Horší to bylo s bydlením, na to jsme neměli, tak jsme museli žít u Petrových rodičů.

„Pohoda to nebude, ale neboj,“ říkal, když jsme se tak rozhodli. Pohoda to opravdu nebyla. Jeho táta byl alkoholik. Klid byl doma jednou dvakrát do týdne, jinak se s každým buď hádal, nebo celou noc otravoval. Měli jsme pro sebe s Petrem a pak miminkem velký pokoj, kam se chodilo z chodby vlastními dveřmi, ale koupelna a záchod byly společné. Jeho máma byla fajn, snažila se mi pomáhat, ale byla tak zničená životem s tím chlapem, že bylo strašné se na ni jenom dívat. Nechápala jsem, jak s ním může být, u nás doma jsem si takové chování představit neuměla, ale Petr mi to vysvětlil: „Nejdřív neměla, kam by šla, ale teď už si tak zvykla, že nechce. Nabízel jsem jí, že si něco pronajmeme, ale nepřemluvil jsem ji.“

Čtěte také

Olivia Newton John a John Travolta

Čtěte také

Nezapomenutelná Olivia Newton-John. Sandy z Pomády už si s Dannym nezatančí

Asi si jeho máma zvykla i na to, že Petr ji ochrání, když je potřeba. Často se stávalo, že jeho táta bušil v noci na naše dveře, že chce vidět miminko, protože on je tady v baráku pán, a Petr ho musel jít zkrotit. Ani vám nemusím říkat, že jsem nebyla v takovém domě šťastná. Jenže když jsem to Petrovi říkala, začal se rozčilovat: „A co bys chtěla lepšího? Víš, že nevyděláš ani korunu, tak jak mám kupovat zámky?“ Vždycky jsem se rozplakala, já jsem přece nechtěla zámek, jenom koupelnu a záchod pro sebe a miminko, a hlavně klid. Jenže to pokaždé bylo, jako bych mu říkala, že se o nás neumí postarat. Začaly se v něm najednou probouzet vlastnosti, které jsem předtím neznala. Začal být vzteklý čím dál víc, až jsem mu párkrát řekla, že vypadá jako jeho otec. To ho rozpálilo do běla a já se ho skoro začala bát.

Čtěte také

Ladislav Špaček

Čtěte také

Kufr na cesty podle Špačkovy etikety! Není to o pohodlí, ale o sebeodříkání

Postěžovat jsem si neměla komu. Jeho mámě jsem to říkat nechtěla, ta mi připadala, že už nevyřeší v životě vůbec nic, tak se všeho bojí. A našim? To jsem se styděla. A tak jsme žili pořád stejně, každý den v očekávání, jestli zase bude doma kravál nebo výjimečně klid. Pak byla malá nemocná, měla dlouho horečky a já byla úplně vyčerpaná, jak jsem se o ni celé noci starala. Když konečně nastala klidnější noc a já se mohla vyspat, měl Petrův táta zase svoji náladu. Zapomněli jsme zamknout dveře od pokoje a najednou se v noci vzbudím, protože malá pláče, a vidím, jak ji tchán tahá z postýlky! Začala jsem ječet a nemohla přestat. Petr se vzbudil a jak jsem ječela, vrazil mi facku. Ječela jsem ještě víc, popadla holčičku, utekla s ní do kouta a křičela jsem a křičela a ona samozřejmě se mnou. Strašná chvíle.

Čtěte také

Rodinné vztahy jsou někdy složité

Čtěte také

Už tě chápu, mami. Nechtěla jsem ti ničit štěstí

Petr vyhodil otce a šel si sednout do kuchyně. Já jsem uklidnila dcerku a pak se pokusila usnout. I když jsem byla úplně vyčerpaná, podařilo se mi to až k ránu. „Co se v noci dělo?“ ptala se u snídaně tchyně účastně, protože všechno slyšela. Ani jsem o tom nechtěla mluvit, byla jsem jen rozhodnutá říct Petrovi, až se vrátí z práce, že tohle byla poslední kapka, že musí naše bydlení vyřešit jinak. Jenže on se z práce nevrátil. Ani večer, ani v noci, ani ráno. Nevěděla jsem, co to má znamenat, jestli se mám o něj bát nebo někde v hospodě s kamarády zapíjí naše problémy. Když se neobjevil ani druhý den večer, zavolala jsem policii. Nakonec přijeli, zapsali si to a uklidňovali mě, že se vrátí. Já měla nervy k prasknutí a jeho máma se už taky začínala bát. Nevrátil se a oni ho nenašli.

Po týdnu zavolal. Ne mně, ale mámě. Seděla jsem zrovna v kuchyni a krmila holčičku, když zvedla telefon. „Kde že jsi? Já ti špatně rozumím, Peťulko, kde že jsi? A kdy se vrátíš? Nevíš? Aha, tak se měj hezky,“ řekla a podívala se na mě. „Tak vidíš, našel se, neboj.“ Ale když jsem se ptala, kde tedy je a kdy se vrátí, měla pro mě šokující odpověď. „Je někde v Africe, já jsem přesně nerozuměla kde. A neví, kdy se bude vracet. Prý se někdy ozve.“ Ji to nešokovalo nijak.

Čtěte také

Lásce na pracovišti se člověk někdy nevyhne

Čtěte také

Můj pacient z úrazovky. Lásku překazili jeho rodiče a nevěra

Nemohla jsem tomu uvěřit, myslela jsem si, že to je vtip. Ale nebyl, potvrzovala mi to znovu a znovu. Bylo to v polovině devadesátých let, mobil Petr neměl, a tak mu nebylo kam zavolat. Řekla jsem to policii a oni prohlásili, že tedy zruší pátrání, když se ozval. „Ale co mám dělat já?“ To mi neporadili.

Ten den jsem ještě spala tam. Druhý den jsem sbalila to nejnutnější pro holčičku a odjela k našim. Měla jsem štěstí, nedávno se moje dvě sestry odstěhovaly do svého pronájmu, takže jsme dostaly jejich pokoj. Tomu, co se stalo, naši nemohli uvěřit, Petra měli rádi a nechápali, jak od nás mohl utéct. Že utekl, bylo čím dál jasnější, nevrátil se ani za měsíc, ani za dva. Náš táta byl úplně nepříčetný a chtěl ho nechat hledat Interpolem nebo se do Afriky vypravit sám. Máma mu to naštěstí vymluvila. Za tři měsíce mi přišly peníze, složenkou. Beze slova, bez dopisu, bez telefonu. Na složence bylo v kolonce „odesílatel“ cizí jméno, ale kdo by nám to posílal jiný než Petr? Zajela jsem za tchyní, jestli se jí neozval, a prý ano. Ptal se, jak se mám, a ona mu řekla, že jsem se vrátila k rodičům. Bylo mi jí líto, že tam zůstala s tím magorem sama, ale měla jsem dost svých starostí, než abych řešila její.

Čtěte také

Lásku najdete často nečekaně

Čtěte také

Se zlomeným srdcem z Česka do Itálie. Letní láska mě přenesla až do Anglie

Po půl roce přišla další částka, docela velká na české poměry. Mého tátu to trošku uklidnilo, ale mě tedy ne. Co je mi po penězích, když tady nechal mě i dceru a je bůhvíkde? Peníze chodily pravidelně, ale já se rozhodla na Petra zapomenout. Štvalo mě jen to, že se nemůžu rozvést. Za dva roky jsem potkala Honzu. „To přece není možné, že se nemůžeš dát rozvést,“ divil se, když jsem mu po pár schůzkách vysvětlila, jak to se mnou je. „Neboj, to vymyslíme, přece tě nemůže takhle na dálku držet pod krkem,“ rozhodl a začal zjišťovat, co se dá dělat.

A pak u nás jednou večer někdo zazvonil. Otevřít šel táta. Nikoho jsem nečekala, tak jsem se nestarala, kdo to je. Do mého pokoje někdo vešel, a když jsem se otočila, jako bych uviděla ducha. Petr. Mnohem dospělejší než předtím, s výrazem, jaký jsem neznala.

„Už jsem tehdy nemohl vydržet, jak nedokážu nic udělat,“ byla první věta, kterou mi řekl. Chtěl vzít do náruče holčičku, ale ona se rozplakala. „Neboj, nic od vás nechci, vrátím se zas zpátky. Ale máma mi řekla, že bych to měl celé nějak vyřešit. Rozvedem se, to asi chceš.“ Udělali jsme to tak, Petr v Česku zůstal jenom do doby, než proběhl rozvod. Říkal, že se nám nebude plést do života, jestli se chci znova vdát, že to tak bude lepší. Bude posílat holčičce peníze, ať si s tím dělám, co chci. A svojí mámě koupil malou garsonku, aby mohla žít po svém. Není to úplně šťastný konec, ale asi nejlepší, jaký se nám mohl stát.


Zdroj: časopis Vlasta

Čtěte také

Někdy láska vyprchá

Čtěte také

Plány bez manžela: Kdysi jsem k němu vzhlížela, teď zestárnul a mně ujíždí vlak

Čtěte také

Někdy si důležitých věcí nevšímáme

Čtěte také

Srdcervoucí prozření. Nepoznala jsem, že moji malou dcerku sžírá samota a strach

Čtěte také

Maminky umí být kritické

Čtěte také

Kvůli mamince jsem nedokázala dát výpověď. Táta mi odstartoval nový život