Když jsem se s Jakubem seznámila, chvíli poté mě představil mamince, která ho takřka celý život vychovávala sama. Oba už jsme měli pár křížků na krku a ještě jsme nestihli založit rodinu. Nejvyšší čas, říkala jsem si. Jeho máma mi připadala naprosto úžasná, byla to dáma každým coulem a my okamžitě našly společnou řeč. Moje máma je taky prima, ale vydržíme spolu maximálně dva dny pod jednou střechou a pak každá potřebujeme svůj prostor, jinak začnou nesmyslné třenice. Zato s maminkou Jakuba jsem byla schopná celé dny rozebírat politickou situaci, módu, knížky a divadlo – a ve všem jsme se shodly.
V ráji se zatáhlo
První problém nastal ve chvíli, kdy jsme Jakubově mámě oznámili radostnou novinu – sehnali jsme levný podnájem v okresním městě a hodláme se sestěhovat. Ta najednou změnila výraz. „Myslela jsem, že budete bydlet tady,“ nechala se slyšet. „V podkroví jsou dvě velké místnosti, kuchyň budeme mít samozřejmě společnou, vždyť vám u mě tak chutná. A Jakub je na moje jídla zvyklý.“
Byla jsem trochu překvapená, Jakub mi už měsíc tvrdil, že maminku na svůj odchod připravuje. Přišlo mi to v jeho dvaačtyřiceti letech trochu praštěné, ale on říkal, že by mohl nastat zádrhel. Několikrát prý udělal pokus o osamostatnění a maminka měla náběh na infarkt nebo žlučníkový záchvat, obojí s dlouhodobou rekonvalescencí, takže mu jeho bývalé přítelkyně daly nakonec vždycky sbohem.
Na válečné stezce
Snad to nebude tak horké, pomyslela jsem si, chce to trochu času. To jsem se ale šeredně přepočítala. Skoro tchyně totiž otočila o 180 stupňů. Z původně milé starší kamarádky se stala nesnesitelná saň. A všechno jí na mně začalo vadit. Svoji zášť vůči té, která chce odloudit jedináčka zpod maminčiny sukně, se sice snažila všelijak skrývat, ale byla špatná herečka. Ovšem o to lepší intrikánka.
Najednou jí začala vadit moje práce, rýpala do mých předchozích vztahů, naznačovala Jakubovi, že moje kamarádky mě poštvávají vůči jeho rodině. Když jsem přijela na návštěvu, vadilo jí mé „výstřední“ oblečení, pro koho se asi tak strojím, všimla si, že po mně pokukuje soused. Hrabala se v minulosti mé rodiny, řešila, proč ještě nemám děti, nenechala na mně nit suchou.
Cesta do Bohnic
A protože to nepomáhalo a den stěhování se nebezpečně blížil, nasadila kalibr nejvyšší – začal ji zase zlobit žlučník. Jednou v noci volali Jakubovi z nemocnice, že maminku přivezla záchranka. Byla jsem přesvědčená, že to na nás hraje. Když jsme ráno dorazili do nemocnice a ona mě zmerčila, ztropila strašidelnou scénu. Tím se jí opravdu přitížilo. Nechala jsem tam Jakuba samotného a odjela domů. Cestou jsem zcela vážně přemýšlela o rozchodu, tohle mít na krku celý život, tak skončím v Bohnicích.
Vydírání
Jakub jel z nemocnice rovnou za mnou. „Mluvil jsem s doktorem. Mámě bylo opravdu zle, ale doktor mi řekl, že jsou její zdravotní problémy z větší části psychosomatické, že mě zkrátka svými nemocemi vydírá. Moc dobře totiž ví, že nemocnou chudinku v žádném případě neopustím. Prý čím déle se budu snažit od ní odpoutat, tím horší to bude pro její zdraví. Ale já už takhle žít nechci, rád bych s tebou měl děti, zbývá nám na pokus pár posledních let, chci založit rodinu…“ Jsme v tom s Jakubem spolu, milujeme se, chceme spolu žít, ale musíme vymyslet, jak vyřešit problémy jeho mámy, jinak nám spolu nebude nikdy dobře. A odejít definitivně z jejího života Jakub nemůže a ani já to nechci, je to jeho máma!
Pohled psychologa: Mgr Jana Brunariová, Online psychologická poradna Mojra.cz
Pohled psychologa: Mgr Jana Brunariová, Online psychologická poradna Mojra.cz
Paní Andrea je v nezáviděníhodné situaci. Na jedné straně partnerství a plánování společné rodiny, do které patří i partnerova matka, na straně druhé obtíže spojené právě s budoucí tchyní. V této situaci je důležité dohodnout si pravidla, hranice, jejichž respektování pomůže všem zúčastněným stranám. Pro paní Andreu je důležité, aby s partnerem táhli za jeden provaz. Aby se oni dva dohodli, kam maminku pustí a kam už jí nedovolí zacházet. Po jejich domluvě je důležité si o tom otevřeně promluvit i s tchyní a následně trvat na dohodnutých pravidlech, bude prostor i na jejich změnu. Věřím ale, že to nemusí být hned tak jednoznačné a jednoduché. Proto by obě strany měly popřemýšlet nad pomocí psychologa. Právě ten jim může pomoci při společné komunikaci. V tomto případě by bylo namístě pouvažovat i nad individuálním setkáním maminky s psychologem a jejich případnou spoluprací.
Je ale výborné, že paní Andrea zná tchyni i z jiného pohledu. Sama vzpomínala, že ji vnímala jako dámu, s níž má mnoho společného. Bylo by dobré, aby se spolu snažily rozvíjet právě tyto jejich společné zájmy. Možná si maminka uvědomí, že trochu svého syna ztrácí, ale že na oplátku získává přítelkyni.
Kontakt: www.mojra.cz
