Někdo se přidává, jiný koná dle úsudku svého selského rozumu, další naopak předá zodpovědnost druhým a nechá se vést a někdo zacyklený do sebe, nečinně vyčkává v naději, že přijde mesiáš a všechny problémy za nás vyřeší. Troufám si tvrdit, že nepřijde. Bývají vysmíváni, uráženi, ponižováni, zbaveni života.
Nezbývá tedy než konat sám a sama za sebe, samo konat nemůže, je ještě malé, tudíž je nutno převzít zodpovědnost za tu bytůstku, jež si v lásce, radosti a naprosté důvěře třeba právě teď hopsá u našich nohou cestou do školky. Směje se, vymýšlí blbiny a dívá se na nás zářivýma očkama plnýma radosti. Čeká, co uděláme my.
Na světě je krásně, protože máme dar prožívat kouzlo přítomného okamžiku. Na světě je krásně pro to všecko, co nás přivádí k uvědomění si magie bytí, onoho hvězdného prachu, který si nosíme my lidé v sobě. O lidskost a lidství ostatně právě teď běží na všech frontách. Je zkoušeno a prověřováno, vše volá po tom, abychom se vymotali z klubíčka vlastních strachů, představ, domněnek, cizích nenávistí a vytvořili svůj vlastní kouzelný svět. Ve chvílích klidu v sobě můžeme objevovat stále nové schopnosti, nové dary. Jako třeba ten, že se nám plní přání. Což je sice vědecky prozkoumáno a potvrzeno, má to ale jeden háček. Přáními, která se plní, jsou i naše strachy a obavy. Bývají ukotveny hluboko v nás, tudíž mají velikou sílu. Každý známe ono: tohle nedokážu, jsem tlustá, vždy potkám toho nepravého… Ne nadarmo nejstarší čínská kletba praví: „Ať se ti splní vše, co si přeješ.“
Přání se plní pod jednou podmínkou. Je třeba v ně věřit. Dělí se na: přímo tady a teď, jako třeba ono běžné: chci zaparkovat, a zaparkuji! Nebo oklikou, tedy cestami nepředvídatelnými. Neplní se, pokud si přejeme za druhé, protože každý vytváří linku svého osudu sám. Teď vzpomínám na jedno své oklikou. Byli jsme v Paříži, mému muži se udělalo zle. Několik dní nic nejedl, měl černé myšlenky. Čas jsme trávili mezi hotelovým pokojem a kinem, kde probíhal festival jeho filmů. Úspěch, který měl, ho nezajímal, mluvil o konci, já se modlila, aby se uzdravil. Abych cele nepropadla zoufalství, chodila jsem se nabíjet na mé milované místo Place Dauphine na ostrově Cité. Jednou jsem vyběhla oděna jen tak do jeansů a trička zděděného po dceři. Svítilo sluníčko, kvetly hortenzie, padalo listí z kaštanů, v rohu náměstí hrál potichu harmonikář. Já pila kávu v Café Rose a při té až kýčové nádheře myslela na jediné: ať se něco stane a je zase dobře! Domů jsem šla podél řeky, toulala se v myšlenkách na krásné časy, které jsme před nedávnem prožívali, když v tom mě míjel starší muž, celý v černém. Měl i černé brýle a černě obarvené vlasy, což nesnáším. Nábřeží kolem nás bylo v tu chvíli prázdné, ale on šel tak těsně kolem, že se mě takřka dotknul. „Bože, dědek, to se nemůže vyhnout!“ prolétlo mi hlavou. Po pár krocích jsem se otočila. Stál tam, díval se na mě, pomalu sundal brýle, jemně se uklonil, usmál a řekl: „Bonjour, madam.“ Hleděli jsme na sebe. Své „bonjour“ jsem zašeptala. Proti mně stál Robert Hossein, toho času nejuznávanější divadelní režisér Francie a samo sebou hlavně-Joffrey de Peyrac ze slavné Angeliky. Jistěže jsem si v tu chvíli připadala jako Brigitte Bardot. Do hotelu jsem vtančila tajemně zářící. Můj muž ožil, pronesl pár obdivných vět na účet kolegy Hosseina, prohlásil, že mě nemůže nechat chodit samotnou po Paříži a požádal, abych mu ukázala to své kouzelné náměstí. Ve slavné restauraci u Paula si pak dal slepičí vývar a uzdravil se.
TEREZA HERZ POKORNÁ
TEREZA HERZ POKORNÁ
Herečka, tanečnice, choreografka, novinářka, spisovatelka. Vystudovala konzervatoř a ztvárnila desítky filmových, TV, divadelních i tanečních postav. V roce 1999 se vrátila z emigrace v Německu. Žije v Praze, píše a těší se z vnuka.
ZDROJ: časopis Vlasta
