Seděla za kulisami s hlavou v dlaních, pak vyšla na scénu a sršela humorem. Tak vzpomínal na Annu Letenskou režisér Otakar Vávra. Poslední režisér talentované herečky, která v létě roku 1942 ztvárnila komickou roli hubaté domovnice v jeho filmu Přijdu hned. Na ukázku se podívejte ve videu.

V této souvislosti zní název snímku absurdně, protože Letenská se v době natáčení filmové veselohry musela každý den hned po ránu hlásit v Petschkově paláci, sídle gestapa, kde byl vězněný její manžel, architekt Vladislav Čaloun. Sama nastoupila do vozu gestapa den po ukončení natáčení, 3. září 1942. Tehdy jí prý upadl na zem medailonek s obrázkem české krajiny. Talisman pro štěstí. Zvedla ho a políbila. Domů už se ale nikdy nevrátila.

Čtěte také

Anna Šišková

Čtěte také

TEST: Jak dobře znáte slovenskou herečku Annu Šiškovou? Otestujte se

Kočovnické dětství

Anna Letenská se narodila jako Anna Svobodová. Další paradox pro ženu, která strávila poslední týdny svého života v nelidské a kruté nesvobodě nacistických věznitelů z koncentračních táborů v Terezíně a Mauthausenu. To ale v roce 1904, kdy přišla na svět v rodině kočovných herců coby jedno ze šesti dětí, nikdo netušil. Anna Svobodová byla veselá holčička, rozená komediantka. Se svými sestrami Růženou a Boženou vymýšlela různé scénky, ostatně herečkami se staly všechny tři. Anna už jako malá vystupovala v divadelní společnosti Josefa „Józy“ Tuttra a v patnácti letech získala první opravdové angažmá u dalšího spolku kočovných divadelníků. Později nastoupila do jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kde působil i její otec Oldřich. A za nějaký čas odešla k divadelní společnosti, v níž se setkala s Ludvíkem Letenským, svým budoucím manželem. Ludvík Letenský se ve skutečnosti jmenoval Hrdlička, ale zvolil si pseudonym podle svého rodiště v Praze-Letné, a to proto, že v ansámblu tehdy působili mimo jiné herci Brabec, Holub, Čáp, Stehlík a Vrána a šéfovi divadla se tato skupina jevila jako „nereálný ptačí spolek“. Rozhodl proto o přejmenování mladého Hrdličky, jak před lety popsal historiku Jaroslavu Čvančarovi syn Letenských Jiří. Ten se narodil v roce 1926, když herci působili na Slovensku. Ludvík Letenský byl komik, v tehdejší době populárnější než jeho žena, přesto se jim příliš nedařilo a odešli do Prahy. Ani tam v době hospodářské krize nenacházeli mnoho pracovních příležitostí, manželství se začalo hroutit a nakonec skončilo v roce 1940 rozvodem. Někdy v té době Letenská poznala inženýra Vladislava Čalouna. Zamilovali se do sebe a o necelý rok později, v říjnu 1941 se vzali. Osud jim ale vyměřil už jen necelý rok života.

Čtěte také

TRX

Čtěte také

Rotoped, plavání nebo snad TRX? 8 sportů, kterými spálíte kalorie během 30 minut

Čtěte také

Pozor na tučná jídla

Čtěte také

Máte chuť na mastná jídla? Chybí vám vápník! Jinak to je se slaným a sladkým

Rána nad okem

Anně Letenské její budoucí manžel učaroval na první pohled. Stejně tak i ona jemu, vzpomínali lidé z jejich okolí. Žili si pěkně.

Rádi cestovali a sbírali umění, především starožitnosti. „Osudnou se jim stala jejich společná vlastnost – neschopnost odepřít pomoc bližnímu v nouzi,“ popsal historik Jaroslav Čvančara ve své práci „Z jeviště na popraviště“ o životě Anny. Čaloun pomáhal lidem, kteří se snažili utéct za hranice, kupříkladu pašoval dokumenty, peníze, různá zavazadla. Byl členem Sokola a po jeho rozpuštění se rozhodl podporovat nově vytvořenou ilegální skupinu Jindra. Podobně jako jiný bývalý Sokol a jeho přítel MUDr. Břetislav Lyčka. Muž, který do dějin vstoupil jako ten, který ošetřil poraněnou tvář Jana Kubiše po atentátu na Reinharda Heydricha. Jak je všeobecně známo, samopal, jímž Josef Gabčík plánoval zastřelit pražskou pravou ruku Adolfa Hitlera, nevystřelil, dnes už se ví, že se v hlavni vzpříčil náboj. Namísto Gabčíka tedy nastoupil Jan Kubiš, který do automobilu vhodil granát. Heydricha zasáhly střepiny, jedna ale poranila i Kubiše nad levým okem. A právě hluboká rána přivedla Kubiše k doktoru Lyčkovi, protože všechny nemocnice a pohotovosti dostaly povel okamžitě nahlásit kohokoli s poraněním v obličeji. Doktor Lyčka jej ošetřil a pak se stejně jako desítky a desítky dalších lidí začal skrývat před rozzuřenými Němci při takzvané druhé heydrichiádě neboli teroru, který nastal.

Čtěte také

Bolest v krku může být známkou postcovidového syndromu

Čtěte také

Už zase vás škrábe v krku? Máte jiný hlas a nebo závrať? Může to být po covidu

Letenská a Čaloun u sebe doma v polovině července nechali na jednu noc přespat manželku doktora Lyčky Františku před její cestou na Moravu, kde měla domluvený úkryt. Nikdy tam ale nedojela, gestapo ji zadrželo na Hlavním nádraží. Je jasné, že ji někdo udal, dodnes se však nezjistilo, kdo to mohl být. Lyčková dlouho nechtěla prozradit, kde strávila noc, gestapo z ní však adresu – Soukenická 11 – nakonec dostalo. O pár dní později, 17. července, si gestapo přišlo pro Vladislava Čalouna a začalo jej vyslýchat. Zálusk měli i na Letenskou, ta ale právě dotáčela zmíněnou Vávrovu komedii. Režisérovi se svěřila se svým trápením, že je manžel zadržený v Petschkárně a že si gestapo zřejmě přijde i pro ni. Vávra tehdy požádal o pomoc producenta filmu Miloše Havla.

Čtěte také

František Filipovský

Čtěte také

Retro z Vlasty - František Filipovský a dopis k narozeninám od Louise de Funèse

Majitel Lucernafilmu se vskutku snažil promluvit s šéfem kulturněpolitického oddělení Úřadu říšského protektora v Čechách a na Moravě SS-Sturmbannführerem Martinem Wolfem, který mu však – jak píše Čvančara – dal jasně najevo, že je to marné a ať to nechá být. Přesto gestapo Letenskou neodvedlo. Začalo ji však hlídat. Herečka se každý den cestou na natáčení musela hlásit v Petschkově paláci, kam také přinášela čisté prádlo pro manžela. Na místo ji vozilo auto Lucernafilmu, v němž už pravidelně čekali další z herců, jako Svatopluk Beneš či Růžena Šlemrová. Nikdo z nich na tyto chvíle později nevzpomínal rád. Nešťastná Letenská strávila poslední dny natáčení většinou sama v zákulisí, s hlavou v dlaních, jak popsal Vávra, nebo smutně zamyšlená, jak vzpomínal Beneš. Když se ale ozvalo „klapka“, vykročila rázným krokem na filmovou pavlač a spustila bandurskou zcela v duchu své zábavně napsané postavy.

Čtěte také

Josef Somr a pohádka Tři veteráni

Čtěte také

KVÍZ: Jak dobře znáte české pohádky?

Jenže každý film se jednou dotočí. Poslední záběry se nasnímaly 2. září a den poté už si gestapo Letenskou odvezlo do Petschkova paláce také. Pak na Pankrác a posléze do koncentračního tábora v Terezíně. Do svého bytu už se manželé nikdy nevrátili, mimochodem záhy se do něj nastěhovali Němci a veškerá sbírka umění zmizela neznámo kam. Letenská strávila několik týdnů v Terezíně. O tom, jak se dozorci chovali k tamním vězňům, už toho bylo napsáno mnoho. Stejně jako o tom, jaké přivítání mnohdy čekalo na vězně, kteří dorazili do německého koncentračního tábora v Mauthausenu, kam Letenskou poslali z Československa 21. října. Osmatřicetileté zmučené a vyhladovělé herečce tehdy zbývaly už jen tři dny života. Tři bezesporu strašné dny života, které ukončila rána pistole zezadu do týla. Zda tušila, že jde na popravu, kdo ví. Tehdy ji i další vězeňkyně svlékli do naha, ostříhali, poslali do sprch a pak k lékaři na zvážení a přeměření. A právě když si Letenská stoupla na váhu s měřidlem, zezadu k ní přistoupil „kat“ a vystřelil. Personál pak jen odtáhl tělo, vzal hadici, smyl krev a zavolal k „převážení“ další ženu…

Letenská zemřela 24. října 1942, její manžel Vladislav Čaloun ji přežil o tři měsíce. Film Přijdu hned měl premiéru na Boží hod, 25. prosince 1942. Lidé se smáli, bavila je především prostořeká domovnice.

ZDROJ: časopis Vlasta, https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad0902/101-115.pdf

Čtěte také

Barbora Bočková

Čtěte také

Barbora Bočková z Případů 1. oddělení: Čekala jsem na policejní výcvik

Čtěte také

Budou auta na benzín minulostí?

Čtěte také

Řeknete sbohem svému benzínovému broučkovi? Elektromobilům patří budoucnost

Čtěte také

Ranní ptáčata mají zdravější tělo

Čtěte také

Jste sova, nebo ranní ptáče? Sovám hrozí potíže s nadváhou a další problémy