Vy jste mě hrozně mile překvapila. Kde se vzala ta legenda, která vás provází?
To se mi taky často stává, že kolegy obestírá nějaký mediální obraz a pak je potkám naživo a zjistím, že takoví vůbec nejsou. Koukám, že je všechno úplně jinak.
Na co se můžeme těšit do kina, zasmějeme se?
Já jsem točila s tím, že se jedná o romantický příběh, měl se jmenovat Blíže ke hvězdám, a teď jsem sama zvědavá, co z toho bude. Točili jsme na Chopku v Tatrách. Natáčení ve dvoutisících metrech bylo fakt zajímavé a hodně komplikované, nikdy jsem to nezažila. Počasí se tam chová různě a je to vlastně další protagonista. Musíte se mu přizpůsobovat.
Co znamená název Ženská na vrcholu? Na vrcholu štěstí, spokojenosti, úspěšnosti?
Ne, na vrcholu té hory. Kde ale asi byla nejšťastnější.
Točili jste v létě, nebo v zimě?
V zimě. A bylo tam každou půlhodinu jinak. To nejdivočejší dubnové počasí, co si dovedete představit, ale v zimě. Tak to asi vypadalo.
Jak dlouho jste tam byla?
Měsíc a dost jsem si to užila.
Musíte mít ráda hory.
Ano a od té doby ještě mnohem víc. Každé ráno je úplně jiné, každá chvíle úplně jiná, vždycky vás to překvapí. Nádhera. Odjakživa jsem ráda jezdila na hory a lyžovala, ale nikdy jsem nebyla v takové blízkosti skutečných hor.
Jaké to je být takhle měsíc někde v terénu na natáčení.
My jsme samozřejmě měli hotel dole pod kopcem, kde celý štáb bydlí. Pořád se pracuje, nemáte čas si uvědomit, jak jste tam dlouho. Plno lidí okolo, ani žádná izolace nehrozí. Ale tohle bylo trochu jiné, protože Chopok rozhodoval za nás, měnil natáčecí plány… Museli jsme třeba v půlce dne odjet lanovkou zpět dolů, protože pak už bychom se odtamtud nedostali, nebo jsme zase další den nemohli vůbec nahoru vyjet. Všechno se pořád měnilo. Zajímavá zkušenost. I lidi se chovali trošku jinak tím nedostatkem kyslíku.
Měli horskou nemoc?
Asi. Každého to chytlo v jiné fázi natáčení. Takový stav mezi panikou a vztekem. Podmínky tam byly opravdu extrémní, točilo se ve vichru, v dvacetistupňovém mraze.
Tak prozraďte, co to bude? Romantická komedie?
Tak by se to dalo říct. Mám hlavní roli společně s Martinem Dejdarem, který hraje ošlehaného horala z vrcholů, a já jsem slečinka z města, hodně jemná, veganka s vlastní kavárničkou. Mám zhýčkaného syna, který nic nesmí. Horalova dcera je sportovní správňačka… No a ten střet prostředí je hlavním mottem filmu.
A jste doopravdy taková městská slečinka?
Myslím, že ne, i když mám město hodně ráda. Mnoho lidí si myslí, že jsem z Moravy. Přitom jsem Pražačka. Vyrostla jsem v Praze, žila v Podolí, v Ruzyni, na Strossmayeráku. Ale mám ráda přírodu a ráda do ní často vyrážím, i třeba na ty lyže, jak už jsem říkala. Jako nějaká fiflena se necítím. Proti mně je ta postava hodně zjemnělá a zhýčkaná. Já mám ráda pohyb.
Taky musíte mít vrozené pohybové nadání. Po tátovi určitě.
To asi jo. Ale i po mámě, ta třeba veslovala.
Co jste předvedla ve StarDance, bylo úctyhodné. Jak dlouho jste trénovala na jeden tanec?
Už si to moc nepamatuju, mám pocit, že to bylo v minulém životě, hrozně dávno. Trénuje se dva měsíce před přenosy.
Dva měsíce? To bych se musela učit rok!
No to je trochu jinak, vy se neučíte tancovat, ale jednotlivé choreografie. Nejsem tanečnice, ale umím zahrát ty jednotlivé části tance, které jsem se naučila. Je úplně něco jiného být tanečnice, která musí ovládat jednotlivé druhy tanců jako celek. My jsme měli tři choreografie do zásoby a pak už jsme od čtvrtého kola jenom slavili, vůbec jsem nepočítala s tím, že se tak daleko dostaneme. Marek Eben říkal zajímavou věc, že páry, které si nesednou, hned vypadnou. Přitom to při sestřizích ani přenosech není vidět, ale stejně to diváci vycítí, odhalí a ten pár vyřadí.
Vy jste si s Michalem Kurtišem sedli dobře, vyhráli jste a pak spolu i žili.
Mě to strašně bavilo, já jsem vždycky ráda tancovala a tancuju (z rozhovoru, který se trochu protáhl, spěchala na hodinu argentinského tanga), takže to pro mě nebylo ani nijak fyzicky náročné. Spíš jsem se od začátku nemohla smířit s tím, že dělám něco, co se absolutně nemůžu naučit dělat správně. On má totiž tanec hodně pravidel, a přesných. Ale pak Michal dělal choreografie jako příběhy, takže jsem víc hrála ten příběh, nesoustředila se tolik na kroky a to mi hrozně pomohlo a myslím, že i díky tomu jsme vyhráli, protože to lidi bavilo.
Dobrá taktika, na příběhy jste zvyklá!
Ano, já jsem vlastně hrála, že tančím.
Tak jste to ale hrála opravdu dobře…
Teď mi zrovna, myslím, že Martin Finger říkal, že když spolu hrají herci z různých divadel fotbal, že jsou z nich dobří fotbalisti. Jak se herec vžije třeba do toho, že je brankář, chytí všechny góly. No a Marta Issová hraje ve filmu o Zátopkovi jeho ženu oštěpařku Danu a hází 27 metrů. Tak to asi nějak funguje.
Vždycky jste chtěla být herečka?
Asi dost záhy. Měla jsem touhy být přírodovědkyně a cestovatelka, tanečnice, fotografka nebo dělat něco kolem dětí, ale postupně se to sunulo k herectví.
A šlo by vůbec dělat něco jiného ve vaší rodině?
Myslím, že jo. Mám třeba bráchu Jéňu a to je velký baskeťák, bude mu šestnáct a je rád, že dělá něco jiného než skoro všichni ostatní. Táta ani máma nechtěli, abych byla herečka. Mysleli si, že na to nemám povahu. Musela se k tomu pak vyjadřovat babička, aby rozhodla, jestli mám talent. Což je pro mě dodnes záhada, co to vlastně je? Připadá mi to jako zaklínadlo. Spousta lidí si myslí, že má talent, a pak na sobě nepracujou. Nebo naopak jim řeknou, nemáte talent a oni úplně ztratí chuť něco dělat, přitom třeba mohli být skvělí. Ve Francii jsem na soukromé škole dva roky studovala herectví, byl to úplně jiný systém a uvažování o talentu. Otevře se tolik možností, témat a směrů, že opravdu asi každý může najít, co mu jde. Tam se zkoušky vůbec nedělají. První trimestr je zkušební, pak je celý prvák další zkouška a do druháku se vejde jenom třetina lidí. Já jsem si podle pravidel babičky rozsortovala spolužáky hned zpočátku a pak jsem v průběhu školy byla překvapená, že některý lidi, o kterých jsem předpokládala, že na jeviště vůbec nepatří, najednou v nějakém směru vynikli. Po prváku někomu řekli, jdi rovnou do praxe, jsi dobrej, zbytečně tu ztrácíš čas a platíš. Na některých za ten rok vypozorovali, že jsou vůdčí typy, že by byli dobří režiséři nebo scénografové, prostě úplně jiný přístup. Nikdy tam nepadlo, ty nemáš talent!
To je asi lepší přístup, než – neuděláš zkoušky, máš smůlu…
Nevím, jak je to tam jinde. Tohle byla soukromá škola Jacquese Lecoqa, který tu školu vymyslel, a jeho bavilo učit divadlo. Byl to jeho princip, cíl. To tady hrozně chybí. Učí tu většinou aktivní herci a režiséři. Což může buď vytvářet falešný respekt, protože jsou fantastický herci, ale neuměj učit, nebo jsou na jevišti špatní, ale uměj učit, ale žáci si jich neváží. Ve Francii byl přesně vypracovaný systém. Přitom to bylo drsný, oni nám nic nedarovali. Ale dali šanci. Proto mě hrozně rozčiluje, jak se u nás pořád operuje s talentem. U přijímaček vidí člověka dvacet minut a napíšou, nebyl jste přijat pro nedostatek talentu. A když se tam dostanete, tak máte talent? To je hrozně zajímavá otázka.
Jak se vám ve Francii žilo? Nechtěla jste tam pak zůstat?
Krásně. Studentský život. Chvíli jsem uvažovala tam žít, ale pak se mi stýskalo a už jsem chtěla být doma. U rodiny a přátel. Je tam docela složité najít kamarády. Jak jsme byli na té mezinárodní škole, tak se všichni rozutekli do svých domovů, takže bych zůstala sama v Paříži. Ale je pravda, že období návratu bylo zvláštní. Pořád jsem měla pocit, jestli jsem se rozhodla správně, jestli jsem tam neměla zůstat, a co jsem měla udělat…
A vracíte se tam? Máte ve Francii část rodiny, ne?
Ne, to nemám. Nejezdím tam skoro vůbec. Kdysi tam žil děda, to už je dávno minulost. S Chantalinou rodinou se známe, ale že bychom se jezdili navštěvovat na prázdniny a dovolené, to ne. Ve Francii jsem od té doby mockrát nebyla. Jezdím všude možně, jsem ráda u moře, na horách, v lese, nemám nějaké místo, kam bych se vracela. A mám spoustu míst, kde jsem nebyla a kam se chci podívat.
Máte na to čas? Jste hodně vytížená?
Jak kdy, mění se to. Teď mám opravdu kalup. Padesát natáčecích dní, od sedmi do sedmi nebo od devíti do devíti, prostě dvanáct hodin. Ale zase člověk ví, že to za tři měsíce skončí, je to intenzivní období. Pak jsem většinou večer zvyklá hrát divadlo, jsem úplně nejšťastnější, když mám představení každý večer a když zkouším. Naštěstí jsem na volné noze, takže si můžu čas vyblokovat, že netočím a nehraju najednou. Už jsem se to naučila regulovat.
A už jste rozlouskla, jestli máte talent?
Ne. Ale vím, že mám třeba různou míru talentu v různých rolích. Třeba Krasavice interkontinentální (komediální příběh dvou kamarádek, hraje s Marthou Issovou v divadle La Fabrika, pozn. red.) je přesně moje parketa nebo teď v Chrudimi v Divadle Karla Pippicha hrajeme Boha masakru, (velmi úspěšná tragikomedie od slavné autorky Yasminy Rezy, byla i zfilmovaná Romanem Polanskim, hraje se dlouhá léta v pražském Činoherním klubu, pozn. red.) a hrozně mě to baví. To je tak dobře napsané, skvěle se to hraje. V něčem se prostě cítím líp a v něčem hůř a to pak je asi vidět na výsledku. Někdy mám třeba úplně špatný pocit a pak je to dobrý, ale těžko to můžu sama hodnotit. To asi musí jiní.
Hodnotili vás někdy rodiče? Třeba táta?
Táta je božan! Myslela jsem si, že před ním budu nervózní, když se na mě přišel poprvé podívat do divadla, že to vůbec nezahraju, a pak jsem si uvědomila, že jsem ještě klidnější než obvykle, protože on je klidný element a má rád divadlo a lidi a byla to pohoda. Nikdy mě nenapadlo ho překonávat, a když jsem s ním mohla hrát, tak to byl pro mě vrchol úspěchu.
A co vás třeba ukrutně nebaví? Je něco, co byste odmítla hrát?
Už se to stalo, nebudu říkat, co to bylo, ale moc to neumím odmítat. Vždycky mám pocit, že už je to poslední nabídka, že už mě nikdy nikdo neosloví a nebude chtít do žádného filmu… Ale já jsem hlavně divadelní herečka a v divadle mě nebaví, když nejsem po představení úplně zničená, když tam jen tak chodím, hovořím a nic nedělám. To mi připadá, že si můžu nechat na stáří.
Jak nesete popularitu? Všichni vás znají, řeší, jak a s kým žijete, co děláte. Jaké to je?
No vlastně jsem si uvědomila, že jsem na to zvyklá od malička. Tátu vždycky všichni znali, a když jsem byla malá, tak byla máma taky hodně populární, takže mě to přijde úplně normální, vůbec si toho nevšímám. Většinou mi dělá radost, že mě lidi mají rádi. Mám převážně pozitivní zkušenosti. Občas mě vyděsí, když mě má někdo rád až moc. Proto se taky bojím dávat rozhovory, protože o sobě vždycky řeknu víc, než bych chtěla. Když mi někdo řekne „Aničko, vy jste tak skvělá holka“, tak to mě trochu děsí, že někdo má pocit, že mě zná skrz média. Jak to může vědět, jaká jsem?
S tím bojují hodně lidé, kteří hrají v seriálech.
To ano, lidé si je ztotožňují s rolemi. Zlý doktor, hodná sestřička. To je risk nekonečných seriálů.
Seriál jste ale taky zkusila, jaké to bylo?
Tenkrát když jsem nastoupila do Růžové zahrady, tak mě vyděsilo, že je to strašně rychlé a že tou prací herci jako by pohrdají, tak to nějak natočíme… a hotovo… Teď dělám pro Primu osmidílný seriál Einstein, což je jasně časově ohraničené. Vím, co se s tou postavou bude dít. Vojta Kotek v hlavní roli hraje geniálního profesora, který má rád ženy, fetuje a krade drogy a my, policajti, ho tím vydíráme, když od něj něco potřebujeme. Přitom se to taky točí strašně rychle, ale na place je úžasná atmosféra. Celý štáb to baví. A to je pro mě strašně důležité.
Jak se učíte text, když ho máte hodně?
Ideální je znát co nejvíc celek. U dialogů je to různé, to se strašně mění. Úplně jinak se učí příběhový a úplně jinak vyjmenovávací text. Největší problém mám, když mi nedává text smysl. Ale většinou to je propojené s konkrétním představením, s pohybem, to funguje. Taky si texty hodně píšu, a teď jsem se rychlé dialogy naučila nahrávat na diktafon a poslouchat je.
Vídáte se často i s ostatními sourozenci?
Snažíme se dělat si srazy, sejít se všichni dohromady, to je vzácné, ale snažíme se o to. Tak se scházíme různě, podle času.
S kým jste si nejblíž?
Asi nejvíc se sestrou Vendulkou od mámy. Od ní mám dva synovce, to jsou mí moc dobrý kámoši. Pak asi se všema nastejno. Chodím se dívat na divadlo, co dělá sestra Kamila. A nedovedu si představit, že bych byla na jevišti dvě hodiny, aniž by se publikum smálo, i v Kamiliných představeních občas smích zazní, ale je to velmi výjimečně. Když jdu do divadla, tak mám totiž vždycky chuť skočit na jeviště a být tam s nimi, ale u tohohle typu představení ne. To je na mě moc vážné. Stresuje mě to, bojím se, že budu lidi nudit. Potřebuju slyšet, že se smějou. Mám závislost na smíchu. Moje práce je rozesmávat lidi a chci, aby to byl kvalitní smích.
Neplánujete si zahrát rodinnou hru. Máte několik herců, režisérku…
Táta měl kdysi nádhernej nápad, že by napsal hru Čtená zkouška a tam by hrála babička Jiřina Steimarová, moje máma, Jirka Kodet, Chantal, táta, já, Vladimír, tehdy ještě malej. Všichni by se sešli, otevřeli scénáře, přečetla by se první věta a Jirka Kodet by řekl: „Tak to bych nikdy neřek’!“ a tím by Čtená zkouška skončila, protože by se všichni strašně celé představení hádali. To byla hezká představa. Pak plánoval táta ještě jednu dobu Polivka’s family mišuge šou.
A nechcete to trochu postrčit?
Uvidíme, takovým věcem se musí nechat volný průběh. To musí všichni chtít. Třeba se to podaří.
Anna Polívková (40)
Anna Polívková (40)
- Narodila se v Praze.
- Vystudovala HAMU a Mezinárodní školu pohybového divadla Jacquese Lecoqa v Paříži
- Mohli jste ji vidět v desítkách filmů a divadelních představení, i v seriálech.
- Je dcerou herců Evelyny Steimarové a Bolka Polívky. Její babičkou z matčiny strany byla známá herečka a pedagožka Jiřina Steimarová, jejím strýcem Jiří Kodet.
ZDROJ: časopis Vlasta, rok 2019
