Splnil se vám sen – hrajete na prknech Dejvického divadla!

Byl to velmi tajný sen, fakt jsem nikdy nedoufala, jen snila… A když došlo na to, že by mohlo Dejvické divadlo spolupracovat s La Putykou, kde vystupuju, modlila jsem se, aby si mě pan Krobot vybral aspoň na malinkou roličku, brala bych cokoli! On se chodil poctivě koukat na naše představení, aby si udělal obrázek, koho do společného představení Honey obsadit – když mi dal hlavní roli, byl to naprostý šok! Na jednu stranu jsem byla nadšená, na druhou stranu jsem se zděsila.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli

Proč?

No prostě, abych to nepodělala. Co když nebudu dost dobrá? Co když nebudu umět něco zahrát? Měla jsem spoustu pochybností… Navíc tohle představení je docela výzva: fyzická náročnost, specifické herectví, někdy civilní, někdy stylizované, ne úplně jednoduché pěvecké věci plus hra na hudební nástroj. Bála jsem se, abych nezklamala. Pročítala jsem kritiky a ohlasy – a nevypadá to! Zatím jsou odezvy velmi vřelé, a to nejde zrovna o jednoduché představení, je hodně specifické, ne každý to může pochytat.

Na Honey je zajímavé, že je hra napsaná podle skutečného příběhu jedné lehké ženy…

Spíš společnice, jestli vás můžu opravit, plus Honey fungovala v lepších kruzích, stýkala se se zajímavými lidmi, takže lepší společnice. Je přibližně stará jako já, svoji šílenou anabázi prodělala mezi dvacátým a třicátým rokem, což mi přijde hrozné.

Čtěte také

Eva Benett

Čtěte také

Eva Benett ví, co prožívají ženy, kterým je přes 40, jsou bezdětné a singl

Nastiňte tu šílenou anabázi zvědavým čtenářkám!

Hodně jsme si o tom s Mirkem Krobotem vykládali a směřovali k tomu, že ona je to vlastně chytrá, zajímavá žena, nijak prvoplánová. Ale bezhlavě miluje přítele, který je pasák a je bohužel dost děsný. A víme, čeho jsou některé zamilované ženské schopné, pro chlapa udělají prakticky cokoli. Trpěla mu spoustu věcí, i když věděla, že to není dobře, a i když nebyla zaslepená, pro něj je udělala. Mimochodem, dnes už se jako společnice neživí… Ale ať se přijdou zvědavé čtenářky podívat do divadla!

Čtěte také

Čtěte také

Hvězda paracyklistiky Kateřina Antošová: Jak se srovnala s tím, že nebude chodit

V Dejvickém divadle hostujete, jak se vám dařilo se tam etablovat? Říká se, že je to jedna velká rodina, i když to zní dost jako klišé…

Ale je to nejvýstižnější popis pouta, které Dejvičáci mezi sebou mají. Coby herečka na volné noze jsem hostovala v různých divadlech, nikdy není úplně jednoduché ustát jako host svoji pozici, ale člověk musí zamakat s pokorou a prosadit si, že je tam právoplatně obsazený. Když jsem začala zkoušet v Dejvickém, bylo to strašně příjemné, nikdo mi nedal najevo, že tam nepatřím, přijali mě fakt hezky. Takhle snadné a hezké jsem to nikde jinde neměla.

Promiňte, ale zní to až moc dobře.

Jenomže co říct jiného, když je to tak? Už když jsme spolupracovali na Honey, vzniklo fajn pouto, pak jsem u nich začala zkoušet, zafungovalo asi i to, že už se známe na jevišti i mimo něj, plus nějaká chemie podobného humoru. Jednou jsem měla mizerný den, srážku s blbcem, všechno špatně a říkala si, jak se těším, až tam přijdu – tam je všechno v pořádku. Lidi, mezi kterými je mi dobře a dobře se mi s nimi hraje, vlastně jsem se tam schovala jako do domečku.

Čtěte také

Čtěte také

Markéta Pekarová Adamová: Posílají mě k plotně, ale politika je i pro ženy

V La Putyce, která je, řekněme, novodobý cirkus, předvádíte akrobatické kousky ve výšce. To se nebojíte?

Spíš mám jistou dávku respektu, ale ten je nutný vždycky. Když si je člověk sám sebou moc jistý, hrozí chyba, zranění, žuchnout dolů je velmi snadné. Nový cirkus vypráví příběhy, které jsou zajímavé a strhující o to víc, že tam herci v přímém přenosu v podstatě riskují tělo a zdraví, diváci sledují jejich akrobatické kousky a zažívají to bezprostřední vzrušení, což pro ně může být fascinující. Navíc každé představení je jiné, nikdy nemůže být stejné, a i to riziko je taky vždycky jiné a svým způsobem nové.

No někomu se to možná líbí, ale já hlavně trnu.

To má spousta lidí, jsou tak trochu ve stresu, jak to dopadne.

Právě. Aby to nedopadlo…

… na zem. Myslím, že pak u diváků dochází ke katarzi, když představení dojede, vyplaví se zadržovanými obavami a následnou úlevou nějaké ty endorfiny – a šťastní jsme všichni.

Čtěte také

Čtěte také

Vlastina Kounická Svátková: O bulimii, domácím násilí a ženském sebevědomí

Předpokládám, že když šplháte do výšky po šálách, potřebujete mít fakt velkou sílu.

Ono se to zdá, samozřejmě musím mít něco odmakáno, ale lezení není jen o rukách, hodně se zapojují i nohy, navíc když se umotám do nějaké pozice, můžu si v ní i chvilinku odpočinout. Ale je fakt, že čím delší výstup, tím větší musí být kondička. Nepotřebuju nějak speciálně vyvinuté svaly a posilovat, ale spíš makat pravidelně, jako v každém jiném sportu.

Výšek se evidentně nebojíte, vody taky ne – byla jste akvabelou, to je krásný sport!

Na pohled, ale je to hrozná dřina! Musíte mít opravdu hodně naplaváno plus slušné gymnastické a baletní základy a nezbytná je obrovská kondička, která umožňuje jet tříminutovou sestavu na sto padesát procent. Do toho musíte zadržovat průběžně dech, takže je nutné mít natrénovanou i kapacitu plic.

Děláte disciplíny, které nejsou u jiných hereček běžné a jsou hodně těžké – akrobacie, akvabela. Co vás motivuje?

Mám vysoké cíle, odmala jsem chtěla být kosmonaut, úplně vážně, fakt, až v průběhu gymplu mě začalo lákat stát se herečkou. Dala jsem si přihlášku na vojenskou školu na pilota a na DAMU, kam mě šťastným hnutím osudu na první dobrou vzali. Tak jsem si řekla, že tím je to zpečetěné – budu herečka! A přemýšlela jsem, čím bych se dokázala odlišit, jak zúročit zajímavé schopnosti a umět něco, co neumí každý.

Čtěte také

Čtěte také

Dita Pepe o tom, proč ráda fotí ženy a proč měla výčitky, když dcery byly malé

Chytré.

Možná, ale nevím, jestli mi to úplně prospívá, jsem poměrně za exota, na druhou stranu mám hodně pestrou práci, což je přesně to, co mi vyhovuje, těžko bych nesla být úplně zaškatulkovaná v jednom žánru. Snažím se svoje schopnosti prohlubovat a chtěla bych, aby si mě režiséři vybírali i kvůli nim a dokázali je využít.

Vaše maminka je taky herečka a varovala vás, že herectví je těžké povolání, nejistota, většinou nic moc peníze… Jaké byly vaše představy?

No, šla jsem do toho s tím, že o peníze mi samozřejmě nejde, potřebuju hrát, hrát a hrát! Ale po deseti letech na volné noze musím přiznat, že je to fakt dřina, navíc kolikrát ani ne pořádně ohodnocená. Náš stát je víceméně postavený na tom, že nejvýhodnější je být zaměstnancem, a být na vlastní triko, tedy OSVČ je těžké, musíte poplatit sociální a zdravotní pojištění, třeba nájmy za byty jsou astronomické, když jde všechno z honoráře, všechno to zaplatit – rovná se strašně makat.

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům

A zvládáte?

Snad ano, hlavně díky disciplíně, kterou v sobě mám až tak, že jsem se musela pracně naučit řízenému odpočinku, ale ta věčná honička je únavná. Na představení se musím samozřejmě připravovat, zvlášť u těch novocirkusových věcí je nutné hodně zkoušet, aby nedošlo ke zranění, na akrobatické dovednosti se musí trénovat, není to tak, že se něco hrálo před měsícem, tak dáme zkoušku z listu. A tyhle tréninky jsou samozřejmě neplacené. Trávíme na nich svůj volný čas a jezdíme s představením od čerta k ďáblu, „aby na chleba bylo“. A co je v téhle branži na volné noze fakt otravné, je časté handrkování o honorář.

Musíte se někdy handrkovat o peníze?

Stane se, že mi někde nabídnou tak legrační částku, jako by nevěděli, nebo možná nechtějí vědět, co je za tím práce a stráveného času. Když to rozpočítám na hodiny, dostanu se pomalu na podprůměrnou mzdu… Spousta lidí si myslí, že umělci se topí v penězích, ale to možná pár vyvolených, herci, kteří se živí vyloženě divadlem, to nemají vůbec jednoduché.

Navíc konkurence je obrovská.

Ano, strašně velká. Dnes se může stát hercem každý druhý, i když nemá školu, objevil se v nějaké soutěži a najednou je z něj zpěvák, herec, básník plus pět dalších profesí dohromady. I proto jsem chtěla být odlišná a speciální. Každopádně setrvalá nejistota je vyčerpávající, třeba když se zruší představení, je to bez náhrady, o dvě složenky pozadu jste raz dva a všechno popadá.

Čtěte také

Psaní vzpomínek je psychoterapie i odkaz dětem

Čtěte také

Napište kroniku svého života. Vaše děti i vnoučata vás lépe poznají

Co pak?

Musíte pořád myslet na zadní kolečka a mít rezervu. Na škole jsem se zařekla, že nikdy nebudu dělat nic jiného než herectví – a už je to tady! Po deseti letech na volné noze jsem začala zvažovat i variantu, že bych se nechala někde třeba na půl úvazku zaměstnat. Dnes si říkám, že model chodit přes týden do práce a víkend mít volný je neuvěřitelný komfort, luxus!

Takže vás realita zbavila iluzí?

Jasně, ale ne nezbytně jen ve špatném slova smyslu. Třeba se mi původně nechtělo jít do nekonečných seriálů, ale v době, kdy jsem měla míň práce, přišla nabídka a byla jsem překvapená, jak je to milé prostředí, lidé extrémně koncentrovaní na práci, strašně dobře se mi tam pracovalo, zkušenost k nezaplacení, jsem za tu příležitost vděčná. A co není úplně běžné a taky se mi moc líbilo, že když se točila nějaká citlivější scéna, důvěrná, niterná, kde se třeba i plakalo, celý štáb ztichl, všichni se zaměřili na nás herečky. To bylo tak ohleduplné a hezké, že je někdo k naší práci pozorný, takhle intenzivně jsem to na jiném natáčení nezažila. Proti seriálům nemám vůbec nic plus pro nás herce je každé objevení se v médiích dobré pro zviditelnění, ať je to seriál, film, reklama, nebo cokoli, tedy myslím si já.

Za reklamu jste dokonce získala cenu!

Opět příležitost, za kterou jsem vděčná. Na jednu stranu svým způsobem prodáte obličej, na druhou stranu si říkám, že když už člověk casting vyhraje, a to mimochodem není žádná legrace, vlastně je to dost šílené, protože castingem projde dvě stě tři sta lidí, tak by do toho měl jít rád a opět s pokorou. Je na mém uvážení, zdali chci být s tou značkou spojována, protože když prodám obličej tady, dalších pět let mě značky toho typu neobsadí, a jestli je tomu tedy honorář adekvátní. Taková je realita.

Vy jste ve znamení Berana, to je oheň, tvrdohlavost, činorodost. Vystihuje vás to?

Myslím, že docela jo. Musela jsem se naučit žít sama se sebou, na tom jsem odvedla kus práce.

Čtěte také

Hledejte štěstí v sobě, ne ve svém okolí

Čtěte také

Existuje vzorec štěstí? Ivo Toman ho spočítal. Poradí, jak hledat radost a klid

V jakém smyslu?

Když jsem byla mladší, tak jakmile „nebylo po mém“, jak si myslím nebo představuju, že by něco mělo vypadat, byla jsem naštvaná, nervózní a vzteklá. Dokážu být nekompromisní, třeba na zkoušce by měl být klid, aby se udělala práce, která se udělat má, nebo natrénovalo tolik, aby to na jevišti k něčemu bylo.

Tahle neústupnost se týká jenom práce nebo i vztahů?

Vlastně všeho – školy, práce, vztahů… Když nebylo po mém, nebylo to zkrátka dobře! Musela jsem se propracovat k fázi, kdy prostě nemusí nebo nemůže být všechno do detailu splněno, jak já si představuju. Jsem v některých věcech hrozný perfekcionista, nesnáším nedotažené věci. Preciznost, úhlednost, řád, to je moje, měla byste vidět moje školní sešity! A když na něčem pracuju, chci ze sebe dostat to nejlepší.

Jak snášíte nutné zlo vaší práce – zmíněné castingy?

Uf. Než jsem se to naučila trochu zvládat, byla jsem z nich hrozně frustrovaná. Castingy třeba na reklamy probíhaly, vlastně probíhají způsobem: tak se předveď, děkujeme, na shledanou, my se vám ozveme – a pak napíšou, že ne, anebo nenapíšou vůbec. Že je to tam jak na běžícím páse, to jsem už, myslím, trochu vyfiltrovala, ale konkurzy do divadel se mě dotýkaly daleko víc. Nevzali mě, tak kde jsem udělala chybu, co bylo špatně? Na všechno jsem byla opravdu poctivě nachystaná, snad neudělala chybu a stejně neprošla? S tím se člověk vyrovnává hůř, to mě ničilo. A je pravda, že jsem teď dlouho na žádném konkurzu v divadle nebyla, to musím říct. Bohužel jsem nervní typ a sypu se ve chvíli, kdy mi o tu práci jde, to je spouštěč, čím víc mi na ní záleží, tím hůř. Ve chvíli, kdy to tak není, dám to levou zadní.

Čtěte také

Nechte děti zažít dobrodružství

Čtěte také

Chcete, aby vaše děti měly pořádnou partu a poznaly přírodu? Dejte je do oddílu!

Byla jste v komisi u přijímaček na DAMU, měla jste možnost nahlédnout na konkurz z druhé strany. Jaké to bylo?

Zvláštní. Přijímačky probíhají většinou tři dny, lidé dělají pohybovku, hereckou část a hudební nebo pěveckou část, a čím víc jsme se blížili konci, tím to pro mě bylo zajímavější: ten člověk se představil, něco o sobě řekl a já jako bych čím dál líp viděla, jestli v něm něco zajímavého je, jestli na jeviště patří, nebo ne. Někdy to z nich vylezlo až po nějakých zadáních, u někoho bylo vidět na první dobrou, že má projev, který mě zajímá, chci se na něj koukat, poslouchat, co říká. A pak přišel člověk a během chvilky mi bylo jasné, že mě prostě nezaujme, ať udělá cokoli.

Ani kdyby to dobře zahrál?

Ne. Mně přijde, že skrz všechny ty sociální sítě a média žijeme v šílené přetvářce a každý nosí nějakou masku, herec neherec. V přetvářce se nedá udělat nic opravdového a na jevišti je tohle důležité, opravdovost se vás může dotknout, oslovit. Když neproběhne, koukám na představení a odcházím, aniž by ve mně cokoli zanechalo. Přetvářka pro mě není umění.

Čtěte také

Feng-šuej je umění, jehož cílem je harmonie a spokojenost.

Čtěte také

Šťastná a spokojená díky feng-šuej. Tohle praktikujte a bude vám líp!

ANNA SCHMIDTMAJEROVÁ (1985)

• Pochází z Prahy.

• Vystudovala gymnázium a DAMU.

• V letech 2010–13 spolupracovala s Národním divadlem a Divadlem Pod Palmovkou.

• Můžete ji vidět v představeních Cirku La Putyka, Divadla Na Jezerce, Minoru a Dejvického divadla.

• Hrála ve filmech Láska je láska, Miluji tě modře, Monstrum a v seriálech Druhá šance, Zkáza Dejvického divadla, Ordinace v Růžové zahradě.

• Závodně se věnovala synchronizovanému plavání, umí hrát na violoncello a jako dítě chodila do baletu.