postavy z pohádkové říše v seriálu Arabela

Co jste nevěděli o arabele: nagyová měla roli díky nemoci, šafránková dabovala

Kdo by nechtěl občas jen tak zatočit prstenem a splnit si jakékoliv přání? Iluzi toho, že je něco takového možné, nám na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let přinesl pohádkový seriál Arabela. Pojďme nyní nahlédnout do zákulisí a zavzpomínat společně s herci na natáčení. Kdo měl původně ztvárnit Arabelu? A opravdu je Rumburak tak zlý?

Jak už to tak bývá, velká životní setkání bývají zcela nečekaná. A nejinak tomu bylo u dvojice legendárních tvůrců, režiséra Václava Vorlíčka a scénáristy Miloše Macourka, které spojila svačina. Ano, čtete správně. "Jeli jsme tenkrát z Prahy do Zlína na filmový festival vlakem, který neměl jídelní vůz, a jeli jsme asi sedm hodin. Miloš stál na chodbě a z tašky vybíral takový malý balíčky, rozbaloval je a jedl. Byly to slaný sušenky proložený sýrem a šunkou," vzpomíná režisér Vorlíček na okamžik, kdy poprvé zahlédl scénáristu Macourka.

Kus žvance prolomil ledy a dvojice se pustila do rozhovoru, který skončil přislíbením spolupráce. Ta jim vydržela tři desítky let a nesla se primárně na vlně fantazie. Svědčí o tom rodinné filmy jako Dívka na koštěti, Jak utopit doktora Mráčka, Což takhle dát si špenát či Arabela. A právě posledně zmíněný seriál získal díky své originalitě věhlas i daleko za hranicemi.

Na první setkání Arabely a Petra Majera v podání Vladimíra Dlouhého zavzpomínejte ve videu:

Čtěte také

Keanu Reeves je jeden z nejcharismatičtějších holywoodských herců

Čtěte také

Skromný Keanu Reeves: Bohatství nosí v sobě. To, co má na účtu, posílá jiným

Jak to celé začalo?

Na úplném počátku Arabely stál producent západoněmecké televize VDR Gert Kaspar Müntefering, který si, uchvácen předešlou tvorbou dua Vorlíček - Macourek, objednal cosi mezi Dívkou na koštěti a Popelkou ve třinácti dílech. Na projekt uvolnil neuvěřitelný jeden milion západoněmeckých marek, které byly použity na hereckou elitu, nádherné kostýmy i špičkové triky a efekty.

Arabelu měla původně ztvárnit Šafránková

Pro roli princezny Arabely byla zprvu jasnou volbou Libuše Šafránková, těsně před natáčením ale onemocněla a nemohla na plac nastoupit. Režisér Vorlíček tak musel narychlo hledat náhradu. Ve filmu Smrt stopařek mu padla do oka Jana Nagyová. Libušky se však nechtěl jen tak vzdát a tak Slovenku Janu alespoň nadabovala. "Jsem šťastná, že to namluvila právě Libuška, protože tehdy nebyl čas se naučit dokonale česky. Pendlovala jsem mezi Prahou a Bratislavou, bylo to náročné," vzpomíná.

Čtěte také

Diabetes

Čtěte také

Strašák jménem cukrovka. Jak se jí vyhnout a co prozradí, že už ji máte

Rumburak nebyl zlý, jen nešťastný

Jak už to v pohádkách bývá, dobro vítězí nad zlem. A právě to v Arabele ztělesňuje čaroděj Rumburak v podání tehdy osmadvacetiletého Jiřího Lábuse. A že byl zlý? To si herec nemyslí. "Nebral jsem ho jako zápornou postavu. Chtěl lásku a nebyla mu dopřána, tak se malinko mstil. No a co?," zamýšlí se.

Jedna série nestačí, chceme víc!

Vzhledem k tomu, že seriál vznikal v době, kdy neexistovaly počítače, je plný klasických triků spočívajících ve využití zrcadel, či hrátkách s expozicí a perspektivou. "Bylo to poměrně obtížný. Ale vše jsme se naučili a dělali jsme to pak na milimetr přesně," nechal se před lety slyšet Vorlíček, který se o herce přetahoval s divadly a jinými filmovými produkcemi, kvůli čemuž natáčení trvalo téměř dva roky.

První díl spatřil světlo světa 25. prosince 1980 a producent Gert Kaspar Müntefering byl tak spokojený, že si u česko-slovenských autorů objednal rovnou dalších šestadvacet dílů. 29. května 1988 však přišla rána a štáb se musel vypořádat se smrtí ústřední postavy, herce Vladimíra Menšíka. Na výsledku seriálového pokračování, které dostalo složitý název Arabela se vrací aneb Rumburak králem říše pohádek, a které diváci poprvé zhlédli 24. prosince 1993, se tak podepsala nejen absence nezaměnitelného komika, ale také nedostatek nápadů samotných tvůrců.

Václav Vorlíček později přiznal, že i on zkrátka občas zažíval momenty, kdy nápady nepřicházely. Přesto další díly natočil dle svých slov poctivě, důstojně a jen s těmi nejlepšími úmysly. Podle kolegů a herců bylo ale pokračování slavného seriálu množstvím postav a efektů už zbytečně překombinované.

Čtěte také

Ondřej Vetchý

Čtěte také

Tak šel čas s Ondřejem Vetchým: Z kudrnatého čertiska vyšetrovatel vražd

A čárou přes rozpočet byla i změna v obsazení hlavní postavy Arabely. Jana Nagyová se totiž tehdy nedohodla s produkcí na výši honoráře, a tak byla nahrazena Miroslavou Šafránkovou, sestrou Libušky. "Bylo mi to velmi líto, i jsem si poplakala, ale smířila jsem se s tím. Asi to tak mělo být," přiznala Jana, která se ale stále cítí jako Arabela, jelikož právě ona byla tou první, kdo ji ztvárnil.

Ať už je to, jak chce, i přes všechny překážky seriál Arabela zůstává fenoménem, který znají diváci nejen u nás, ale také v Německu, Austrálii nebo Jižní Koreji. A to se dnes povede málokterému českému filmu.

Zdroj: vlasta.cz youtube.com/c/fiflipTV csfd.cz/film/71926-arabela/prehled/

Čtěte také

Artritida

Čtěte také

Artróza versus artritida: Faktory ovlivňující vznik i jak zabránit zhoršování

Čtěte také

Podzimní deprese

Čtěte také

Do boje s podzimní depresí: Psycholožka radí, jak ji zmírnit

Čtěte také

Yvetta Blanarovičová

Čtěte také

Yvetta Blanarovičová: O své pubertě, synovi i trampotách s čipernou maminkou

Obrázek Vlasta.cz

Vzpomínám na ženu z teheránu. chtěla odejít, dokázat velké věci. pak se odmlčela

Írán zasáhla smrt dívky, která měla „nevhodně“ nasazený šátek. Tamní ženy vyšly do ulic, strhávají a pálí své závoje a volají po změnách v zemi, kterou už více než čtyři dekády ovládají islámští duchovní. Čím dál častěji se k nim přidávají i školou povinné děti, studenti středních a vysokých škol.

Bylo jí 22 let. Pracovala v obchodě s oblečením, s oblibou fotila selfíčka a sdílela je na sociálních sítích, podobně jako miliony dalších dívek všude na světě.

Měla ráda pampelišky, milovala hudbu a v uplynulých týdnech se stala symbolem mohutných íránských protestů. Mahsá Amíní. Dívka kurdského původu, která se v polovině září ocitla ve špatné chvíli na špatném místě. V teheránském metru před zřejmě obzvlášť agilní hlídkou mravnostní policie, jež v zemi už řadu let dohlíží na „správně“ cudné odívání žen. Ty si musejí například halit boky a vlasy, a to už od dob íránské revoluce, kdy v roce 1979 převzali moc islámští duchovní, ajatolláhové. I Mahse Amíní zakrýval vlasy šátek, když s bratrem vstoupila do podzemky. Podle místních ochránců mravů jí ale zpod takzvaného hidžábu vykukovaly tmavé prameny. Dívku zadrželi, naložili do auta a odvezli do edukačního střediska, instituce, v níž „nedbalým“ ženám vysvětlují, jak se správně halit, odívat a chovat. Mahsu měli propustit večer. To se nestalo. O tři dny později žena zemřela. Údajně na srdeční slabost, infarkt, možná mrtvici... podle rodiny zahynula následkem brutálního mučení, kterého se jí dostalo při „vysvětlování“, jak se správně váže šátek.

Čtěte také

Hádka manželů

Čtěte také

Žena ho sekýrovala, tak odešel ke mně. Vše se změnilo, když přišly děti

Smrt dívky nezůstala bez odezvy. V zemi se rozpoutaly ohromné protesty, které zatím neustávají. Začaly v kurdské oblasti, odkud Amíní pocházela, a záhy se přelily do Teheránu a dalších větších měst, posléze i za hranice autoritářského režimu. Do ulic vyšly ženy, které nejenže začaly na protest pálit své hidžáby, ale také si na znamení smutku, vzdoru a pocitu naprostého zmaru nad bezvýchodnou situací odstřihávají prameny svých vlasů. K protestům se přidávají další, v posledních týdnech hlavně mladí lidé. Zemřely už stovky lidí, organizace Amnesty International potvrdila smrt více než dvaceti dětí ve věku 11 až 17 let, které byly ubity či zastřeleny při demonstracích.

Čtěte také

Smrt Mashy Amíní vyvolala protesty po celém světě

Čtěte také

Jak se žije ženám v Íránu: Bílé manželství, vražda ze cti nebo zákaz vycestovat

V kavárně bez šátku

Nejde ale „jen“ o šátek. Ten se stal spíše viditelným symbolem útlaku žen v ajatolláhy vedeném režimu. A není to poprvé, co hidžáb hraje v Íránu revoluční roli. Před čtyřiceti lety byl naopak vedle majetkové a sociální rovnosti jedním z hlavních ideálů revoluce, která v roce 1979 svrhla prozápadního autoritářského krále Muhammada Rezu Šáha Pahlavího. Panovník, jenž od 50. let politicky politicky a ekonomicky úzce spolupracoval s USA, vládl tvrdě, podobně jako před ním jeho otec, a usiloval o modernizaci a sekularizaci země, proti čemuž se Íránci postavili. Ostatně mnozí moderní Íránci z měst si tehdy nechali narůst vousy a ženy si uvázaly šátek, byť to do té doby považovali spíše za odkaz zaostalého venkova a k náboženství byli více než vlažní. Šlo jim o to nezabít muslimskou kulturní tradici. Když Pahlaví padl, na jeho místo do role nejvyššího duchovního vůdce nastoupil ajatolláh Rúholláh Chomejní. V Íránu se od té doby vystřídala celá řada prezidentů, někteří byli mírnější reformisté, jiní tvrdší konzervativci jako ten zatím poslední Ebráhím Raísí. Otěže vládnutí a řízení země ale po čtyři dekády pevně drží šíitští vůdci, nejprve Chomejní, jenž zemřel v roce 1989, a po něm nyní třiaosmdesátiletý Sajiid Alí Chameneí. Mimochodem Chameneí i Raísí pocházejí ze stejného města Mašhadu, Chameneí dokonce před mnoha lety Raísího učil v náboženské škole. Prezidentovo vzdělání se v zemi často řeší, Raísí totiž dokončil jen šest tříd základní školy, dále se věnoval už jen náboženskému vzdělávání. Sám tvrdí, že jeho vzdělání je na úrovni doktorského titulu v právu, nicméně v Íránu se jeho projevům lidé mnohdy vysmívají. Úsměvné to ale není, výběr Raísího je jen dalším z dokladů, že Írán ovládla korupce, pletichaření a klientelismus. To je také jeden z hlavních bolavých vředů současného Íránu – v zemi o lepším životě rozhoduje napojení na vládnoucí elity, tedy na duchovní, nebo protěžované Revoluční gardy. Země je v žalostném ekonomickém stavu, což je jistě do značné míry způsobeno tvrdými sankcemi Západu, v posledních letech takřka vymizela střední třída. Lidé jsou buď chudí, nebo naopak neuvěřitelně bohatí s nesrovnatelnými výsadami. V některých částech Teheránu jsou místa, kavárny a restaurace, kde ženy šátky vůbec nosit nemusejí. Život se tam na pohled neliší od života v západních městech. Na tato místa, ale mravnostní policie nezajde. Ta hlídkuje v chudších částech města a metrech. Jako třeba v tom, kterým chtěla jet Amíní.

Čtěte také

Alkohol je někdy těžké ukočírovat

Čtěte také

Žila jsem s alkoholikem. Vše jsem mu odpustila, ale pak o rozvod požádal on

Íránci neprotestují poprvé. V posledních letech se opakují demonstrace, jež souvisejí hlavně s ekonomickým stavem země: ceny jsou vysoké, služby nedostačující a platy velmi malé. Dá se říct, že z oněch pilířů revoluce, která volala po tradičním zahalování a majetkové a sociální rovnosti, se udržuje už jen ten jeden, zkrátka když už téměř nic nefunguje, režim se snaží být tvrdý alespoň v „utužování morálky“. A tak ženy skrývají své vlasy na základě veršů z koránu, které ve skutečnosti zahalování ani přesně neurčují a jak se mnohdy říká – jejich výklad v tomto smyslu je až pokoránský. Mimochodem zmíněný nejčastěji citovaný verš 33:59 týkající se zahalování zní: „Proroku, řekni manželkám svým, dcerám svým i věřícím ženám, aby přitahovaly k sobě své závoje! A toto bude nejvhodnější k tomu, aby byly poznány a nebyly uráženy. A Bůh je odpouštějící, slitovný.“ O pramenech, jež vyklouzly zpoza šátku, v něm toho mnoho není, natož o dalších způsobech zahalování muslimských žen do celotělových závojů typu čádoru a burky.

Čtěte také

Dlouholeté manželství

Čtěte také

Přežila jsem manželovu milenku i lži. Teď s manželem slavíme Zlatou svatbu

Oproti minulým letům se protesty liší třeba v tom, že nemají vůdce. Vyvolal je šok nad smrtí nevinné mladé ženy. Lidé nevolají po ekonomických reformách, proměně systému, Íránci volají po celkové změně. V ulicích umírají „za budoucnost, za ženy, život a svobodu“, jak zní v písni Baraye. Naléhavém textu perského zpěváka Šervina Hadžipúra, který ho sestavil z tweetů a zpráv na sociálních sítích zoufalých Íránců, unavených z nadvlády zkostnatělého režimu tamních ajatolláhů.

Kráska z pouště

Poslední týdny myslím na Nušín, dívku, s níž jsem se před pár lety potkala na mnohahodinové cestě z Anzali do Teheránu. Nušín bylo tehdy stejně jako Mashe Amíní. Mluvila výborně anglicky. A strašně nadávala na režim. „Každý by chtěl odejít. Hlavně mladí chtějí zmizet, tady nemáme žádnou budoucnost,“ vyprávěla naštvaně a bezmyšlenkovitě si co pár desítek vteřin upravovala šátek, který jí klouzal z hlavy. Nebylo divu, že padal, zakrýval jí sotva temeno hlavy s odbarvenými vlasy. V autobuse na ni lidé hleděli trochu úkosem, ale spíš proto, že se hlasitě smála a vybavovala s cizinkou, která poučená totalitní minulostí vlastní země se při jejích slovech lehce ošívala a nenápadně rozhlížela kolem.

Určitě jsem tehdy byla míň v pohodě než ona, zvlášť proto, že to íránským duchovním několikrát pěkně natřela. Vystudovala angličtinu na univerzitě a hledala práci. Marně. Nikde nic nebylo, a když ji konečně našla, nabídli jí tak málo, že by to nestačilo ani na MHD. „Chtějí, aby ženy zůstaly doma,“ stěžovala si a slibovala (si), že ona taková nebude. Přesto už podle mustru ajatolláhů žila. Vdala se rok předtím za spolužáka ze střední a ... byla doma. Přesto byla energická a akční, na severu si založila salon krásy, v němž pečovala o ženy „no, hlavně kamarádky“. Používala sociální sítě, podobně jako většina mladých přes tzv. VPN, zašifrované připojení, díky němuž se navzdory režimem zablokovanému „západnímu“ internetu lidé dostanou na stránky, které chtějí. Vyměnily jsme si kontakty a ještě pár měsíců si psaly. Popisovala mi své byznys plány, měla spoustu nápadů, svůj život i nenaplněnou touhu po cestování. Její muž byl voják a ti nesmějí opustit Írán. Byla veselá, i když popisovala smutné věci a v angličtině znala víc nadávek než já. Pak se jednou odmlčela. Její profil zmizel. Dosud jsem ji nikde nenašla.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Dvě tety

Čtěte také

Měla jsem dvě tety. Jako malá jsem to nechápala, teď už mi rodiče vše prozradili

Čtěte také

Řídit se pouze srdcem není vždy rozumné

Čtěte také

Pohádkám nevěřte: Manžela mám ráda, ale ne tak, abych si kvůli němu ničila život

Čtěte také

Lásce na pracovišti se člověk někdy nevyhne

Čtěte také

Můj pacient z úrazovky. Lásku překazili jeho rodiče a nevěra