Britskému bankéři a holandské baronce se v Bruselu 4. května 1929 narodila dcera Audrey Kathleen Ruston. Otec byl váženým a vysoce postaveným mužem britské banky, rodina se kvůli jeho práci často stěhovala, ale pendlování mezi Belgií, Nizozemskem a Británií Audrey nijak nevadilo, podle jejích slov „největší životní trauma“ přišlo, když jí bylo šest: otec začal sympatizovat s nacismem, od rodiny se rázně odtrhl, odstěhoval se z Anglie a o ženu a dceru se nejenže nezajímal, ale už je nikdy nekontaktoval. V důsledku toho Audrey už nikdy nepřestal pronásledovat strach z opuštění.

Nad Evropou se začínala stahovat mračna druhé světové války, Audrey s matkou a jejími dvěma syny z prvního manželství utekli do neutrálního, tudíž bezpečného Nizozemska, což se ale ukázalo jako chybný krok. Země byla v roce 1940 obsazena Němci, kteří jim zabavili většinu majetku, a rodina, stejně jako mnoho jiných v té době, se ze dne na den ocitla na pokraji chudoby a hladu.

„Občas jsme neměli nic, jen mouku.“ Bratři byli odvedeni do třetí říše na nucené práce, matka s dcerou prožívaly období plné strachu a nejistoty. Matka Audrey přejmenovala na Eddu, protože anglicky znějící jméno bylo nebezpečné, navíc Audrey sice mluvila holandsky, ale s britským přízvukem – a ulice byly plné Němců…

Audrey milovala balet, jehož základy získala ještě v Londýně, a jako baletka vystupovala na představeních pro uzavřenou společnost, jejíž sbírky šly na holandský odboj. Sama přenášela tajné zprávy mezi odbojovými složkami, což bylo nesmírně nebezpečné, veřejné popravy byly na denním pořádku a teror se po spojenecké invazi v Normandii v červnu 1944 ještě vystupňoval.

Těžké časy

Konec války byl pro místní obyvatele mimořádně trpký. Němci lidem konfiskovali zbytky majetku a potravin, tisíce lidí umíraly na podvýživu a hlad, s příchodem zimy jim bylo zabavováno i palivo, takže hladověli a mrzli. Aby Audrey přežila hladomor, jedla psí suchary, kopřivy, tulipánové cibulky a vařila trávu. Rodina navíc zažila šok, když jim vojáci před očima zastřelili strýce a matčina bratrance. Traumatické životní události spolu se setrvalou nouzí a nedostatkem základních potravin způsobily Audrey vážné zdravotní problémy: rozvinula se u ní anémie, otékaly jí končetiny, trápilo ji astma. Na konci války vážila na svých 170 cm necelých 40 kilogramů! Právě toto období hluboce poznamenalo její další život, její váha byla už navždy velmi nízká – ačkoli hodně a ráda jedla, tak nepřibírala. Při osvobození na jaře 1945 už byla tak nemocná a slabá, že nemohla ani chodit, jen se plazila. Když přijela nákladní auta s humanitární pomocí, vypila na ex celou plechovku kondenzovaného mléka, a i tato zkušenost ji později motivovala k charitativní činnosti.

Považovala za svou povinnost vrátit pomoc, které se jí dostalo. Audrey s matkou Nizozemsko opustily a přestěhovaly se do Británie. V Londýně získala Audrey stipendium a zapsala se na balet k slavné a uznávané Marii Rambert. Původně to s kariérou baletky myslela velmi vážně, ale pomalu ji začaly nahlodávat pochybnosti. Maria jí řekla, že když se bude snažit, dokáže divy, ale primabalerína z ní nikdy nebude. Je příliš vysoká a následkem válečného strádání i příliš hubená. Audrey se začala věnovat herectví.

Rozhodnutí vzdát se baletní kariéry nesouviselo jenom se zklamanými ambicemi. Rodina zápasila o každý cent. Matka byla nucena manuálně pracovat – dělala hospodyni pro zámožné rodiny a Audrey potřebovala vydělávat. Herectví bylo v této oblasti perspektivnější než balet.

Prázdniny v Římě

Začala se ucházet o muzikálové role, dařilo se jí a pak přišla první malá role ve filmu. V roce 1951 se náhodou seznámila se slavnou spisovatelkou Colette, která zrovna hledala herečku pro svůj muzikál Gigi. Když se setkala s útlou, okatou dívkou, oplývající nevšedním půvabem, měla jasno: ona a žádná jiná. Audrey se tedy objevila na Broadwayi. Kritika sice muzikál sepsula, ovšem s jedinou výjimkou. Hlavní představitelka byla skvělá!

Velká filmová role už klepala na dveře… a s ní světla ramp. Kdo by neznal film Prázdniny v Římě? Mladá princezna na chvíli uteče od svých aristokratických povinností a ve světlech Říma po boku hvězdného Gregoryho Pecka jezdí na vespě, užívá si svítání, tančí v baru… Za divácky mimořádně úspěšnou romantickou komedii dostala Audrey Hepburn Oscara a stala se skutečnou hvězdou a objevem filmového světa. Sám Peck se do ní tak zamiloval, že ji požádal o ruku. Odmítla. Stejně tak si odmítla vzít svého snoubence, podnikatele lorda Jamese Hansona. Audrey zásnuby zrušila a s Hansonem se rozešla. Celý život ji podle jejích slov tak traumatizovala zkušenost s otcem, že měla strach, že ji každý muž stejně jako on nakonec opustí.

V roce 1954 přišel do kin film Sabrina, kde Audrey hrála mladičkou a zpočátku naivní krásku z chudé rodiny, která si vysnila život s bohatým sousedem. Fenomenální herečka v hlavní roli po boku džentlmenského Humphreyho Bogarta opět zanechala hluboký dojem. Nesmrtelný je šanson La Vie en Rose, který zpívala v autě. Módní návrhář Hubert de Givenchy vytvořil k filmu fantastické kostýmy, za které získal Oscara, a Audrey se stala jeho múzou i přítelkyní.

Tiffany & Co.

Kariéra Audrey Hepburn byla velmi bohatá, zazářila např. ve Vojně a míru, přirozeností a šarmem odzbrojovala v muzikálu My Fair Lady, dětsky upřímná byla ve filmu Odpolední láska. Ale jejím největším úspěchem byl bezpochyby legendární snímek Snídaně u Tiffanyho – získal dva Oscary a patří ke špičkám světové kinematografie. Film na motivy novely Trumana Capoteho vypráví příběh luxusní společnice Holly, která v New Yorku žije svůj lehkomyslný sen o luxusu a vysoké společnosti. Láska jí do života vstoupí v bonvivánovi a začínajícím spisovateli Paulovi. Smutně krásný a hluboce lidský příběh vystihuje Audrey, když s kytarou v ruce zpívá skladbu Moon River.

Ve filmu rezonovala i značka Tiffany & Co., která se po úspěchu snímku stala synonymem romantického potvrzení lásky. Dodnes vždy v den výročí hereččiny smrti visí ve výkladu klenotnictví její ikonická fotografie z filmu.

Paradoxem je, že s fenoménem krásy, který Audrey pro celý svět zosobňovala, se nikdy neztotožnila, měla kvůli svému vzhledu velké komplexy, styděla se za něj, sama sebe vnímala jako ošklivou. Ale měla také velký smysl pro eleganci a ve spojení s dívčím vzhledem a neokoukanou krásou zaujala celý svět, který ji obdivoval a napodoboval. Celoživotně se držela zásady, že oblečení má být v první řadě pohodlné a praktické, noblesu má ženám dodávat elegance: „Elegance je jediná krása, která nikdy neslábne.“

Měla vztah s o dvanáct let starším hercem a režisérem Melem Ferrerem, kterého si v roce 1954 vzala. Prodělala několik těhotenství, která skončila potratem a potoky slz, ale nakonec se jí podařilo v roce 1960 porodit zdravého syna Seana. Péče o dítě a náročný svět filmu ji vyčerpávaly, kouřila dvě krabičky denně, ztrácela váhu a stěžovala si na únavu. Manželství procházelo mnoha krizemi, Mel na její úspěchy žárlil a snažil se řídit jí život, nakonec došlo k rozvodu a jen pár měsíců nato se Audrey znovu provdala za italského psychiatra Dottiho, se kterým se seznámila na dovolené v Evropě a který měl pověst playboye. Že je znovu těhotná, zjistila už čtyři měsíce po svatbě, v únoru 1970 přivedla na svět syna Lucu. Tehdy se rozhodla definitivně upřednostnit rodinu a výchovu dětí před kariérou, ale ani tato oběť nedokázala zachránit manželství – Dotti jí byl opakovaně nevěrný, napřed přivírala oči a nakonec jí došla trpělivost.

Mělo to smysl

K filmu se vrátila až po téměř devítileté přestávce – ani ne tak z touhy natáčet, jako spíš z potřeby uživit sebe a děti. Objevila se ve třech snímcích, které jí vynesly tři miliony dolarů, poslední roli si zahrála v roce 1989 ve Spielbergově filmu Navždy.

V osmdesátých letech se na ni obrátili představitelé UNICEF, kteří ji požádali o podporu v rozvojových zemích. Funkci velvyslankyně dobré vůle Audrey bez váhání přijala a zasvětila jí zbytek života. „Když budeš někdy potřebovat pomocnou ruku, najdeš ji na konci své paže. Až budeš starší, vzpomeň si, že máš i druhou ruku, a tou pomáhej ostatním.“ Nezastřešovala dobročinnost jen svým jménem, jak bylo obvyklé, ale osobně cestovala do nejohroženějších oblastí planety, kde trpěly děti, a organizovala humanitární akce na jejich podporu. „Děkuji bohu za svou filmovou kariéru a popularitu, které jsem dosáhla. Tohle je důvod, pro který to všechno mělo smysl.“

Koncem osmdesátých let se na humanitárních akcích začal po jejím boku objevovat holandský herec Robert Wolders a jejich přátelství přerostlo v lásku. Odstěhovali se do Švýcarska, v talkshow Larryho Kinga v roce 1991 Audrey řekla: „Bude to znít neuvěřitelně nudně, ale moje představa nebe je sedět s Robertem, mými syny a našimi psy u skvělého jídla a dívat se spolu na televizi. Mým cílem není luxus. Jako dítě jsem velmi chtěla mít dům se zahradou – a dnes to mám. To je to, o čem jsem vždy snila.“

Kontaktovala pomocí Červeného kříže svého otce žijícího v Dublinu, ten o ni žádný zájem nejevil, ale ona ho finančně podporovala až do konce jeho života. Intenzivně se zabývala charitou a pomocí jiným. Po návratu z jedné misie v Somálsku začala cítit silné bolesti, vyšetření ukázalo, že má pokročilou rakovinu tlustého střeva, které coby třiašedesátiletá v lednu 1993 podlehla. Její synové o ní vždycky mluví jako o úžasné bytosti plné pochopení a péče, svět si ji bude navždy pamatovat jako legendární osobnost s laskavou duší a otevřeným srdcem. „Narodila jsem se s neuvěřitelnou touhou milovat a s vášnivou potřebou lásku rozdávat.“