Přišlo to během tří minut! Stihli jsme jen projet návsí a zastavit u školy – díkybohu mimo stromy, ze kterých za námi padaly na silnici mohutné větve. Jet dál ani zpátky domů se nedalo. Neviděli jsme na krok, liják bušil do kapoty, blesky nad námi řezaly do šedé tmy oslepujícím světlem, vzduchem vířily listy a malé větvičky, auto se ve vichru třáslo… Třást se začínaly i naše děti, kterým okamžitě naskočila otázka „Další tornádo?!“ Při vzpomínce na jižní Moravu mi celé tělo zaplavila úzkost, ale mozek zůstal navzdory všemu kolem ušetřen.

Zřejmě díky kombinaci pudů sebezáchovy a mateřského jsem zachovala racionální mysl a klid. Můj muž řidič též, alespoň navenek. Vzpomínám si, jak mě s několika spolužačkami z gymplu omylem zamkli potmě v jeskyni na konci její prohlídky. Jen si tak ulomit krápníček, se opravdu nevyplácí. Zatímco holky ze třídy ječely nebo kňouraly, tiše jsem vyhodnotila situaci a jako první je začala uklidňovat. Stejně tak děti v autě. Bezpečnostní autopilot v mé hlavě spuštěn! Zaprvé, zklidnit děti. Zadruhé, vyhodnotit, zda naše vzdálenost od vzrostlých praskajících velikánů bude opravdu stačit. Zatřetí, zda na nás vichr může hodit převrácenou popelnici z chodníku těsně vedle auta. Začtvrté, zda se na nás v tom neviditelnu neřítí jiné auto, které sebevražedně jízdu nevzdalo… Zaprvé až začtvrté se naštěstí nestalo a po deseti minutách ve Faradayově kleci, kdy jsme děti s úlevou zasvětili do fyzikálních zákonů, jsme mohli prokličkovat větvemi zpátky za vystrašenou mamkou.

Na zahradě nás čekala třešňová spoušť. Půlka stromu obsypaného chrupkami, který zasadil můj dědeček před více než sedmdesáti lety, když se mu narodila první dcera, ležela na zemi. Taková úroda a taková zkáza! Ještě odpoledne jsem stála v jeho stínu, cpala se labužnicky dozrálými třešněmi a vzpomínala na dědu, jak mi říkával: „Hlavně na ně hned nepij!“ Rozlomený kmen trčel k nebi jako torzo starých časů. Jako bychom s tou bouří přišli navždy o dosavadní klid, že každá další bouřka se jen přežene a vyčistí vzduch.

Nedávno mi kamarádka Lenka vyprávěla, jaké bylo žít na Novém Zélandu po velkém zemětřesení před deseti lety. Jak se tam další půlrok země otřásala i pětkrát denně. A protože nikdy nevěděli, jestli další zemětřesení začíná, nebo končí, naučili se automaticky schovávat do bezpečné zóny. Doma to byl ve většině případů nejbližší stůl. Její rodině to zůstalo po návratu do Česka jako instinkt. Tak silný, že se Lenka narvala i pod konferenční stolek v čekárně u zubaře, když se dole v domě ozvala nečekaně sbíječka.

„Dokud to nezažijete, nevěříte, že se to může stát.“ Přesně, vracím se k Lenčiným slovům. Dokud s námi bouře ne(za)třásla, jako bychom nevěřili, že přijde. Jsou okamžiky, kdy se živlům bránit nelze. Jen těžko hledám slova při myšlence na manželský pár, který během téže bouře pád stromu na auto nepřežil. I přesto je ale potřeba naučit se s živly žít, aniž by nás neustále svírala úzkost a ovládala panika. Nepodceňovat přírodu a zodpovědně ji respektovat, pragmaticky vyhodnocovat rizika a zbytečně neriskovat. Za mě osobně – je lepší nacpat se před zraky ostatních pacientů pod stolek z IKEA než nerozumně vjet do bouře a pak děkovat andělům strážným, že nám to rozpůlilo jen tu třešeň.

Hana Halfarová

Novinářka na volné noze. Externí redaktorka Vlasty. Vystudovala žurnalistiku a češtinu. Rozmluvila se v rádiu a rozepsala v ČTK. Vyškolila se na dvou rodičovských, aby se vrátila zpět k řemeslu. Baví ji psát rozhovory, ráda naslouchá. Nejen lidem ze severu Moravy, kde žije.

ZDROJ: časopis Vlasta

Související články