Čtyřicetiletá Ivana se přiznává: „Vím, že mě určitě odsoudíte, ale co. Aspoň někomu řeknu, jak se ve skutečnosti cítím. Všichni čekají, že zůstanu místo práce doma a budu se starat o babičku, který hráblo, takže není schopná se o sebe sama postarat. Asi se vám nelíbí, že říkám ‚hráblo‘, ale já ráda nazývám věci pravými jmény. A krom toho mi určitě taky hrábne, až mi bude skoro devadesát a furt tady budu strašit.“

Sama být nemůže

Bohužel z celé široké rodiny bydlí ve stejném městě jako nemocná babička pouze Ivana s manželem. „A mojí svatou povinností je podle všeho se vším praštit a stát se ošetřovatelkou na plný úvazek. Vím, že to tak stejně skončí, nemám na to, abych řekla, že to neudělám. Ale to mi snad nebrání v tom, abych se do toho zrovna nehrnula.

Radši bych byla v práci, to mi věřte, akorát že babi už sama v bytě být nemůže. Pomalu už sama netrefí ani na záchod a taky tam – mezi náma – už často nestihne dojít. Doprčic, to je hnusný, když je člověk starej! A mně už je čtyřicet, nechci na to ani myslet, už to mám taky za pár…“

Pánbu ti to oplatí

Ivana uvažuje pragmaticky: „Jestlipak budu dětem taky na obtíž? No asi jo. Ale třeba když uvidí, jak se o babču starám, tak se na mě taky nevykašlou. Nejhorší je, že ji musím i umejvat. Byla měsíc v nemocnici, pak se vrátila domů. Ale už to nešlo, takže teď je tam zas. Jenže doktoři říkaj, že si ji tam nemůžou nechat, že vlastně není nemocná, akorát že potřebuje celodenní péči.“

Ivana docházela za babičkou každý den už předtím, protože bydlí opravdu blízko. Teď už to prý ale stačit nebude, protože babička je sama sobě nebezpečná, mohla by si omylem pustit plyn nebo odejít z bytu a ztratit se. Ivana tedy neví, jestli by u babičky měla i spát?

„Nebo si ji mám nastěhovat k nám? To bude manžel štěstím bez sebe… Pardon, že to tak říkám, ale prostě je to pravda. A stejnak to budu muset udělat, protože bych jinak nevydržela s naší matkou ani s tetkama. Což mi přijde obzvlášť bezvadný, protože žádná se nenabídla, že by se přestěhovala zpátky ke své matce, aby se o ni starala. To je samý: Ivuško, však víš, mám tady děti, ty to máš blízko, pánbu ti to oplatí…“

Nejsem žádná sestřička

Ivana se opravdu bojí, jak může taková náročná péče ohrozit její rodinu. Manžel je naštěstí formát, řekl jí, že vydělá dost, aby mohla být doma. Ale asi tím nemyslel, že by měli babičku kromě dětí v jejich dva plus jedna u sebe.

„Kdyby mi aspoň nebylo tak odporný to starání. Nejsem žádná zdravotní sestra, děti jsme taky měli se studeným odchovem a nijak jim to nevadilo, prostě nejsem mateřský typ. Jenomže to na babku už neplatí, fakt se jí musí vařit, to už by nezvládla. Taky se moc sama nenakrmí, hrozně se u toho popatlá. Dělá se mi úplně zle, když vidím, jak jí to padá z pusy na svetr, takže to ji radši budu krmit. Že nestíhá na záchod, to jsem už říkala. No a taky nemůže sama do vany, to dá rozum. Na to se zvlášť těším…“

Složte se na pečovatelku!

  • Ivanin postoj k péči o babičku asi nezní příliš dobře, ale je pochopitelný. Jestliže se má starat kromě své rodiny ještě o dalšího člena, který je takto náročný, pak se jí zásadně změní život.
  • Doby, kdy měly rodiny větší domy, a všichni mohli žít pospolu, jsou bohužel pryč. Proto je třeba k péči o člověka, který to potřebuje, přistupovat jinak.
  • Je dobře, že může zůstat Ivana doma a starat se. Nicméně povinností všech členů rodiny je nějak jí pomoci. Pokud nemohou přímo osobně o babičku pečovat, měli by se složit na honorář pro pečovatelku, která Ivaně pomůže.