„Tak kdy už přijedete?“ ozve se v telefonu pokaždé, když volá babička, moje tchyně. Celé léto tráví na chalupě a zůstala tam i teď na podzim. V době, kdy se šíří nákaza koronavirem, nám to s manželem přišlo jako nejrozumnější řešení. Babička má chronické astma, je jí přes osmdesát a bojíme se, že kdyby se nakazila koronavirem, mohlo by to pro ni být velmi komplikované.
Museli jsme ji hodně přemlouvat, že do Prahy teď nemá smysl jezdit, k lékaři nemusí, recept jí pošle elektronicky a nákupy zařídíme. Nakonec se nám ji podařilo přesvědčit a souhlasila, ale stále se ptá, kdy přijedeme na návštěvu.
„Tak snad na podzimní prázdniny tu budete?“ naléhala naposledy. Její syn v tu dobu slaví narozeniny a bez oslavy to přeci nejde! A za sousedy také děti a vnoučata jezdí, tak co? Covidu se nebojí a my podle ní zbytečně plašíme. A další argument? „Na jaře jste tu přece také byli.“ Ano, je pravda, že v březnu jsem tam s dcerou trávila karanténu, chvíli jsme počkaly, a když jsme neměly žádné příznaky onemocnění, odjely jsme na venkov a pár dní tam pobyly. Mohla jsem tehdy pracovat z domova a čerstvý vzduch nám prospíval. Babička nám vařila, my jsme se s dcerou učily a já pracovala. Taková idylka. A to teď babičce chybí. Logicky. Stýská se jí a já se vlastně nedivím.
Snažíme se jí volat, ale to jí nestačí. Zatímco moji rodiče s tím, že se chvilku nebudeme vídat, souhlasili, tchyně se s tím nechce smířit.
Nakonec jsme se domluvili, že v sobotu přijedeme – budeme venku a večer zase pojedeme. Jak myslíte, že to dopadlo? Přemlouvala nás, abychom zůstali i přes noc. Samozřejmě, že na 90 procent nejsme nemocní a asi bychom zůstat mohli, ale stejně v nás hlodá červ pochybností. Třeba moje známá neměla žádné příznaky nemoci a byla pozitivní. A náš soused, kterému není ještě sedmdesát, teď leží s těžkým oboustranným zápalem plic v nemocnici a nevypadá to vůbec dobře. A možná ho právě nakazily děti nebo vnoučata. To všechno jsou případy, kdy si říkáme, že to nebudeme riskovat. Jenže pak vidíme smutnou babičku a je nám jí líto. Vlastně to děláme kvůli ní, abychom ji ochránili, ale v jejích očích jsme přehnaně opatrní až hysteričtí.
Názor odborníka: Řada starých lidí nese izolaci špatně a volila by raději riziko, říká psycholožka Pavla Koucká
Ano, samozřejmě můžete babičku ujistit, že to děláte kvůli ní, i když je otázka, nakolik to pomůže. Sami se možná zkuste zamyslet, jak to vlastně máte. Z praxe vím, že jsou lidé, kteří se skutečně bojí. Pak jsou lidé, kteří prostě z principu dodržují vládní nařízení, a další, kteří se bojí, že by je sousedé udali. A nakonec ti, kteří si oddechnou, že mají výmluvu a mohou si od povinných vyčerpávajících návštěv odpočinout. Pokud se vám přijet z jakéhokoli důvodu nechce, můžete se jednoduše odvolat na karanténní opatření. Pokud se vám chce, zvažte rizika a rozhodujte se podle toho. Jako psycholožka mohu potvrdit, že řada starých lidí skutečně nese izolaci špatně a volila by raději riziko.