Blíží se vydání vaší knížky s názvem Když skočíš, já taky. Co se vám honí hlavou? Jaké máte pocity?

Těším se a zároveň mi to přijde svým způsobem neuvěřitelné. Před necelými dvěma lety jsem s dcerami seděla u sebe doma v kuchyni a hledala nějaký pevný bod. Koronavirová epidemie totiž ze dne na den zařízla moje tehdejší turné se šansoniérkou Naďou Válovou, které jsem produkovala, desku, i koncerty se skupinou Stromboli. Nikdy jsem nebyla bez práce a bez peněz, takže jsem propadla totální panice, co budu dělat a z čeho žít. Měla jsem strach, byla jsem nervózní, asi i nesnesitelná, a tak mi holky navrhly, abych začala psát. A hned mi založily blog… No a dneska je z těch mých internetových příspěvků knížka, což je důkaz toho, že život je plný překvapení. Vždycky může přijít něco, s čím jste naprosto nepočítala.

Na kontě už ale máte jeden autobiografický román, takže nejde o premiéru. Spíš o jakýsi návrat ke psaní.

Zapomínáte, že od té doby uplynulo více než třicet let! Dneska žijeme v jiné zemi, posunuli jsme se společensky i kulturně. Rozhovory s útěkem vznikaly v době, kdy frčel Bohumil Hrabal a Vladimír Páral, dneska bodují jiné styly i témata, takže vlastně není na co navazovat. S jednou knížkou na kontě jsem se za spisovatelku nikdy nepovažovala, navíc u mě vždycky byla na prvním místě rodina a zpívání. Na začátku jsem psaní blogu vnímala jako terapii. Chtěla jsem sebe i ostatní přivést na jiné myšlenky, dát životu nějaký řád a smysl. Pak mě to chytlo… Kdybych měla to svoje psaní nějak definovat, tak jako absolutní svobodu. Když píšu, jsem sama sebou.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Martina Formanová: Občas chci Milošovi zavolat. Ale už se nelituju

První knížku, která vyšla krátce po revoluci, jste napsala v devatenácti. Jaká jste byla tenkrát?

Nespoutaná a divoká, hladová po informacích i zážitcích. Zajímal mě svět, jenže se bohužel nedalo nikam vycestovat. Taky jsem neustále bojovala za pravdu, tu svoji i cizí. Když se někomu dělo bezpráví, hned jsem startovala. Byla jsem takový český Che Guevara a k tomu stará duše v mladém těle. Máma mi vyprávěla, že když k nám přišla návštěva, nehnula jsem se od ní ani na krok. Všechny řeči a moudra jsem do sebe nasávala jako houba.

Je hezké, že vám to zůstalo i na prahu šedesátky…

To je pravda. Nechci se nikoho dotknout, ale mentálně jsem daleko mladší než někteří moji vrstevníci. I když ono vlastně nejde o datum narození, ale o to, jak člověk žije, co dělá, kým a čím se obklopuje, jak myslí a jakou má filozofii. Já si moc dobře uvědomuju, že mám jen jeden život. A když si ho podělám, druhý pokus už nebude… Proto ta moje lačnost a nespoutanost, a to i v muzice. Když mě něco zaujme či inspiruje, tak do toho skočím po hlavě. Odevzdám tomu maximum a pak jdu zase dál. Jeden příklad za všechny – když jsem před třiceti lety připravovala svoje první sólové album, které mimochodem nedávno vyšlo v reedici na CD, LP i na digitálních platformách, poháněla mě obrovská touha změnit styl, žánr a výraz. Po mnoha letech intenzivní spolupráce s Martinem Němcem a Michalem Pavlíčkem jsem chtěla být víc písňová a přijít s něčím osobitým, což se k mojí velké radosti podařilo. To album pro mě bylo bez přehánění zlomové. Krok do neznáma, který se na tisíc procent vyplatil.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Nikol Kouklová: Velkou bolest jsem sebou nechala projít. Posílilo mě to!

Zřejmě vám nechybí odvaha a sebevědomí?

Odvaha vsadit na svou intuici ano, ale s tím sebevědomím to tak slavné není. Nejsem buldozer, ráda si nechám poradit od někoho, komu věřím a vážím si ho. A koho považuju za moudřejšího. Vím, co chci, ale zároveň jsem docela tvárná. V soukromém životě je to ovšem daleko horší, což je dané výchovou – moji rodiče mě bohužel nenaučili vážit si sebe sama, což jim nezazlívám. Tenkrát byla taková doba a oni mi nemohli předat něco, co sami neznali… O to víc jsem se pak snažila, aby moje děti zažily pravý opak. Aby znaly svoji cenu, byly hrdé na to, kým jsou a co dokázaly. A taky aby uměly říct ne a stály si za svým názorem. Musím říct, že jsem pyšná na to, co z nich vyrostlo. Anička a Maruška příští rok oslaví třicetiny a mají svůj život, o kterém mám zakázané mluvit, což respektuju. Dvanáctiletému Theodorovi to zatím nevadí. Je to velký pohodář, ale uragán, který si energii vybíjí mimo jiné bubnováním.

Jak se vám vůbec podařilo skloubit kariéru s mateřstvím? To je takové věčné téma…

Všechno jde, když se chce. Když to opravdu cítíte. Vždycky jsem věděla, že nemít děti je pro mě horší než nezpívat. Když se v roce 1992 narodily holky, dala jsem si roční pauzu. A pak se zuby nehty držela jednoho pravidla – svůj čas jsem dělila pouze mezi ně a svou profesi. Nic jiného neexistovalo, ani domácí práce. Raději jsem si zaplatila paní na úklid a ušetřený čas investovala do společných zážitků – chodily jsme do divadel, do kina a na výstavy, jezdily na výlety. Když pak holky povyrostly, dávala jsem jim svobodu. Opravdu hodně jsem jim dovolovala, a jen lehce je korigovala, aby znaly svoje mantinely.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Norbert Lichý: O natáčení seriálu Slunečná, Ostravě a lenošení na chalupě

Vztah matka a dcera může být důvěrný, ale i bouřlivý…

Sama jsem bohužel zažila ten druhý případ – s mámou jsem to měla fakt hodně těžké. Nebyla mateřský typ, za což vlastně ani nemohla, protože jsem se jí narodila v osmnácti jako nechtěné dítě. Naštěstí táta byl její pravý opak – nesmírně citlivý, chápavý, chytrý a komunikativní. Jen jsem si ho moc dlouho neužila, protože se naši brzy rozvedli a on bydlel jinde. Vídali jsme se málo. Musím říct, že mi moc chybí. Odešel, když jsem poprvé otěhotněla.

Netajíte se tím, že spoustu let trpíte depresemi. Kdy jste si uvědomila, že je sama nezvládnete, a vyhledala lékařskou pomoc?

Já jsem dlouho netušila, že je mám. Už jako malá jsem bývala často smutná a uplakaná, cítila jsem obrovskou prázdnotu a stranila se ostatních. Jenže tenkrát to nikdo neřešil, jsem z generace, která musela takzvaně držet hubu a krok. Nikdo se s námi nepáral… Až někdy v pětadvaceti jsem si uvědomila, že jde fakt do tuhého a že pokud něco neudělám, ten strach, smutek a úzkosti mě sežerou. A tak jsem začala chodit na terapie.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Básník Karel Škrabal říká: Čím míň krámů s sebou taháš, tím líp se ti jde

Pamatujete, kdy vám bylo nejhůř? V jakém životním období?

Těch bylo víc… Některé totální propady se paradoxně objevily v době, kdy jsem se jako žena cítila nejšťastnější, což souvisí s hormonální hladinou. Třeba na začátku prvního těhotenství – na miminka jsem se strašně těšila, ale paralelně mě otupovala taková deprese, že jsem nemohla celé dny vstát z postele. Ono se to těžko popisuje. Člověk má pocit, jako by na něm sedělo velké černé zvíře a nedovolilo mu dýchat ani myslet. U druhého těhotenství to bylo naopak – devět měsíců nádherných a šestinedělí temné a ovládané strachem… Naštěstí mám výbornou paní doktorku, která mě hlídá. A taky jsem se naučila brát život takový, jaký je. Přijímám ho s pokorou a vím, že se na svou nemoc nemůžu vykašlat – kvůli sobě i kvůli dětem, které jsou naštěstí v tomhle směru zdravé jako řípy.

Syn se vám narodil v šestačtyřiceti letech, což vám od médií vyneslo titul nejstarší rodička českého showbyznysu. Jak na to dnes vzpomínáte?

Tenkrát z toho bylo haló. Když jsem otěhotněla, veřejně jsem s tím vyrukovala až v pátém měsíci, když už bylo jasné, že budu muset zrušit koncerty a produkce. Ohlasy byly obdivuhodné a jednoznačně převažovaly ty pozitivní. Ale našlo se i několik kamarádek tvrdících, že jsem trapná. Většinou šlo o moje vrstevnice, spolužačky, které už dávno složily zbraně. Jejich partner, takzvaný gaučový povaleč, je nudil a prudil, a tak na sobě přestaly pracovat. Přežívaly, místo aby žily... Já jsem si třetí dítě velmi přála a byla jsem šťastná, že ho mám. Co tomu říká okolí, jsem neřešila. Starším matkám fandím a přeju jim jen to nejlepší.

Čtěte také

Klára Vytisková

Čtěte také

Klára Vytisková: Děti jsou moje múzy. Skloubit to s prací je krutá logistika

Už dlouho se mluví o tom, že si muži a ženy prohodili role. Souhlasíte s tím?

Mám kolem sebe spoustu soběstačných žen, které nečekají, až budou dobyty, ale samy dobývají, což se mi nelíbí. Jsem zastánkyní klasiky. Teď nemyslím, že musíme mlčet a stát u plotny, ale v určitých situacích bychom měly zůstat ženami... Balit chlapy mi přijde vulgární a hloupé. Přesně na to jsem svoje dcery upozorňovala: ať nejsou vyzývavé a samy nevyvolávají počáteční akci. Když chlap něco chce, tak jedná. Muži jsou lovci a potřebují být aktivní. Některým z nich ale určitá pasivita vyhovuje. Výsledkem jsou bohužel rychlé a povrchní vztahy.

Byla jste třikrát vdaná. Jaký názor máte na manželství?

Že je to hezká idea, ale nemůže být na celý život. Podle mě je to nereálné. Když člověk do manželství vstupuje, má určitou výchozí pozici a hlavně věk. Po dobu manželství se pak stejně jako jeho protějšek vyvíjí. Ve čtyřiceti nebudete stejná jako v osmnácti, tudíž je pravděpodobné, že po nějaké době dojde ke změnám i ve vztahu. Samozřejmě obdivuju partnery, kteří spolu vydrželi celý život, ale manželství se nemá vydržet. Má se užít a prožít, být hezké a naplňující, jenže to se často neděje.

Čtěte také

Milan Cais

Čtěte také

Milan Cais z Tata Bojs: O síle mužského přátelství a třech dcerách

Napadá vás, jak z toho ven?

Podle mě by mělo být manželství na zkoušku a probíhat po etapách: první by trvala třeba pět let a pak by si ti dva řekli, co dál. Když zjistí, že si lezou na nervy, buď na tom zapracují, nebo se v klidu rozejdou. A dají si šanci na nový život, který máme jen jeden. Jenže lidi dneska žijí tak, jako by jich měli dvacet. Mrhají časem, emocemi a schopnostmi. Jsou spolu, i když se nesnášejí, což nechápu. Jinak já ty svoje tři rozvody v žádném případě nevnímám jako selhání. Hodně jsem se naučila a někam mě to posunulo. Už vím, že muži jsou jiný živočišný druh.

Myslíte, že jsou jednodušší než ženy?

Ano, ale nevykládejte si to špatně. Nejde o inteligenci, ale o zákon přírody. Muži si nekomplikují život, jsou přímočaří, zkratkovití, stručnější. Nepletou do věcí emoce. Zatímco žena je v osmnácti vyspělá a fyzicky i psychicky může být matkou, osmnáctiletý kluk je ještě dítě. Bojovat proti tomu nemá smysl. Uznávám, že přijmout to je pro nás ženy někdy hodně těžké a vyčerpávající, ale nic s tím neuděláme.

Co byste poradila ženám, které v mužském světě tápou?

Moje rada zní: nechtějte muže předělávat! Někde jsem četla, že žena v partnerském vztahu doufá, že chlapa změní, zatímco on si přeje, aby zůstala stejná. Pokud opravdu chcete muže předělávat, narazíte. To prostě nejde! Čím dřív ho přijmete takového, jaký je, včetně jeho chyb, tím větší je šance, že spolu vydržíte. Já sama jsem tolerantní a nekonfliktní povaha. Když muže miluju, tak ho respektuju a ráda mu vyhovím. Možná na úkor sebe samé... Ale na druhou stranu, přece nebudu na člověka, ke kterému něco cítím, hrát komedii a manipulovat s ním. To neumím a ani nechci.

Čtěte také

Biser a Veronika Arichtevovi

Čtěte také

Biser A. Arichtev: O Kukačkách, nových projektech, manželství a dětech

Některé ženy by po třech manželstvích hodily flintu do žita. Co vy?

Já k nim nepatřím. Věřím v lásku, ale vím, že je celkem složité ji v dnešní době najít, zvlášť v mém případě. Kdybych byla neznámý člověk, tak se určitě seznamuju líp. Ale jako Bára Basiková? Nikdy nevím, jestli je dotyčný se mnou, protože jsem známá zpěvačka, nebo kvůli mně samé. Někteří muži si o mně navíc myslí, že jsem primadona, hysterická umělkyně... Ale já jsem úplně normální, což by vám potvrdila celá moje rodina i kamarádi. Nemám manýry, s každým se bavím stejně jako teď s vámi, po Praze jezdím tramvají a metrem, moje děti vždycky chodily do normální školy. Kariéru jsem nikdy neprožívala a nechovala se egoisticky. Žádný z mých bývalých partnerů nikdy nepocítil, že žije s celebritou. Svojí profesí doma nikoho neotravuju.

V té poslední větě jste použila přítomný čas, to znamená, že máte ve svém životě lásku? Muže, o kterého se můžete opřít?

Ano, jsem zamilovaná, což přišlo jako blesk z čistého nebe… Jak jsem říkala na začátku: život je plný překvapení – ve dvaceti i v šedesáti.

BÁRA BASIKOVÁ (58)

  • Pochází z Prahy, kde vystudovala střední ekonomickou školu. Vystupovat začala v roce 1982 s Precedens, později se skupinou Stromboli, s níž koncertuje i dnes.
  • V roce 1994 vstoupila do světa muzikálů (Jesus Christ Superstar, Rusalka, Kleopatra, Johanka z Arku, Kapka medu pro Verunku).
  • Vydala řadu sólových desek (např. Slzy, Lhát se musí, Bára Basiková) a vyzkoušela si roli producentky: šansoniérce Nadě Válové produkovala album s názvem Černá.
  • Během koronavirové epidemie začala psát blog s názvem Když skočíš, já taky. Začátkem prosince vyjde v knižní podobě v nakladatelství Motto.
  • Je matkou dospělých dvojčat Anny a Marie a syna Theodora.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Eva Střihavková: Nejsem protekční mazánek a popularita tatínka mi život nekazila