Mnohé ženy hledají recept na to, jak rozdělit svůj čas mezi povolání a rodinu, a zjišťují, že to není nikterak jednoduché. Jde-li navíc o povolání tak časově náročné jako v případě zpěvačky Báry Basikové, zdá se, že to snad ani nejde... Přesto se Bára Basiková v nejbližší době chystá k návratu na pódia po mateřské dovolené, během níž přibyla do její domácnosti dvojčata.
Jak se vám daří zvládat rodinu i práci?
Vzhledem k tomu, že jsem s tím počítala a pečlivě se na tuto situaci připravila, mě to nezaskočilo. S časem jsem mívala problémy vždycky a teď je to pochopitelně ještě horší - musím si každý den naplánovat div ne po minutách, ale zatím to zvládám. I když samotný návrat před posluchače neznamená jen vyjít na scénu. V současné době je třeba prezentovat všechny desky, které vznikaly v uplynulém roce, nedávno jsme dodělali nové klipy, pak focení, plakáty, kostýmy, rozhovory... Koncerty jsou vlastně jen špičkou ledovce. A domácí práci snad nemusím líčit. Naštěstí mám manžela, který se dokázal přizpůsobit, mnohé si odříct a věnuje se nám od rána do večera.
Váš manžel se začal po vašem boku objevovat daleko dříve, než probleskly první zprávy o chystané svatbě. Někdo by si mohl říci, že si chtěl vzít hvězdu...
Žili jsme spolu šest let před svatbou a známe se ještě déle. Prostě jsme se vzali až později... To nemá s mou kariérou nic společného.
Jaké vůbec bylo vyměnit roli zpěvačky za roli matky?
Role je něco jenom „jako“, něco, co se jen hraje. To, o čem mluvíte, je doopravdy a já žádná striktní odlišení nevidím. Přišly určité změny, se kterými ovšem počítali i moji spolupracovníci, a všechno jsme si naplánovali dopředu. Teď se jen snažím být s dětmi co nejvíc, a pokud je to možné, beru je všude s sebou.
To je téměř hozená rukavice všem, co roztrušovali, že jste si ze svého mateřství udělala „program“. Novináři se mohli přetrhnout, aby zjistili, co dělá matka Basiková.
To zní skoro jako matka pluku. Ale já mám jen dvojčata a jsem o to radši, že přišly dvě děti najednou. Je fakt, že mě spousta lidí odrazovala. Prý - jestli chci mít děti, budu muset zabalit kariéru. Já ale opravdu nevidím důvod, proč by nešlo spojit obojí. Možná že je to spíš otázka pohodlnosti. A navíc si myslím, že mít děti je pro většinu ženských úplně normální a přirozená věc, i když vykonávají časově náročné povolání. Takových je spousta, jenomže nejsou tak na očích. Z toho novinářského zájmu o naši domácnost jsem tedy měla radost pramalou.
Ale o kom se mluví, ten žije.
To je fráze. Já si to naopak představovala tak, že na dobu před a po narození dětí prostě zmizím. Že to je ryze soukromá věc a ne nějaký veřejný majetek. Jenže pak se to rozkřiklo o dvojčatech a všichni mě začali hlídat. V porodnici se předháněli fotoreportéři, ale nakonec stejně měli smůlu. Doufám, že jste si všiml, kdo mě nakonec s holčičkama fotil. Pouze Jan Saudek a Robert Vano a nikdo jiný. Tím je snad dostatečná odpověď i na tu předchozí otázku... Pan Saudek si mě navíc vybral jako model pro firmu Polaroid - to ovšem beru spíš jako čest než jako publicitu. Nejsem zkrátka profesionální matka, ale profesionální zpěvačka a o tom se chci bavit.
Dobrá. Hovořila jste o projektech, které vznikaly po dobu vaší mateřské dovolené...
V současné době je nejaktuálnější moje nové album Viktorie královská, na němž mě doprovází nová kapela jménem Basic Beat, ve které kromě mých dřívějších kolegů jsou i nové tváře: vynikající kytarista Tomáš Valášek a talentovaný mladý bubeník Emil Valach. A pro úplnost - ještě jsem stihla natočit desku židovských písní Yomi, yomi. Ta jediná vznikla mimo okruh mých stálých autorů a muzikantů.
Na co se nejvíc těšíte? Nechyběly vám oslavy, kterými končí úspěšné koncerty?
Prosím!? Odvést práci, kterou se živíme, to přece nejsou žádné narozeniny. Vy, když dopíšete článek, asi taky hned neotvíráte šampaňské. Jinak se ovšem na koncerty moc těším, určitě mi chyběly. Přece jen jsou tou třešní na dortu.
Vždycky mě při poslechu vašich písní napadá, že jste asi dost rozporuplný člověk. Souhlasíte?
Souhlasím. Jsem nejen energická, ale taky dost impulzívní. Nerada se nechávám ovlivňovat, a tak se někdy rozhodnu překotně a pak zjistím, že to nebylo to pravé. Profesní věci ovšem konzultuji se svými spolupracovníky. V práci se člověk nemůže řídit jenom citem. Ten si spíš nechávám pro to „více své“.
Autor: Libor Šprysl
Zdroj: www.vlasta.cz časopis Vlasta 1993