Postava Gelsominy je možná slavnější než samotný Felliniho film. Vznikl i klub, v němž se sdružovaly ženy, které měly za manžela sobce a surovce. Kdy jste tuhle svéráznou bytost poznala vy?

Pro mě je Silnice asi nejkrásnější film, oslovil mě někdy v 16 letech a pochopila jsem ho hned napoprvé srdcem. V naší inscenaci hrajeme o tom, že Zampanó a Gelsomina jsou dva nejméně pravděpodobní lidé, kteří by měli být spolu, představují naprosto odlišné chápání světa i své existence v něm.

Jaká je vlastně vaše Gelsomina?

Říká o sobě, že je blázen. Umí hovořit s racky, se zvířaty i stromy, s větrem, přírodou a vůbec se jí nedotýká závist, chamtivost, žárlivost, těmto vlastnostem nerozumí. Mimo ni jdou také jakékoli společenské dohody, kterým se lidé běžně podřizují, nemá je v rámečku hodnot, jež si přinesla na svět. Gelsomina zosobňuje nevinnost proti hrubé poživačnosti, zatímco Zampanó je typ, který vytěží v každé situaci něco pro sebe, vyznává heslo – takhle se to v životě hraje a já musím být ještě chytřejší, abych přežil.

Čtěte také

Ivana Jirešová

Čtěte také

Ivana Jirešová: Jak stárnu, jsem šťastnější. Pochybuju ale, zda jsem dobrá matka

Vloni měl Fellini sto let od narození. Silnici natočil, když mu bylo 34. To byl hodně mladý…

Génius nemá věku.

Existují pořád typy žen jako Gelsomina, čisté a nevinné?

Věřím u každého člověka, že je čistý a nevinný. Není to úplně snadná výchozí pozice pro jednání s lidmi, ale já to takhle mám.

Kde jste se naučila hrát tak dobře na trubku, kterou Gelsomina miluje?

To spadá na konec DAMU a začátky v Národním divadle. Bylo těsně po revoluci, začali jsme zkoušet Jana Marhoula v dramatizaci Jana Kačera. Jen tak jsem navrhla, že by moje postava Dorotky, takové povětrné dívčiny, mohla hrát na trubku, aniž jsem ten nástroj kdy držela v ruce. Přes prázdniny jsem se naučila stupnice a pak jsem si sama vyhledala tóninu, ve které bych zahrála leitmotiv ze Silnice. Tak jsem napsala písničku Střelnice, kterou jsme pak hráli i s kapelou Condurango.

S manželem Radkem Holubem hrajete v komediích, ale v Silnici jste v ostrém, konfrontačním vztahu. Je to poprvé?

Vlastně ne, už jsme hráli Petrolejové lampy v Divadle na Jezerce, já Štěpku, Radek Pavla. Režisér Juraj Herz si nás tenkrát vybral, šlo o naprosto výjimečné lidské souznění, stejné vidění divadla, o kterém se těžko konkrétně mluví.

Vy působíte jako temperamentní, eruptivní typ, Radek jako kliďas. Je to tak?

No, ono je to trochu jinak. Radek, kdyby se doopravdy rozčílil, tak by mohl být i nebezpečný. Dělal řeckořímský zápas a má strašnou sílu. Na ty „čertíky“, na rychlé cholerické výstupy jsem já, ale zásadní věci řeší on. A v tom momentě jsem tichá jako beránek a jenom dávám pozor, aby nebouchl.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli

Kolik rolí teď nosíte v hlavě?

V Kalichu a na zájezdech hraju Kočku na oreganu, Začínáme končit, pak je to Hrdý Budžes, Carmen Y Carmen, ve Viole Šunen Romale / Poslyšte Romové – ale bývalo to víc kousků.

Budžese hrajete 18 let, což je neuvěřitelné. Doba byla úplně jiná, když měla hra premiéru. Jak ji publikum bere dnes?

Před těmi 18 lety jsem si myslela, že vyprávění malé Helenky Součkové bude jen taková vzpomínka na to, jak jsme tady žili, nejmenuji nikoho konkrétního, žádného politika, nezazní žádná adresná kritika nebo výsměch – a bez jakékoli aktualizace je hra pořád aktuální. Což mě vůbec netěší, spíš mrzí. Leká! Do smlouvy jsem si tenkrát dala v příbramském divadle napsat, že hra musí mít aspoň 30 repríz, když už jsem si musela do hlavy nasoukat tolik textu. Dodneška jsme s Jarmilou Vlčkovou a Liborem Jeníkem odehráli 860 repríz. Ta hra se prostě vymkla všem pravidlům, Budžes si žije vlastním životem.

A jak vznikla taky dost neobvyklá inscenace Carmen Y Carmen?

Je to výmysl Dáši Peckové, která přišla s tím, že chce uvést v život hudební festival Zlatá Pecka a vykopávací ročník že bude věnován Carmen. Tak si ji lidé nejvíc pamatují z inscenace Jozefa Bednárika v Národním divadle. Já jsem tehdy shodou okolností hrála Carmen v Divadle v Řeznické, no a od té doby se taky přátelíme. Původně to měla být jen taková legrácka na jedno představení. Jenda Jiráň vymyslel princip Carmen operní diva a Carmen cigánka – to jsem já. Ale protože jsme fakt intenzivně pracovali, tak nám začalo být líto, že bychom to předvedli jenom jednou. A pak k pianistovi Mirkovi Kořínkovi, který vytvořil úžasné aranže a úpravy, a k Jendovi Jiráňovi, který hrál na kytaru, příčnou flétnu a taky zpíval, přibyl kontrabas a perkuse. To už jsme věděli, že tu naši „legrácku“ jenom jednou hrát nebudeme.

A jako dvě rozdílné Carmen si skvěle rozumíte…

Protože Dáša je vynikající partnerka a profesionálka, vždycky jde na scénu připravená, s plnou energií, ani při zkouškách nikdy nedělala nic „jako“. Byla si vědoma, že není činoherní herečka, co kdo navrhl, přijala, byla velice pokorná, i když to jinak určitě nemá v povaze. Ale v profesi ano. Její elán je neskutečný, říkám o ní, že žije v autě a je jako kyvadlová doprava.

A máte ještě další pěveckou partnerku, Anetu Langerovou v projektu Pane Bůh, tady Anna. U nás ta knížka, ze které projekt vychází, není trhák, ale v anglicky mluvících zemích ano.

Dostala jsem ji před deseti lety od kamarádky a mohly bychom být zpátky u osmileté Helenky Součkové, Gelsominy nebo filmu Requiem pro panenku… prostě jsem té knize rozuměla ihned. A pokud ještě byla na pultech, tak jsem jich pár nakoupila a rozdávala jako dárky. Jednou jsme jely s Anetkou na kurz jógy do Řecka a obě jsme náhodou měly Annu s sebou. Jenže náhody neexistují.

Čtěte také

Čtěte také

Vlastina Kounická Svátková: O bulimii, domácím násilí a ženském sebevědomí

Tam jste se dohodly, že uděláte představení?

No, vždycky jsme odcvičily jógu, šly kousek bokem od ostatních k moři, a protože jsem Anetě vyčítala, že všichni mladí čtou hrozně pomalu, vytáhla jsem knihu, kterou už jsem dávno znala, a nahlas z ní předčítala. S námi tam skákali delfíni, šplouchaly vlny, bylo to moc fajn a Aneta přišla s tím, že bych Annu měla natočit jako audioknihu. Mě dost děsila představa sedět u mikrofonu ve studiu tolik hodin, tak jsem jí řekla, že do toho půjdu, jedině když napíše hudbu. Jenže to se zase bránila ona, že to nikdy nedělala.

Ale nakonec se audiokniha povedla a výborně prodávala.

Ano, a vzniklo představení Pane Bůh, tady Anna jako prezentace našeho CD, hrály jsme ho ve Viole i po vlastech českých a moravských. Říkaly jsme tomu Anča Tour.

Tvrdíte, že náhody neexistují. Ve Viole hrajete už deset let představení Šunen Romale / Poslyšte Romové. No a vy jste v Budějovicích přece vyrůstala s romskými dětmi Bendíkovými.

Mohla jsem si hrát na jiném dvorku nebo i s Bendíkovými a nijak by se mě to nedotklo, třeba by ze mě vyrostl rasista a xenofob… Jenže se stalo, že jsem duší cigán. A k té Viole. Režisérka Hana Kofránková se kamarádila s Milenou Hübschmannovou, což byla mimo jiné zakladatelka romistiky na filozofické fakultě, všemi cigány milovaná gádžovka. Sbírala orální historii Romů, tedy to, co se uchovalo pouze v paměti, co se přenášelo jen ústně, zapisovala všechny příběhy, pohádky, lidová vyprávění i básnickou tvorbu. No a taky se znala se Zuzanou Navarovou, mojí milovanou kamarádkou, Zuzana zase věděla o Máriovi Bihárim, tehdy studoval na Deylově konzervatoři. Ještě s Janou Bouškovou jsme založili takovou skoro rodinu, která měla tolik společného, že už jsme si nemuseli nic vysvětlovat. V Šunen Romale hrajeme o tom, že jsme dělníci na stavbě, právě máme pauzu, tak si vyprávíme historky. Jejich nedílnou součástí je romská muzika.

Vraťme se k vašemu dětství, které jste prožila v budějovickém „herečáku“, protože dědeček Adolf Šmíd i babička Věra byli zaměstnáni v Jihočeském divadle. To určitě nebyla nuda…

V žádném případě. Nechodila jsem do školky, pořád jsem byla jen s dospělými, kteří mě brali jako rovnocennou. Sedávala jsem pod dřezem v kuchyni, kde jsem se od herců, co k nám chodili, dověděla mnohé – nejen ze zákulisí, ale i ze života. Jenže s nástupem do školy začaly příkazy, kolektivní povinnosti, což vůbec nebylo slučitelné s tím, co jsem znala. Paní učitelka to myslím vystihla, když řekla babičce: „Paní Šmídová, já mám hroznou smůlu, mám ve třídě buď herecký děti, nebo cikány.“ Jako herecké dítě jsem vyrostla za kulisami, v šatnách a v rekvizitárně. Uměla jsem napovídat, svítit, stavět scénu – všechno. Když někdo žije na statku, tak ten statek taky dobře zná. Přála jsem si být archeoložkou, chtěla jsem se starat o zvířata v zoo, jít do cirkusu, jenže moje láska ke zvířatům nešla dohromady s drezúrou, která mi připadala hrozně nefér.

A divadlo přišlo ke slovu kdy?

Když se uváděli Naši furianti, byly potřeba děti, tak jsem to zkusila – a pak už nechtěla dělat nic jiného.

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům

Na gymnázium už jste ale chodila v Praze, v Hellichově ulici. Jaká byla „Hellichovka“ se slavným dramatickým kroužkem?

No, historky z Budějovic jsou sice humorné, ale jinak tam byla normalizace hodně tvrdá, takže když jsem přešla do Prahy, zažívala jsem svobodu, o jaké se mi v rudých Budějovicích ani nesnilo. Na Hellichovce jsem si myslela, že jsem v Americe. Tu míru nabyté svobody si člověk uvědomí, až ji sám zakusí. Žilo se tady naplno, paní ředitelka Pechová divadlu přála, profesor Novotný nás učil češtinu a vedl ten školní dramaťák. Přijímačky jsem udělala ještě v Budějovicích s tím, že přestoupím do Prahy. Rodiče zašli právě na Hellichovku, a protože jsem byla Hrzánová, paní ředitelka usoudila, že bych mohla potenciál jejich dramatického kroužku obohatit.

A obohatila?

No jasně. Jsem vyrytá i na poháru. To byla slavná recitační soutěž o pohár Hellichovky, jsem na něm. Tehdy jsme hráli třeba Goldoniho Treperendy, představení, o kterém se po Praze hodně mluvilo.

Rodiče vám fandili. Tátu každý zná, maminku Věru ne, i když byla taky velice talentovaná.

A ještě navíc krásná. S téměř absolutním sluchem a nádherným hlasem vyhrála pěveckou soutěž. Bylo jich asi osm z celé republiky, kteří potom byli vybráni na večerní studium pěvecké konzervatoře. Máma začala zpívat taky v tehdejším AUSu, kde se seznámila s tátou, když tam byl na vojně. Maminka vystudovala gymnázium a pak si dělala nástavbu, zdrávku, protože děda chtěl, aby kromě zpívání měla taky nějakou profesi.

Čtěte také

Čtěte také

Herečka Eva Salzmannová: Talíře už u nás doma nelítají

A nemrzelo ji to?

Mnohokrát jsme o tom s mámou mluvily a říkala jsem jí – děda rozhodl dobře, ty by ses u divadla utrápila. Ona na to neměla vůbec povahu, protože v divadelním zákulisí a celém šoubyznysu je to někdy hodně drsné. Když se člověk neumí oklepat a některé věci bere až příliš úkorně, je na ně citlivý, tak by se utrápil. To byla moje máma.

Byla pak spokojená?

Myslím, že ano. Stala se z ní vynikající sálová sestra, instrumentářka v Nemocnici na Bulovce. Když táta umíral, ona se o něho starala, i když už spolu dávno nebyli. Osud.

Táta byl velký sympaťák, skvělý herec, ale jak plnil otcovské povinnosti?

To nebylo nic pro něho. On byl odjakživa takový můj mladší, trošku nespolehlivý brácha. Už asi od pěti let jsem byla dospělejší a zodpovědnější než on.

Jaká je vaše první vzpomínka na pražský Činoherák?

To mi bylo tak šest a nějak jsem se ocitla na představení Mandragory, teď už za to sociálka nemůže nikoho z naší rodiny pronásledovat. Pamatuju si tátu na jevišti, ale hlavně šatnu. Seděl tam Petr Čepek, přišel tam náhodou Jiří Kodet, oblečený celý v bílém, a líčil něco o svých psech, že zvraceli a měli průjem, což mě strašně vzrušovalo. Na té první návštěvě jsem se cítila blažená, protože v divadelních šatnách jsem byla doma.

Co mají společného všechny herecké šatny?

Jak vidíte na zmíněných psech, nejspíš paradox, že se tam řeší i věci neumělecké. Jen má herečka na sobě krinolínu, když zjišťuje, jestli ještě doma kluka bolí břicho, její kolegyně v rokokové paruce kontroluje synovi po telefonu úkoly.

Skoro přesně před rokem odhalili tátovi jakožto svému rodákovi v Táboře sochu. Jaké to bylo?

Úžasné, protože ta socha je nádherná! Původně vzniklo sdružení s recesisticko-buditelským názvem Hrzán sobě, pak to trochu usnulo, už jsme na to se sestrou Terezkou skoro zapomněly a najednou se organizátoři ozvali, že socha je na světě. Jely jsme do Tábora, tam nás čekaly autorky Lenka a Markéta Melkusovy, napnuté, co jejich dílu řekneme. Jak víme, jsou i neblahé zkušenosti, že se ztvárnění oblíbeného umělce nebo umělkyně nepovede. Ale tady se povedlo. Je to něžný

Čtěte také

Herečka Petra Bučková umí tak dobře anglicky, že si zahraje i v zahraničních produkcích.

Čtěte také

Herečka Petra Bučková: Přeju si, aby trend přirozenosti byl čím dál víc žádaný

, spontánní Jirka, bronzová plastika je vytvořená s takovou precizností a zároveň lehkostí, jako by táta na té zídce táborského gymnázia bravurně a s chutí opravdu balancoval.

Říkala jste mu táto nebo Jirko?

Jak kdy, podle situace.

Protože syn vám taky říká Báro.

Nebo mámo. To jsou tituly volně k dispozici.

Teď se znovu komplikuje cestování, syn Antonín studuje v Paříži, jak se pandemii snažíte obelstít?

Se všemi těmi příkazy a zákazy, tady i tam, to jde ztuha. Toník ale přijel na naši premiéru Silnice, to byla velká radost. Tento rok školu končí, dělal muzikálové herectví, už si vyzkoušel účinkování na scéně divadla Casino de Paris v muzikálu Fame, hrál i ve Folies Bergère, teď ho čeká premiéra rockového muzikálu Godspell v Théâtre des Variétés.

Už ví, jestli se vrátí, nebo zůstane v Paříži?

Neví. On to pánbůh nějak zařídí.

Hráli jste se synem v kapele Condurango, teď už bez něho nevystupujete?

Ne. Mně to chybí, protože nejen Toník, ale i Matyáš a Honza byli „moji kluci“, taková sdílená energie. Ale v divadle se mi to nakupilo a koncert mě vždycky stál daleko víc sil než představení, ve zpívání nemám kořeny. Oni všichni jsou muzikanti tělem i duší, já jsem prostě jenom naskočila na jejich vlnu, protože kluci mi předem krásně podestlali ten koberec a dál mě jen s láskou a velice bedlivě nasměrovali.

Ve vlasech pořád nosíte pírko jako symbolickou čelenku a ví se, že jste vždycky chtěla být Vinnetou. Proč?

Ta láska se zrodila v budějovickém kině Kotva, kde jsem viděla biják s Pierrem Bricem. To jsem sotva uměla číst, ale už jsem chtěla být Vinnetou, nejstatečnější, nejčestnější, nejspolehlivější, který vždycky stojí na správné straně. A tak jsem Vinnetou, tyhle věci já si zase plním. Nosím ve vlasech pírko, což lidi mate. A někteří tápou, jestli se mnou vůbec mohou mluvit vážně. Jenže když už se člověk rozhodne pro druhé jméno, tak na něj má být hrdý a taky si ho umět obhájit.

Čtěte také

Čtěte také

V Irsku jsem paní profesorka, v Čechách zpěvačka, říká pravnučka Alfonse Muchy

BÁRA HRZÁNOVÁ

• Hned po skončení DAMU hrála výrazné role v Národním divadle, pak v Divadle Na Zábradlí. Dnes je na volné noze.

• Když ji viděl Radek Holub jako Ninu Zarečnou v Rackovi, byla tak úžasná, že ji požádal o ruku, aniž spolu chodili. Mají spolu syna Antonína (23).

• V roce 2018 vydala s publicistou Richardem Ermlem monografické vzpomínky Vinnetou naší doby – Velký tajem Staré lišky.

• Cvičí i s manželem pravidelně jógu. Jejím dalším oblíbeným sportem je běh lesem s fenkou Pepinou.