Na počátku byla holčička. Jmenovala se Barbara a měla všímavou maminku Ruth, která sledovala, jak si v prvních letech po druhé světové válce hraje doma v Kalifornii s panenkami. Byly to klasické napodobeniny mimin, ale Barbara si s nimi hrála trochu jinak, než by se očekávalo. Žádné krmení, přebalování nebo projížďky v kočárku. Nemluvňata v její hře převzala dospělé role, chodila nakupovat, hádala se kvůli mizerné výplatě a přemýšlela, co uvaří na zahradní slavnost pro ostatní „dospělá“ mimina.
Ruth Handler byla nejen všímavá, ale taky praktická a měla obchodního ducha. Pochopila, že zavadila o díru na trhu. Napadlo ji vytvořit panenku s dospělým tělem. Měla výhodu – její manžel Elliot Handler krátce předtím, v létě 1945, založil se svým obchodním partnerem Haroldem „Mattym“ Mattsonem a s její velkou – hlavně organizační – podporou společnost na výrobu hraček. Název vytvořili ze zkratek jmen Matt + El, Mattel. Vyráběli především domečky pro panenky a rámy na obrázky, ale nebránili se žádným novinkám. Tedy skoro žádným. Když jim totiž Ruth popsala svůj nápad, okamžitě ho smetli ze stolu. Kdo by chtěl „ženskou panenku“? Vždyť je to divné, ťukali si na čelo a dál vyráběli domečky. Nutno říct, že se jim dařilo a firma vzkvétala.
Začala to Bild Lili
Mezitím – o pár let později – na druhé straně oceánu sedělo vedení německého deníku Bild v redakci a přemýšlelo, jak ozvláštnit stránky nového listu nějakou pravidelnou rubrikou. Kohosi napadlo, že třeba komiks by mohl odlehčit mnohdy těžká témata. Návrh se zalíbil a redakce oslovila výtvarníka Reinharda Beuthiena, aby se toho chopil. Ten vymyslel žertovnou sérii o „naštvaném miminu“, což vpravdě nikoho příliš nenadchlo. Zkusil to tedy znovu a redakci dodal jiný novinový strip – příběh mladé sexy blondýny Lili, která se chce mít hlavně dobře, k čemuž hojně využívá všechny muže z okolí. Ten už se líbil. Vtipná krasavice, typově trochu americká pin-up girl, měla u čtenářů úspěch a v roce 1955 Bild objednal její plastovou postavičku coby součást kolekce pro dospělé fanoušky bulvárního listu. Bild Lili si ale oblíbily i mnohé německé holky a chtěly ji na hraní.
Někdy v té době Německo navštívila i Ruth s manželem a odrostlejšími dětmi. Tehdy už byli docela bohatí a společnost Mattel prosperovala, když Ruth zahlédla Bild Lili. Hned tři koupila, ukázala manželovi – co mu u toho říkala, se nikde nedochovalo – a přesvědčila ho, aby pro americký trh vyrobili podobnou panenku. Elliot Handler už se nepřel, i když ostatní zástupci rozrůstající se firmy nápad opět nevítali. Mattel však nakonec postavičku ve spolupráci s japonskými designéry přece jen vyrobil a 9. března 1959 ji představil na veletrhu hraček v New Yorku.
Zrodila se Barbie
Přesněji Barbara Millicent Roberts, jak zní její oficiální jméno. Jenže! Ani prodejci hraček nebyli nadšení z panenky s výraznými ženskými rysy. Dívali se na namalovanou dlouhonohou figurku s velkými ňadry, navíc v černobílých plavkách, a nevěřili, že má šanci uspět, zejména v prudérnější Americe. Do té doby významný odběratel hraček od Mattela, společnost Sears, jež vlastní například slavný americký obchodní řetězec Kmart, dokonce odmítla Barbie objednat do svých obchodů. Další velcí prodejci se také zdráhali, takže panenku naskladnili spíše menší hráči a začali ji pozvolna prodávat, bez reklam a vystavování ve výlohách.
V červnu 1959, čtyři měsíce poté, si šly americké děti pro vysvědčení a nastala smršť. „Prostě se objevila a děti po ní začaly šílet,“ popsala později autorka panenčina prvního kostýmu, oněch dvoubarevných plavek, Charlotte Johnson. Zprvu v USA, postupně však vlna barbiemanie zalila bezmála celý svět, včetně socialistického Československa. Tam opanovala touhy děvčátek narozených především v sedm desátých a osmdesátých letech.
Aby holky mohly snít
Československé holčičky tehdy netušily, co všechno už má tato dlouhonohá krasavice za sebou. Neměly potuchy o jejím pozdějším příchodu na svět, ani o soudu, který se táhl v prvních letech jejího života. Bild se samozřejmě ozval. Nikoli z důvodu pohoršení – jako mnozí američtí prodejci – nad její ženskou postavou, sexy byla spíš Bild Lili, ale kvůli ukradení nápadu. Spor se vlekl několik let a vyřešil se v roce 1964, když Mattel odkoupil práva společnosti, která Bild Lili vyráběla. V této době už americká Barbie přes dva roky obývala svůj Barbie domek, na němž si Mattel zakládal, vždyť společnost vyrostla na domečcích pro panenky, a chodila s Kenem, šik panáčkem, který se do prodeje dostal v roce 1962.
Zároveň však Barbie zůstávala emancipovanou, sebevědomou ženou, což byl podle vzpomínek Ruth Handler hlavní motiv pro její vznik. Američanky v té době mnohdy neměly ani bankovní účet, neřídily auto, byly doma a žily „americký sen“ po boku svých mužů, kteří chodili do práce, vydělávali a pořizovali čím dál víc věcí – domy, ledničky, auta, mixéry. I Barbie oslavovala konzumerismus, který v USA rozbujel v padesátých letech, ale spotřební zboží a... především šaty, šaty a šaty si pořizovala sama za své peníze. „Chtěla jsem, aby dívky při hraní s Barbie přemýšlely o své budoucnosti, aby žily svůj sen a věřily, že mohou dosáhnout, čeho chtějí,“ vysvětlovala Handler později mnohokrát.
Barbie dosud vystřídala přes dvě stě profesí, mnohdy coby průkopnice. Kupříkladu už v roce 1965 letěla do vesmíru, celé čtyři roky před tím, než Neil Armstrong hovořil o malých krůčcích a velkých skocích na Měsíci. Stala se lékařkou v době, kdy v medicíně stále ještě nebylo mnoho žen, létala s letadlem a už v roce 1985 se v přísném, leč růžovém, kostýmku ujala funkce ředitelky nadnárodní firmy. O sedm let později, v roce 1992, vyhrála americké primárky a stala se celonárodní prezidentskou kandidátkou, což se podařilo až Hillary Clinton v roce 2016. Mimochodem v tomto roce už ve světě Barbie na prezidentku USA kandidovaly pouze ženy. Zkrátka panenka se drží hesla úspěšné kampaně z roku 1985 – My holky dokážeme cokoli/ We girls can do anything.
V komunistickém Československu té doby by se zmíněné motto, kdybychom ho znaly, vztahovalo spíše na rozvinutí zručnosti v ručních pracích. Když už se rodičům podařilo kýženou panenku sehnat, obvykle to byl jeden obyčejný model, takže mnohé dívky vzaly jehly, nitě, háčky, případně jen kus látky a nůžky na výrobu slušivého ponča a jaly se dotvořit modelčin šatník. Také domečky, povětšinou v polici knihovničky, často nesly ducha české tvořivosti. Kamarádka vyrobila – až po revoluci – pro svou Barbie bazén z kulaté krabičky od margarínu, mně zase táta slepil gauč z prázdných krabiček od cigaret. Sice trochu páchl po cigaretách, ale když se odklopila víčka krabiček, panenka měla podnožku…
Je nelidská?
Na druhou stranu, zcela upřímně, Barbie se to říká – dokážeš, co chceš. Stačí se na ni podívat a je nasnadě, že skutečně by se do ní mohla projektovat možná tak Heidi Klum, Taťána Gregor Brzobohatá nebo Margot Robbie, která Barbie dala lidskou podobu. Zkrátka půvab Barbie je až nelidský. A to hlavně proto, že je nelidský. Žádná žena by v jejím těle nepřežila ani den. Chybí jí nejméně dvě žebra, kotníky má tak tenké, že by ji neunesly, krk dvakrát tak dlouhý, než je přirozené, nohy o padesát procent delší než ruce a tělesného tuku tak málo, že by podle odborníků ztratila menstruaci a trpěla celou řadou dalších zdravotních potíží.
Jistě dospělý člověk se tomu zasměje, ale Barbiin vzhled bohužel v minulých letech jednoznačně ovlivnil způsob vnímání vlastního těla milionů žen a přispěl k rozvoji řady onemocnění souvisejících s příjmem potravy, ať už anorexie, či bulimie. Jiným kritizovaným problémem je panenčina dlouholetá lhostejnost k diverzitě. Mattel sice už v roce 1968 představil Christie, černošskou kamarádku Barbie, panenka ale změnila pouze barvu pleti, kavkazské bělošské rysy zůstaly stejné. Podobně tomu bylo i v roce 1980, kdy společnost přišla s první afroamerickou a první hispánskou Barbie, změna byla zase pouze v odstínu pleti a kostýmu. I toto přehlížení rozmanitosti ve světě vedlo v první dekádě nového tisíciletí k propadu prodeje kultovní panenky.
Změna nastala v roce 2016, kdy společnost přišla s novou strategií. Nejprve změnila fyziognomii panenky a na trh uvedla tři nové typy: malou, vysokou a zaoblenou. Byl z toho takový poprask, že americký týdeník Time dal plnoštíhlou Barbie na titulku se slovy – Mohli bychom teď přestat mluvit o mém těle? Pravda ale byla taková, že děti si stěžovaly, že nechtějí „tlustou“ Barbie, i když velikostně odpovídala zhruba číslu 36–38. Změny však pokračovaly. Vedle různých typů postav se objevily panenky jiných etnik, dále handicapované Barbie a od roku 2018 Mattel zařadil speciální, rozrůstající se kolekci inspirujících žen minulosti. Svou Barbie tak má například malířka Frida Kahlo, zpěvačka Ella Fitzgerald, první dáma USA Eleanor Roosevelt, astronautka Sally Ride, aktivistka Rosa Parks či naposledy afroamerická novinářka a sufražetka z konce 19. století Ida B. Wells. V roce 2020 výnosy z jejího prodeje znovu překonaly miliardu dolarů ročně, takže narozeniny může slavit s dortem (i když spíš nízkokalorickým) a zvesela.
Anketa: Co pro mě znamená Barbie?
Kristýna (43 let)
Beru ji jako panenku, co nevychovává z malých holčiček rovnou maminku s miminkem. To je zábava. Nebýt hned škatulkovaná do role matky, ale hrát si s pěknou holkou, která navíc může leccos dokázat. Na druhou stranu hodně lidem ublížila, ne všechny holky mohou být vysoký, prsatý, bez dvou žeber pohodlně žijící blondýny.
Pavel (53)
Vybaví se mi silně angažovaný – jak také jinak – klip losangelské skupiny Rage Against the Machine. Ve skladbě „Guerilla Radio” se dívka s buržoazními manýry a vzhledem plastové panenky pustí do nakupování výrobků, které pro ni a jejího vizuálně bezchybného druha vyrobila chudší část planety. Nakonec se mladá žena rozpadne. Patrně nevydrží hněv zotročeného lidu. Pamatuji ale, že pro mé dětské kamarádky šlo o podobný poklad jako angličák Matchbox (pro mě).
Ivana (38)
Dodnes si pamatuji na svou první Barbie. Bylo mi šest, bylo chvíli po revoluci a my jeli s našima do kdysi Západního Německa za příbuznými, kteří tam emigrovali. Vzpomínám, jak mi ji tam maminka koupila. I ona si to pamatuje. Chodila jsem s krabicí po městě a opakovala, že je to snad sen. Mamka sice říká, že to byla ta nejobyčejnější barbína v nejobyčejnějších šatech za tři marky, ale pro mě byla nejkrásnější a nejúžasnější!
Iveta (43)
Nikdy jsem žádnou neměla. Máma navíc v určité době přestala tyhle blbosti v podobě panenek kupovat, stejně jako zbytek rodiny. Dostávala jsem deskové hry, knihy, hlavně verneovky a také pohádky ze všech koutů světa, třeba ze Střední Asie. Také angličáky, ty jsem měla po tátovi. Z napodobenin lidí jsem měla ráda jen postavičky indiánů, ty byly skvělé.
Tereza (42)
Barbíny byly v mém dětství nejvíc, ale neměla jsem žádnou pravou, jen ty napodobeniny, což jsem zpočátku těžce nesla. Pak ale děda sehnal nějakou napodobeninu, která měla různé paruky, a to mi kamarádky záviděly. Dokonce jsem kvůli ní poprvé v živote pletla svetry a taky jsem jí šila džínový obleček.
Josefina (17)
Barbie mě moc nebavila. Nutno ale říct, že s hraním s panenkami to moje generace měla úplně jiné než generace mojí mámy. Barbie mého dětství nebyla jen panenka, kterou bych si mohla přát od Ježíška a pak si s ní při hraní vytvářela své vlastní příběhy. Barbie měla svoje show v televizi, časopisy, měla daný charakter. Ty její příběhy byly ale pro mě nereálné, nudné. Nelíbilo se mi, že je tak zatraceně perfektní. Nepřišla mi reálná ani trochu. Štvalo mě, že všichni kolem ní měly nějaké chyby, ale ona nikdy žádnou. Mnohem víc mě bavilo hrát si s Monster High. Tyhle panenky měly vizuálně ještě méně reálné tělo než Barbie, ale charakterové vlastnosti už se podobaly normálnímu člověku, takže jsem pak mohla vytvářet vlastní příběhy mnohem svobodněji.
Teodor (52)
Ač původem Balkánec, a že my odtamtud máme rádi blondýny, byl jsem Barbínou vlastně nepolíben až do dospělosti. Leč někdy před třicítkou se dostavila zkušenost v podobě písně Barbie Girl od skupiny Aqua. Má nejenže chytlavou melodii s ještě chytlavějším refrénem Uaaau, uaaau, ale hlavně ve svém textu nabízí, a teď už mluvím vážně, paradoxně dost trefné věty o dnešním světě. Verš Life in plastic/it´s fantastic (život v plastu/ je fantastický) líčí všudypřítomnou povrchní, ale vyvoněnou realitu, v níž je vše dostupné – a proto taky bohužel často hned k zahození, jakmile se nám to přestane líbit. Píseň přitom není prvoplánovým protikonzumním protestsongem, a pokud je v ní obsaženo kverulantství alespoň v podobě protifeministické ironie kiss me here, touch me there, undress me everywhere (polib mě tady, dotkni se mě tam, celou mě svleč), je vtipně schované za fasádou omalovánkového popového kýče. Barbie a Ken si zde dělají legraci nejen ze sebe, ale i z kulturních válek.
Tereza (9)
Doma jich mám asi devět. Také jsem si přála Barbie šatník, kde si ukládám pro Barbie oblečení. Nyní mě víc zaujala panenka Rainbow High, konkrétně zimní kolekce. Ráda barbínám myju vlasy, které potom češu.
Bára (9)
Ráda si hraju s Baby Born. Barbie mě moc nebaví. Moje kamarádka Viktorka má ale Barbie ráda a má jich doma hodně. Od Ježíška jsem si přála domek, ale dostala jsem auto. Ráda ji oblékám.
Nela (13)
Když jsem byla malá, tak jsem si vždycky Barbie přála. Bavilo mě hrát si hlavně s jejími vlasy, česat ji a tak. Teď už si s ní moc nehraju.
Helena (31)
Barbie jsem samozřejmě chtěla jako všechny holky, ale u vlastní dcery její koupi zvažuji. Vzpomínám, že na gymplu bylo několik holek s poruchou příjmu potravy, a myslím, že v tom Barbie mohla hrát trochu roli. Ta její dokonalost. Nechci, aby si moje dcera vštípila, že musí vypadat takhle. No, ještě uvidím, zatím jsou jí dva roky a o její existenci nic netuší.
ZDROJ: časopis Vlasta