Barbora Bočková: Patřila jsem ke gymnastické špičce, pak se to začalo vytrácet

Lenka Nejezchlebová-Vrtišková | 1. 12. 2022
Na scéně svého domovského Divadla Na zábradlí, kde září v mnoha rolích.
Záběr z filmu Promlčeno.
Jako ženská posila kriminalistů z Případů 1. oddělení.

Pevně se drží Zábradlí. Herečka Barbora Bočková v domovském divadle našla i životní lásku. Někdejší vrcholová gymnastka a fyzioterapeutka se v roli herečky občas diví, kde a jak že se to vlastně ocitla.

V poslední době jste se televizně roztočila.

Ano. V Prvním oddělení jako Adéla Čulíková, ženská posila do týmu. Je to hezky a citlivě napsaný, není to prudce feministická postava, ale jen tak pěkně... jak to pan Mareš s panem Malindou píšou, aby to odpovídalo realitě. Nedávali jí žádnou expresi, kterou by divák možná očekával. Je to poctivá, pracovitá holka, která chce odvést dobře svoji práci a co nejvíc pomoct v týmu. S nikým nemá konflikt. Soustředí se na práci. V tom malinko šovinistickým světě jí jdou některé poznámky jedním uchem tam, druhým ven nebo je nějak odrazí. Není to žádná šedá myška, ale hezky obyčejná kriminalistka. Ta postava má i reálný základ, i když je poskládaná z více žen, myslím.

Zdroj: Youtube

Naposledy jsem vás ale viděla v divadle jako krokodýla…

Jé, vy jste byla na Discolandu? (Inscenace Divadla Na zábradlí, která mapuje vzpomínky bývalých zaměstnanců, návštěvníků a dalších pamětníků Discolandu Sylvie – pozn. red.) Tak to moc ráda slyším. Myslím, že nebudu kecat, když řeknu, že tuhle inscenaci všichni ze srdce rádi hrajeme. A ten kostým… To je radost nosit. Výtvarnice Klára Fleková mi ho společně se Zdeničkou z garderoby navrhly a ušily z nadstandardně pohodlného materiálu, a ještě k tomu krásně vypadá.

Skutečný krokodýl v Discolandu Sylvie u podnikatele a zločince Ivana Jonáka byl ale docela chudák, že?

Pokud krokodýl Kuba stále žije, já doufám, že ano, má se už dlouho dobře. Po útrpné éře v Discolandu se dostal do krokodýlí zoo v Protivíně, kde se o něj postarali. Ale máte pravdu, u Jonáka žil v malém stísněném akváriu s trochou vody a strádal.

Tereza z MasterChefa: Přihlášku poslala před dvěma lety, letos se jí to nehodilo
Příběhy

Tereza z MasterChefa: Přihlášku poslala před dvěma lety, letos se jí to nehodilo

Ve vaší inscenaci se mi líbí právě to, že není o bizarní postavě Jonáka, ale o lidech, kteří pro něj pracovali, kteří si odtud taky odnesli i svoje traumata a bolestivé vzpomínky, které prosakují mezi řádky řečí o „nejúžasnější jízdě v devadesátkách“.

Autoři a režiséři Petr Erbes a Boris Jedinák dbali na zachování přesných výpovědí, ve kterých zůstaly i parazitní slovíčka nebo přebrepty. Ve vznikajícím scénáři jsme vůbec neškrtali, aby se nevytratila autenticita a pravdivost příběhů. Hledání výsledného tvaru bylo pro všechny celkem náročné, o to větší satisfakci jsme cítili, když to nakonec zacvaklo. Pro nás herce to bylo křehký hlavně ve stanovení míry divadelního hraní a civilního nehraní, humoru a zesměšnění. Všichni, kteří poskytli svůj příběh, jsou naživu, musíte mít vůči nim a jejich osudu respekt. Překvapilo mě, že se „na sebe“ pak téměř všichni přišli podívat na premiéru.

Myslím, že se to opravdu povedlo. Ale když se vrátím k vašemu krokodýlovi. Pomohla vám v roli svíjejícího se zvířátka v akvárku vaše gymnastická průprava?

Rozhodně ano. Pohybová paměť funguje pořád. Tělo a mozek jsou v tomhle neuvěřitelný. Pružnost těla v rámci možností zůstává. Stejně tak schopnost přesnější svalové spolupráce.

Říkala jsem si spíš, jestli člověk, který byl v dětství a dospívání zvyklý dřít, rychle nezatuhne, když s tím přestane.

Je pravda, že když jsem byla už „starší“ gymnastka, v těch třinácti čtrnácti letech, bolelo rozcvičování čím dál víc, ale tam šlo o protahování do extrémních poloh. Teď když cvičím třeba jógu a dělám fyziologické pohyby, které respektují kloubní „úhly“, nebolí to. Při studiu fyzioterapie (Barbora Bočková vystudovala po gymnáziu FTVS a pracovala jako fyzioterapeutka, až pak šla na DAMU – pozn. red.) jsem si chtěla udělat i kurz na lektorku ashtanga jógy, dynamické jógy pro bojovníky, ale omylem jsem prošvihla první lekci a do kurzu se už nezapojila. Postupem času jsem se ale naopak dostala k pomalé „nejjemnější“ jin józe. Což zřejmě odráží moje životní zklidňování, dřív jsem bývala celkem střela.

Vousáč z MasterChefa Martin Pecina: Sbírá foglarovky, fajfky a navrhuje knihy
Příběhy

Vousáč z MasterChefa Martin Pecina: Sbírá foglarovky, fajfky a navrhuje knihy

V rozhovorech s vámi mě zaujalo, že jste v těch čtrnácti sama naznala, že špičková gymnastka už nebudete, že začínáte být spíš průměrná, a nechala jste toho.

To byla taková úleva. Byla jsem zvyklá pohybovat se kolem pomyslné gymnastické špičky. Asi jsem na tenhle sport měla vlohy. Začala jsem hodně maličká, ve čtyřech letech… a někdy se to tak stane… Trenérka si vás všímá víc a víc, časem se stará skoro jen o vás a vy si na tu pozornost rádi zvyknete. Bleskově se zlepšujete, protože máte svou jistotu. A pak se to najednou začne vytrácet. Přijdou lepší a talentovanější holky a vy vidíte, jak se zájem přenáší k nim. Asi jsem k sobě uměla být od mala i kritická. Snažila jsem se sice dál trénovat naplno, ale rychle jsem pochopila, že na svém „vrcholu“ už jsem byla. A lepší už být nedokážu. Ještě dlouho jsem se pak plácala v tělocvičně, než jsem nahlas dokázala říct, že končím.

Kdy se to stalo?

Když jsem šla na gympl, řekla jsem si, že se chci víc soustředit na školu. Ale jasně že šlo o zástupný důvod.

Když člověk někdy nahlédne do zákulisí světa gymnastiky, vidí nejen dril a tvrdou disciplínu, ale i praktiky, které nemůžou být zdravé, zejména pro malé holky ve vývinu…

Asi to takhle bude v každém vrcholovém sportu. V moderní gymnastice to byly třeba vyvěšené tabulky s váhou každé holky, aktualizované minimálně jednou za týden, zákaz sladkostí… Vlastně se pořád srovnáváte. Tahle kamarádka váží o kilo míň, tak víc trénujete, abyste to kilo pokořila. Přitom vám nedojde, že je o půl hlavy menší, takže bude mít na váze zákonitě míň. Takhle s odstupem je to k zasmání. Ale samozřejmě záleží na lidské nátuře. Vy se tím trápíte, druhému je nějaká tabulka fuk. Nešťastným faktem moderní gymnastiky je, že je okem diváka těžko docenitelná.

Juraj Loj z Případů 1. oddělení: Ondra Vetchý byl mým „pedagogem na place“
Rozhovory

Juraj Loj z Případů 1. oddělení: Ondra Vetchý byl mým „pedagogem na place“

Neurvala jste se pak ze řetězu z nabyté svobody?

Ani ne. Musela jsem se nakonec opravdu hodně učit, leccos dohnat, abych stačila spolužákům. Přijali mě totiž na víceletý gympl, kde byli ostatní od jedenácti, já tam šla až z devítky, takže mi bylo patnáct. Přes léto jsem se musela doučit dva roky němčiny a rok latiny. Deklinace, konjugace mě bavily, ale s němčinou jsem se nepopasovala do dneška. Nejspíš mám dar jen na mrtvé jazyky. A smysl pro zodpovědnost ve mně asi zůstal dál. Až v osmnácti jsem se nechala hodně potetovat a propíchla si piercing, to pro mě byla rebelie. No a samozřejmě jsem začala popíjet alkohol a chodit na večírky.

Představujete si někdy, jak by vypadalo vaše dětství bez gymnastiky?

Hmm, určitě bych potřebovala dělat něco, co by mě někam vedlo, v čem bych se mohla zlepšovat. Sama bych si možná vybrala tanec, i když konzervatoře budou asi obdobný dril jako gymnastika. Nějaký sport bych ale určitě dělat musela, jako dítě jsem byla nezastavitelná. Takovej malej skoro chlapeček, který pořád někde lítal, něco bořil, padal a chtěl u všeho asistovat. Kdo ví, kdybychom pocházeli ze severu republiky, třeba bych lyžovala, kdybych vyrůstala v Praze, možná bych jezdila na kajaku na kanále… I když to asi ne, vody se bojím.

Narodila jste se 17. listopadu 1989. To je teda datum, to vám povím.

Děkuju. Taky z něj mám radost. Teda, děkuji mamce. Nádhera, každý rok dostanu k narozeninám Svobodu. Zodpovědná svoboda je pro mě odjakživa v základním balíčku mých hodnot. Ptala jsem se mamky, jak to tehdy probíhalo kolem mého narození. Říkala, že si jí vůbec v porodnici nevšímali. „Protože všichni sledovali, co se dělo na Václaváku?“ povídám. „Ne, jedna paní rodila dvojčátka.“

Hvězda seriálu Případy 1. oddělení Juraj Loj: Od Trojana k policii. A má 3 děti
Rozhovory

Hvězda seriálu Případy 1. oddělení Juraj Loj: Od Trojana k policii. A má 3 děti

Vtipný. Ale věřím tomu, do regionů zprávy přece jen přicházely se zpožděním, k vám do Třebíče i k nám do Blanska, kde jsem vyrostla.

Ano, jak říkáte. Každopádně mě každý rok dojme a překvapí, kolik přichází na Národní třídu gratulantů. A taky si díky mému datu narození okolí pamatuje, kolik mi je a kdy mám narozeniny.

Už jsme zmínily, že jste nejdřív vystudovala fyzioterapii, až pak jste se díky nějakému hecu kamarádů bez předchozí divadelní zkušenosti přihlásila na DAMU na katedru alternativního divadla. V pětadvaceti letech…

A to je můj život v kostce.

Pokaždé přijde něco atypického, něco jinak, než je běžné. Když jsme se s Vojtou pustili do stavby baráčku, každý nad tím kroutil hlavou – ve vašem věku? Hypotéka a barák?

Vždyť vám bylo třicet, to zas není nic extrémního na hypotéku, ne?

To ano, ale Vojtovi bylo pětadvacet.

Z pohádkového prince vyšetřovatelem vražd. Tak šel čas s Filipem Blažkem
Vztahy

Z pohádkového prince vyšetřovatelem vražd. Tak šel čas s Filipem Blažkem

A jo vlastně. Vojtěch Vondráček byl váš spolužák z DAMU, který tam ale nastoupil pěkně po maturitě, jak se patří.

Nó, myslím, že měl taky rok po střední pauzu. Snad jen dva nebo tři naši spolužáci se hlásili přímo po střední nebo konzervatoři. Když si to tak vybavím, byli jsme v ročníku opravdu zvláštní partička. Psycholog, pedagožka, animátor, fyzioterapeutka…

Vy jste sice byli spolužáci, ale tehdy „to“ nepřeskočilo. Jiskry začaly lítat, až když jste se oba potkali v Divadle Na zábradlí a zkoušeli inscenaci Persony, jestli mám správné informace.

Máte. My vlastně nevíme, jak se to stalo. Já i Vojta jsme měli dlouholeté partnery. Nikoho jsme nehledali. Pak se ale v srdci něco probralo, snažili jsme se to potlačit. Řekli jsme si: „Ne, hele, já nechci být s hercem.“ „Já nechci být s herečkou.“ „Je to jen okouzlení, jdeme od toho.“ Ale. Srdce poručilo. Nějakou dobu jsme přespávali v obýváku u kamarádky, než jsme si našli byt. A od té doby spolu žijeme. Jen další příklad těch klikatých cestiček. Hele, támhle je vysoká zeď. Ne, tam nepolezu, to nemá cenu, půjdu oklikou, to je blbost. A raz dva tři! A já stojím na té zdi, mám závrať, ale jsem tam a rozhlížím se a ptám se sama sebe, jak jsem se tam dostala.

Persony jako osudové představení, ve kterém vás ale Vojta zabije…

To ano, zabije, tedy jeho postava, Johan zabije Liv. A tohle představení moc doporučuji, je to velmi citlivě a přesně zpracovaný Bergman v režii Jana Mikuláška. Vidíte, možná nás na tu společnou cestu navedl Jan. Nejdříve nás přijal k sobě do ročníku na DAMU a pak nás obsadil do své inscenace na Zábradlí.

Petra Hřebíčková: Nechtěla jsem být starou matkou, ale jsem šťastná, že jí jsem
Rozhovory

Petra Hřebíčková: Nechtěla jsem být starou matkou, ale jsem šťastná, že jí jsem

Na DAMU vás to nikdy nenapadlo?

Ne. Nebo… Myslím, že jsem se do Vojty sem tam trochu zakoukala, on do mě možná taky, ale vždycky to bylo rozprášené vědomím, že máme své partnery. Ale pak, během zkoušení Person, ten pocit mnohonásobně zesílil. A teď to bude pět let, co jsme spolu. A vůbec, jsem opravdu šťastná, že mě Dora a Petr Štědroňovi oslovili s angažmá na Zábradlí. V hlavě mě nikdy nenapadl jiný prostor, kde bych chtěla působit. A mám to pořád stejně. Kdybych, nevím z jakého důvodu, odešla nebo byla odejita, do jiného divadla mě to netáhne. Pravděpodobně bych se porozhlédla po něčem mimo obor.

A přišlo pro vás na škole nebo po ní nějaké rozčarování?

Překvapilo mě, že mě začala bavit práce s loutkou. Dlouho jsme se spolužákem jezdili po zájezdech a hráli pohádku o Jepici. Ale za dobrou loutkářku se opravdu považovat nemůžu. A nejvíc rozčarovaná a roztěkaná, ve špatném smyslu slova, jsem byla z workshopu ve stand-upu. Představte si psa, co se zapře na vodítku a odmítá jít dál. Takhle jsem vypadala. Ale jinak bylo celé studium neskutečně pestré. Vedle teoretických hodin jsme si prošli spoustou přínosných workshopů a „osahali“ si řadu divadelních přístupů. Do dneška vzpomínám na setkání s Frankem van de Venem a jeho Body Weather. A to jsem mu, díky mé angličtině, rozuměla tak z půlky, no spíš z třetiny. Jo, a když mám jít před lidi, jsem pořád nervózní. Znáte to, jste tam sama a všichni koukají.

Neznám. Ale je to překvapení, pro herečku!

Tady opět jde o další příklad situace: „Jak jsem se sem dostala?!“ Nějak mě nenapadlo, že se tohle bude dít! Ale učím se nebrat to tak vážně a katastrofálně, žít víc v klidu a lehkosti.

Říkala jste, že byste šla možná dělat něco úplně jiného, kdybyste nemohla být na Zábradlí. Návrat k fyzioterapii?

Spíš ne. Ale nad co by kdyby moc nepřemýšlím. V hraní je přede mnou stále co objevovat a co se učit, a pokud ucítím, že ze mě entuziasmus vyprchal nebo narazím na mnou nepřekonatelné limity, stáhnu se do ústraní a budu přehodnocovat. Ale těším se, až přijde miminko. Až postavíme baráček, alespoň tak, abychom tam mohli bydlet.

Petra Hřebíčková: Teď jsem hlavně máma. Někdy je se mnou sranda, jindy běsním
Rozhovory

Petra Hřebíčková: Teď jsem hlavně máma. Někdy je se mnou sranda, jindy běsním

A jak to jde?

No, pomalu. Určitě bych tuhle dobu nenazvala „ideální dobou pro rodinné stavaře“. Jakákoli stavba vyžaduje spoustu fyzických i psychických sil, to zatím jakžtakž máme. Ale ty finanční nároky jsou bolavé. Jsme smíření s tím, že to bude na dlouho… třeba pět deset let. Ale! Má to i své výhody, postupujeme podle mě víc s rozvahou. Dvakrát měř se rozšířilo minimálně na šestkrát měř. Naštěstí máme vedle divadla i další pracovní nabídky – klepu do stolu –, třeba díky Adéle Čulíkové z Prvního oddělení máme šedesátimetrový výkop i se zasíťováním. A díky novému Vojtovu kamarádovi Shakespearovi snad zateplíme. Ale teď vážně. Samozřejmě se jeden z nás občas trochu zhroutí. To se musíme zastavit, obejmout a připomenout si, že je nejdůležitější, že se máme.

BARBORA BOČKOVÁ

  • Narodila se v Třebíči. Vrcholově se věnovala moderní gymnastice. 
  • Vystudovala FTVS na Karlově univerzitě, obor fyzioterapie. 
  • K divadlu se dostala náhodou, když ji kamarádka pozvala do amatérského souboru působícího na Právnické fakultě UK. Následně vystudovala Katedru alternativního a loutkového divadla na DAMU. 
  • Věnuje se sbírání bylinek a vázání květin. 
  • Letos na sebe výrazně upozornila rolí kriminalistky Adély v seriálu Případy 1. oddělení a rolí ve snímku Promlčeno, s Karlem Rodenem.

ZDROJ: časopis Vlasta

Barbora Bočková z Případů 1. oddělení: Čekala jsem na policejní výcvik
Rozhovory

Barbora Bočková z Případů 1. oddělení: Čekala jsem na policejní výcvik

40 let od Thrilleru: Tak šel čas s Michaelem Jacksonem
Příběhy

40 let od Thrilleru: Tak šel čas s Michaelem Jacksonem

Ivan Trojan a jeho 4 synové. Hraje s nimi od mala. Možná je znáte
Příběhy

Ivan Trojan a jeho 4 synové. Hraje s nimi od mala. Možná je znáte

Tagy Divadelní fakulta Akademie múzických umění divadlo Divadlo Na zábradlí gymnasta herec Ivan Jonák Jan Mikulášek Karel Roden Sametová revoluce William Shakespeare