Novinařině se věnujete třicet let. Je to vaše vysněné povolání?

Je to profese, ve které jsem se našla, ale přišla jsem k ní vlastně náhodou – po maturitě na gymnáziu jsem se nedostala na práva, a protože jsem žila jen s mamkou, která byla samoživitelka, bylo jasné, že půjdu vydělávat. A tak jsem si začala v létě roku 1992 hledat práci. Zkoušela jsem to v cestovních kancelářích, v hotelech a pak na mě jednoho dne vyskočil inzerát, že se hledá redaktorka na pomocné tiskové práce. Vždycky jsem se zajímala o to, co se děje. A k tomu ráda psala slohové práce a vůbec byla aktivní, a tak jsem se přihlásila. Vzali mě a tím to všechno odstartovalo.

Od začátku jste se orientovala na politiku?

Ano, ale opět shodou okolností – vydavatelství, ve kterém jsem pracovala, založilo zpravodajskou agenturu, takže jsem začala chodit na tiskové konference, ze kterých jsem psala výstupy. Pak jsem se dozvěděla, že v rozhlase potřebují lidi, a tak jsem to zkusila. Absolvovala jsem pohovor a hlasovou zkoušku a téměř ze dne na den se ocitla v redakci dnešního Radiožurnálu. A protože se v té době připravoval rozpad federace, stala se ze mě parlamentní zpravodajka. Skočila jsem do toho po hlavě.

Čtěte také

Tomáš Klus

Čtěte také

Tomáš Klus: Na chlapa jsem až moc citlivý

Pro spoustu lidí je politika nuda, ve vašem případě to evidentně neplatilo…

Já jsem politikou tenkrát žila! Což bylo hodně dané i dobou – po revoluci se otevřely dveře a všechno bylo možné. Rozpadala se republika, řada důležitých institucí procházela proměnou, pořád se něco dělo, což mě nenechávalo chladnou. Navíc jsem měla příležitost naučit se něco nového, třeba různé technické věci. Dneska to zní jako sci-fi, ale tehdy se natáčelo na kotoučové magnetofony a záznam se stříhal ručně. Když jste chtěla něco zkrátit nebo vyhodit něčí přeřeknutí, tak jste danou část vystřihla a zbylé části pásky slepila takovým bílým lepítkem, což byla mravenčí práce. Ale já jsem to dělala ráda. A s nadšením. Byla jsem jako houba, která do sebe nasává nové věci a informace. A to platilo i na vysoké škole, kam jsem se po roce přihlásila na obor politologie a mezinárodní vztahy.

Jaké představy či iluze jste měla o své profesi kdysi a jak se na ni díváte dnes?

Asi vás zklamu – v tomhle směru necítím žádný rozdíl. Samozřejmě se čas od času objeví pochyby, kdy se sama sebe ptám, kdo je to vlastně novinář a jaký má jeho práce smysl, ale nakonec si vždycky odpovím stejně – naším úkolem je snažit se něco dozvědět a předat to dál. Nic víc, nic míň. A já mám to štěstí, že cítím stejné nadšení jako před lety. Baví mě to a naplňuje. A rozhodně se nebojím stereotypu. S každým rozhovorem začínám od nuly, je to něco jako bílý nepopsaný list, do kterého se teprve prostřednictvím otázek a odpovědí zaznamenávají informace.

Čtěte také

Lékárnička na cesty

Čtěte také

Lékárnička na dovolenou. Víte, co má obsahovat? Zkontrolujte obsah a doplňte ji

A jak vnímáte televizní kameru, před kterou se objevujete už skoro čtvrt století?

Nepovažuju se za introverta, ale extrovertní taky nejsem. Prostě něco mezi a podle toho to taky vypadá. Kameru nevnímám, což tedy neplatí o faktu, že jejím prostřednictvím mě sledují tisíce lidí. Vůči nim cítím velkou zodpovědnost a snažím se, aby je daná věc – rozhovor, zpravodajský blok nebo třeba reportáž – bavily. Aby jim něco přinesly. Ale jinak je pro mě to červené světýlko, které hlásí, že jsem v éteru, vlastně nepodstatné. Není to něco, co by mě stresovalo. On si to málokdo uvědomuje, ale ve studiu většinou bývám jen já a kameramani, ovšem ti jsou ukrytí ve tmě. Ten základní pocit je velmi intimní. Zároveň ovšem vím, že mám v zádech režiséra a další kolegy, bez kterých by to nešlo. Celé je to jedna velká spolupráce.

Myslíte si, že je ve vaší profesi výhodou, že jste žena? Že vám ženská empatie a intuice přidávají plusové body?

Ne, to rozhodně ne! U moderátora je úplně jedno, jaké má pohlaví, hlavně musí dobře odvést svou práci. Tedy získat odpovědi na otázky a nenechat zpovídaného kličkovat nebo plácat nesmysly… Samozřejmě si ale uvědomuju, že u toho musím nějak vypadat. Čeká se, že budu hezky nalíčená, učesaná a oblečená, což naopak třeba v rozhlase odpadá. Tam vidět nejste, ale zase vám mikrofon nic neodpustí, musíte být opravdu precizní. V televizi tak dokonalá být nemusíte, protože ta rozmělňuje pozornost. Ale pozor, pořád existuje vysoko nastavená laťka, která se týká inteligence, projevu a vystupování, přes kterou nejede vlak. Teď se ovšem bavíme o veřejnoprávní televizi, v těch komerčních je to trochu jinak. Tam se sází hodně na vzhled, což je podle mě na škodu.

Čtěte také

Angličtina

Čtěte také

Češi propadli v celosvětovém testu angličtiny. Jak jste na tom s cizí řečí vy?

Když víte, že vás ten den čeká rozhovor, jak se na něj připravujete?

Každý to má jinak. Já jsem typ, který o daném tématu hodně přemýšlí, klidně i den dva předem. Spoustu si toho načtu, udělám s editory rešerše, a když pak dotyčného potkám před vysíláním, snažím se ho „nacítit“. Dá se říct, že funguju v plusových a minusových energiích. Prostě si hosta pomyslně trochu osahám.

Jak se cítíte, když stojíte na druhé straně a někdo jako já se ptá vás?

No, není to žádná sláva… Víte, já moc dobře vím, proč jsem si vybrala veřejnoprávní sektor. Zpravodajský kanál tvoří „milion mravenečků“ – kdyby jich nebylo, nebyla bych ani já. Rozhodně se nepovažuju za hvězdu. I já jsem dělník a součást obrovského kolosu. To, že teď spolu děláme rozhovor, vnímám jako možnost seznámit vaše čtenáře se svou profesí. A trochu i se svým životem. Ale že bych si díky tomu připadala důležitá a nepostradatelná? Nedejbože slavná? To vážně nehrozí.

Kromě pořadu Interview ČT24 moderujete i zpravodajské bloky. Je to velký stres být několik hodin na obraze a pořád ve střehu?

Lehká forma stresu tam samozřejmě je, ale nic extrémního. Prostě diváky informujete o aktuálním dění a vedete kratší rozhovory. Nemůžete si odskočit na toaletu nebo třeba kýchnout, ale s tím se počítá. Ono je to podobné jako u herců nebo tanečníků – člověk si říká, jak můžou vydržet dlouhé představení a zapomenout na svoje potřeby, ale oni jsou tak nastavení. Soustředí se jen na přítomný okamžik. No a u nás moderátorů je to stejné. Člověk se odpojí a zapomene, co se děje – v jeho těle, u něj doma i v okolí. Jediné, co existuje, je tady a teď. Samozřejmě když dovysíláte, vrátíte se zase zpátky do reality.

Čtěte také

Grilování

Čtěte také

Dejte grilování nový rozměr a vsaďte na mladé maso. Je stravitelnější a bez tuku

Vaši domácí realitu tvoří dvě dcery – patnáctiletá Julie a šestiletá Olívie, která se vám narodila ve dvaačtyřiceti. Plánovala jste to?

Druhé dítě jsem si vždycky přála, ale po čtyřicítce už jsem nečekala, že k tomu dojde. Říkala jsem si, že to tak asi má být a byla jsem šťastná, že mám alespoň jednu dceru, v té době devítiletou. Ovšem k mému velkému překvapení jsem otěhotněla. Všechno probíhalo v pohodě a na konci devátého měsíce jsem měla naplánovaný císařský řez, kterým jsem rodila i Julii. Pamatuju se, jak jsme s manželem jeli do porodnice a něčemu se smáli. Pak jsem dostala epidurál a Olivka byla na světě. Ukázali mi ji a pak mě odvezli na jednotku intenzivní péče, což byla běžná praxe. No a po dvou hodinách mi přišli říct, že má vrozenou vývojovou vadu, takzvanou atrézii jícnu. A že musí okamžitě na operaci.

Přiznám se, že o téhle diagnóze slyším poprvé…

I já jsem tenkrát vůbec netušila, o co se jedná. Ale lékaři mi rychle vysvětlili, že se jedná o vrozenou neprůchodnost jícnu, to znamená, že novorozenec s atrézií nemůže polykat. Při krmení se dusí, kašle, modrá.

Potrava se mu může dostat do plic, což je velmi nebezpečné. Proč k tomu dochází, se bohužel stále neví. V řadě případů se to týká nedonošených dětí, ale to Olívie nebyla – měla padesát centimetrů a tři a půl kila. Na první pohled vypadala jako zdravé a krásné miminko, o to větší to byl šok.

Co se dělo dál?

Neprůchodnost jícnu má několik forem, záleží na tom, jestli dítěti narostl horní a dolní pahýl a v jakém jsou stavu. U dcery došlo k tomu, že ji ten horní srostl s průdušnicí, takže je lékaři nejdříve museli rozdělit a pak oba konce jícnu spojit, udělali tam něco jako takový prstýnek. Rozhodně to není lehký zákrok, už jen tím, že se řez vede ze strany hrudníku a musí se udělat rychle, aby se dítě co nejdříve probralo z narkózy. S manželem jsme z toho samozřejmě byli vyděšení. Když nám pak přišli říct, že se operace podařila, strašně se nám ulevilo. To jsme ovšem ještě netušili, jak krušné dny, týdny a měsíce nás čekají. A že to naši rodinu svým způsobem rozdělí.

Čtěte také

Rovinatý terén cyklostezek ocení malí i velcí

Čtěte také

Aktivní dovolená za humny? Vyrazte k německým Lužickým jezerům

Odhaduju, že vy jste zůstala v nemocnici a manžel se doma staral o prvorozenou dceru?

Přesně tak, když jsem se po císaři dala dohromady, tak jsem na Klinice dětské chirurgie v Motole zůstala. Každé tři hodiny jsem odstříkávala mléko a nosila ho sestrám. Pít ho ale Olivka sama nemohla – měla zavedenou gastro sondu. A k tomu byla na plicní ventilaci, protože jí dýchání dělalo velké problémy. K tomu dostávala spoustu léků včetně morfia… Musím říct, že to byl neskutečně smutný pohled, ale slzy jsem si nemohla dovolit. Na ty se tam nehrálo. Když sestřičky viděly, že se k něčemu takovému schyluje, poslaly vás pryč se slovy: maminko, tady se nebrečí… Moc dobře věděly, proč to dělají – nechtěly, aby se emoce matky přenesly na dítě. Byly fakt úžasné! Vzdělané, naprosto profesionální, přitom tak lidské. Stejně jako všichni lékaři. Hluboce před nimi smekám a znova jim děkuju.

Kolik času jste nakonec v Motole strávila?

Pět měsíců. Dceřin zdravotní stav se totiž po té první operaci bohužel nezlepšil, takže musela na další a další zákroky. Doma jsem za tu dobu spala jen dvakrát – na Štědrý den a na Silvestra. Jinak jsem byla pořád s ní. Šílené bylo i to, že jsem si ji často nemohla ani pochovat – nechtěla to, protože měla bolesti a byla vyčerpaná. A tak jsem ji hodiny pozorovala, stejně jako plicní ventilátor. Od té doby vím, co která křivka znamená.

Čtěte také

Pitný režim

Čtěte také

Hlad je opravdu převlečená žízeň. Poradíme, jak se propít k lepšímu tělu

Kromě jiného vás asi musely trápit i výčitky, že máte ještě jedno dítě, které na vás čeká…

Samozřejmě, to mě trápilo moc, ale po poradě s psychology, které jsme měli k dispozici, jsem to začala brát jako fakt. Musela jsem. S mužem jsme se domluvili, že uděláme všechno, co je v našich silách. A že to udělám ne na sto, ale na pět set procent! A tak jsme nastolili tvrdý režim – on se staral o Julii, já o Olivku. Nic jiného neexistovalo, nic jiného jsem si nemohla dovolit. Jednou týdně jsem zaskočila domů, abych si vyprala, jinak jsem byla pořád v nemocnici. Často jsem brečela a každý den meditovala, abych to ustála. Sem tam jsem se dostala na chvíli ven na krátkou procházku.

Jaký pro vás byl definitivní návrat domů?

Krásný, ale zároveň drsný – Olívii bylo pět měsíců, které celé strávila vleže a na přístrojích. Jiné děti se v tomhle věku začínají zvedat, pokouší se lézt, vstávat, později chodit. Ona nic… A prognóza byla nejistá, protože měla ještě vedlejší nález – hematom na mozku. Nikdo nebyl schopný potvrdit, jestli se bude hýbat a chodit. A tak jsme pokračovali v tom, co jsme začali – dělali jsme maximum. Několikrát denně jsme s ní cvičili Vojtovu metodu, jezdili na rehabilitace a rentgeny hlavy. Neustále jsme sledovali, jak pracuje či nepracuje její jícen, doma jsme měli spoustu přístrojů, odborníky na telefonu… Dopadlo to tak, že chodit začala ve dvou letech, mluvit o dva roky později, což považujeme za obrovské vítězství.

Čtěte také

Nemusíte na kolegyni poznat, že trpí depresí

Čtěte také

Nemáte se sebou soucit? Perfektně skrytá deprese není duševní porucha.

Jak je na tom Olívie dneska – ve skoro sedmi letech?

Motorický vývoj jsme dohnali, ale mluvení je pořád problém, takže chodíme na logopedii. A vůbec se snažíme, aby byla v pohodě a její hemisféry spolupracovaly tak, jak by měly. Jinak je to úžasná holčička, která má šťastnou povahu a je ráda ve společnosti. Moc se jí líbilo ve školce a teď v září půjde do první třídy, kde jí bude pomáha t asistent. V životě se musela a ještě bude muset poprat s celou řadou věcí, ale tak to prostě je. Každé dítě je jiné a má svoji cestu. Nikdy jsme to s mužem nebrali tak, že jedna naše dcera je zdravá a druhá nemocná. Prostě stojíme před nějakou realitou a s tou se vypořádáváme. Žijeme přítomností, den po dni…

BARBORA KROUŽKOVÁ (48)

  • Rodačka z Prahy vystudovala gymnázium a poté obor politologie a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Později absolvovala roční studijní pobyty v Paříži a v Sydney. 
  • Jako novinářka začala pracovat hned po maturitě. Prošla Českým rozhlasem a Frekvencí 1, krátce dělala redaktorku v TV Prima. 
  • Od roku 1998 působí v České televizi. Moderovala například pořady 21, Dobré ráno a mezinárodní televizní soutěž Hry bez hranic. Nyní ji můžeme vídat jako moderátorku ČT24 (Interview, Studio ČT24). 
  • Nejvíc ji nabíjí rodina, jóga a cestování. 
  • Je vdaná za režiséra Mojmíra Kučeru, se kterým má dvě dcery.

Čtěte také

Alhambra je od roku 1984 světová památka UNESCO.

Čtěte také

Andalusie: Flamenco, korida a tapas