Když se mladá herečka jmenuje Barbora Munzarová, je hned jasné, že tentokrát divadelní pánbůh rozdával dvojnásob. Podobu má po obou, hlas víc po mámě. A stejně jako před lety maminka Jana Hlaváčová začala i Barbora svou kariéru v plzeňské činohře.
Pronásleduje vás srovnání se slavnou maminkou?
Musela jsem s tím počítat. V Plzni chodí do divadla neuvěřitelné množství lidí na předplatné, je to tradice, která vydržela, takže pokud si divák nepamatuje maminku přímo, určitě mu o ní vyprávěli doma rodiče. Když jsem nastoupila, často jsem slyšela: Jo, vaše maminka, tu jsme měli rádi! Budete se muset snažit!
Nedá se nic dělat, laťku máte vysoko. Ale snad vám diváci i fandili, ne?
Plzeňáci si herce hýčkají, milují své divadlo a já jsem dostala hodně příležitostí. Když jsem nastoupila, spadla jsem rovnou do repertoáru jako Zmoudření Dona Quijota, Maryša, Othello, hrála jsem ve Williamsově hře Výstřednosti slavíka, byla jsem tam vlastně jediná mladá holka. S Kateřinou Hrachovcovou, která ale byla jiný obor. V Plzni se uvádí osm premiér do roka, a když uvážíte, že jsem tam čtvrtou sezonu, doufám, že už si na mě diváci zvykli.
Máte ještě trému?
Snad spíš pocit zodpovědnosti, tady se opravdu nedá ,,zahodit" představení, lidé berou návštěvu divadla jako svátek. Je to přísné a náročné publikum. Když se jim něco nelíbí, žádný bouřlivý potlesk se nekoná.
Jak jste si zvykla na mimopražský život?
Nejdřív jsem měla trochu obavy, než jsem pochopila, že všechno je relativní, a když potřebuji, jsem autem v Praze za hodinu.
To je pravda. Takhle dlouho bych jela autem k vám do Modřan a bydlím v Praze. Ale nemyslím jen vzdálenost. Co ten divadelní mimopražský život?
Je možná přátelštější. Mám skvělé kolegy, jako by v Plzni neustále žil „duch divadla", asi nad námi pořád drží ochrannou ruku patron Vendelín Budil. Bydlím v divadle obrazně i prakticky. Mám pokojík divadelní ubytovny, teď jsem dostala trochu lepší garsonku, dokonce s koupelnou, takže seběhnu po schodech přes zadní jeviště a jsem v zaměstnání.
Jak vypadá pracovní den herečky na oblasti?
Největší část dne spolkne divadlo. Je nás devatenáct činoherců, takže jsme všichni docela dost vytíženi. Hrajeme denně. Občas ráno, ještě před zkouškou, vyrazím do rádia, do dvou se zkouší, a pak se rozhoduji, jestli budu sportovat, nebo vařit coby žena v domácnosti. Někdy potřebuji změnit prostředí a „vypláchnout hlavu", protože večer už jsem zase v divadle. Po představení posedíme v klubu, teď tam máme bezvadnou partu mladých, spolu s baleťáky vedeme různé divadelní ,,vlky, plky", nebo jdu domů a sáhnu po knížce, nebo si na videu pustím nějaký film.
Co finanční výhody dabingu, televize, filmu? Herečka plně vytížená v Plzni není pro pražská natáčecí studia zrovna ideální.
Když jsem skončila DAMU, vždycky jsem tvrdila, že se nebudu zajímat o peníze, že mě baví divadlo. Něco z toho tvrzení zůstalo, ale tak radikální už taky nejsem. Je mi šestadvacet, mám přítele a nemyslím, že bych kvůli kariéře obětovala rodinu. Chci mít děti, ale taky mít jistotu, že se o ně dokážu postarat. Když mám šanci peníze vydělat, práci neodmítám, stejně jako neodsuzuji ty, kteří se rozhodli pro jiný způsob hereckého života než já.
Dá se žít jen z hereckého platu?
Je to asi tak, že záleží na každém, jak moc chce a má možnost pracovat. Beru rozhlas, dabingy, pendluji mezi Prahou a Plzní, hostuji v plzeňské operetě, takže mám placená představení navíc, ale kdybych tyhle možnosti neměla, bylo by sakra těžké vyjít jen z divadelní gáže.
Takže zatím...
Myslíte rodinu?
No a třeba byt.
Ještě donedávna jsem bydlela na ubytovně s jediným umyvadlem na chodbě a společnou toaletou. Sprcha byla až v divadle o dva bloky dál, takže na klasický rodinný život se zázemím a pohodou nebylo ani pomyšlení.
Co byste dělala, kdybyste odešla od divadla?
Asi bych chtěla učit děti, to by se mi líbilo.
Pociťovala jste jako herecké dítě, že jsou rodiče méně doma než v ostatních rodinách?
Určitě. Ale ty chvíle, kdy nebyli doma, se nám snažili vynahradit jinak. Hodně jsme si všichni povídali, s maminkou třeba taky zpívali. Takové ty dlouhé debaty o divadle, které se u nás vedly často hluboko do noci, jsme s mojí starší sestrou Terezkou moc nevnímaly. Spíš nám naši dali pocit jistoty a bezpečí, důkaz, jak strašně záleží na tom, o čem rodina je. Že vztah dvou lidí je hlavně o přátelství a toleranci.
Řekněte mi, jaká byla vaše první láska, vodili jste se za ruce a tak podobně?
Za ruce jsme se samozřejmě vodili. Byla to taková romantická láska, plná dlouhých procházek k řece a sportování. Zůstali jsme kamarádi. Zrovna nedávno jsme se viděli, přijel se svou dívkou do Plzně a společně jsme oslavovali olympijské zlato našich hokejistů.
Kdy nastal ten zlom, že nevyhrál sport, ale herectví?
To žádný zlom nebyl. Když jsem maturovala, mohly se dělat přijímačky jen na jednu vysokou školu, ne na víc jako teď. U mě byl na prvním místě sport, sport, sport, a jen tak "ze sportu" jsem pomyslela na divadlo. Do druhé kolonky, která se musela vyplnit, jsem tehdy napsala DAMU. Všechno začalo tím, že talentovky na herectví se dělaly o měsíc dřív než talentové zkoušky na Fakultu tělesné výchovy a sportu. Zrovna včera jsem si byla zacvičit u pana učitele Petra Pachla v gymnastické hale, takže jsem si studia zase připomněla.
Máma ještě tehdy učila na DAMU?
Ne, těsně předtím, než jsem nastoupila na fakultu, odešla. Jsem jí za to vděčná.
S odstupem pár let - co vás škola naučila?
Herectví se naučit nedá. Pro mě byla škola hlavně setkáním s osobnostmi a prima profesory. Maximální péči nám věnoval Jiří Adamíra, pak to byli Luboš Pistorius, Viktor Preiss, Dana Kolářová, Jan Burian, teď náš pan ředitel a režisér v Plzni... S vděčností vzpomínám také na paní profesorku zpěvu, docentku Libuši Salabovou. Ráda jsem zpívala odmalička, ale ona mi ukázala, jak jinak posadit hlas, přesvědčila mě, že když se budu snažit, zvládnu í vyšší polohy, a připravila mě na hudební divadlo. Teď se mi to v hostovačkách v operetě velice hodí. Když před časem paní profesorka zemřela, strašně jsem její odchod obrečela.
Jste právě teď' šťastná?
Zrovna nedávno jsem o tom dost přemýšlela. Měla jsem totiž po delší době volno, nezkoušela jsem, a došla k závěru, že zrovna je mi moc fajn. Mám bezva práci, skvělé lidi kolem sebe a taky čas si tohle všechno naplno vychutnat.
Zdroj: www.vlasta.cz časopis Vlasta 1998
