Bez alkoholu nevydržím ani den, stydím se s někým poradit

Martina Nováčková | 20. 6. 2020

Z nevinné skleničky jednou týdně se může stát propast alkoholu, ze které se sama nevytáhnete. O tom, jak do ní spadla, vypovídá Ilona (39).

Nikdy jsem neměla problémy s pitím, ačkoli můj otec byl alkoholik. Žili jsme jen s mámou, takže si myslím, že jeho vliv na mě byl omezený. Ale třeba je opravdu alkoholismus dědičný, jak se občas říká. Já teď musím přiznat, že mám problém.

Do pětatřiceti let bylo všechno v pohodě, normálně jsem si dala tak jednu dvě skleničky týdně při nějaké večeři nebo na setkání s přáteli. Ale když se se mnou rozešel můj přítel, nesla jsem to velmi těžce a úlevu jsem nacházela právě ve víně.

Nejdřív pomalu, po jedné skleničce, ale nakonec mě dokázaly uklidnit opravdu jenom promile v krvi. Zvykla jsem si nakonec každý večer vypít celou lahev bílého. Teprve pak jsem se cítila dobře, jako že jsem králem situace já. Připadalo mi, že nic nebude takový velký problém, jak se teď právě zdá, že nad Petrem klidně můžu mávnout rukou, ať si jde, kam chce!

Přešla jsem na tvrdý alkohol

Pořád jsem si myslela, že to není žádný problém, že jenom řeším svůj pocit osamělosti a bezmoci. Jenže čím dál častěji se stávalo, že jsem nezačala popíjet až večer při televizi, ale vlastně ve chvíli, kdy jsem přišla domů.

Sotva jsem si zula boty, už jsem utíkala do spíže a vytahovala zátku. Nalila jsem si, posadila se ke stolu a zažívala opravdovou slast, když jsem začala pít. Bydlím sama, takže nebyl nikdo, kdo by mě kontroloval nebo hlídal, kolik a kdy toho vypiju.

Pila jsme víc a víc, za chvíli přestalo stačit víno a já zkoušela tvrdý alkohol. V tu chvíli mi začalo docházet, že mám asi nějaký problém. Proto jsem vodku kupovala pokaždé v jiném obchodě, aby si o mně někdo nemyslel to, co je pravda – že už jsem alkoholik.

Pokaždé jsem se doslova nemohla dočkat okamžiku, kdy dorazím z práce domů, abych se mohla napít. Už jsem ani nechodila nikam s kamarádkami, protože bych cítila hroznou potřebu pořád pít a styděla bych se tolik si v restauraci objednávat.

Teď jsem na tom tak, že si musím dát panáka už ráno, než odejdu do práce, a tam se mi pořád vrací myšlenky jenom k tomu, kdy konečně budu moct jít domů a pít.

Stydím se to někomu říct

Je mi jasné, že s tím mám velký problém. Jsem přece dost chytrá, abych to poznala. Zároveň se mi ale pořád daří to před okolím skrývat – nikdo mě vlastně odpoledne a večer nevidí. A když jedu jednou za čas k rodičům na jeden den na návštěvu, přijedu ráno a zmizím kolem čtvrté.

Ale vím, že bych s tím co nejdřív měla něco dělat. Jenom nevím co. Pokoušela jsem se přestat s tím sama, ale nevydržela jsem to ani den. Bojím se, že kdybych šla někam k lékařům, nechají mě zavřít do odvykací léčebny, ačkoli možná že se to už dneska tak nedělá. Mám vážně dobrou vůli něco s tím udělat, ale odkládám to ze dne na den.

Četla jsem, že je dobré, když člověka podpoří třeba rodina nebo kamarádi, ale já se hrozně stydím to někomu říct. Bojím se, že by mě odsoudili a já bych pak neměla už vůbec nikoho, a to bych se asi opravdu upila k smrti. Nejlepší by bylo, kdyby mi někdo dal nějakou zázračnou pilulku, abych přestala cítit tu hroznou touhu se napít…

Tagy alkohol