Co říkali vaši rodiče tomu, když jste se rozhodla být herečkou?

Můj tatínek mi řekl jedinou námitku. A sice, že nemám povahu se rvát a u divadla je potřeba být tvrdý. Znal mou povahu, ale uhodl jen polovinu. Pokud šlo o kumšt a zápas o roli, tak to jsem se dovedla rvát jako blázen, ale v zákulisí jsem dělala chyby, protože dost věcí, které jsem si myslela, jsem i ventilovala. U divadla se všechno vyplácí spíš povahám, které neříkají ani ano, ani ne a čekají, jak se co vyvrbí.

Litujete dnes toho, že jste byla takhle otevřená?

To ne. I když jsem na to po roce 1969 nadlouho doplatila a bylo toho využito proti mně. V divadle jsem přišla o veliké role krásného plného ženství. Nechci ani vzpomenout, co všechno jsem mohla odehrát v televizi, rozhlase či dabingu. Ale - začala jsem malovat a konečně jsem se věnovala rodinnému životu. Užila jsem si bohatě dětství svého syna. Říkávala jsem: "Díky straně a vládě si, synku, užiješ maminku."

Čtěte také

Hana Zagorová

Čtěte také

Hana Zagorová: Občas jdu ke kartářce. Předem ale říkám, že nechci slyšet jobovky

V šedesátých letech jste šla z jedné krásné role do druhé. Byla kariéra důvodem, proč jste se tehdy nerozhodla pro mateřství?

Na mateřství jsem se naopak připravovala velmi brzy - už v Pardubicích, v místě svého prvního angažmá, když jsem si vzala svého prvního muže. Nakupovala jsem tehdy haldy dětských knížek... Ale čím víc jsem si to asi plánovala, tím míň se to mohlo uskutečnit. Když jsem pak přešla do Prahy do Národního divadla, vzala jsem si rodiče k sobě a pak jsem zažívala dlouhých pět let tatínkovo umírání na rakovinu plic. Propadala jsem v té době pocitu, že takhle odcházet ze světa je strašné a že do této situace ani nemohu přivést nového potomka. Nečekaně potkaná láska mi pomohla překonat celé to smutné období a já jsem získala novou odvahu k životu. (Svého syna porodila ve 42 letech - pozn. redakce.)

Kdybyste se dnes mohla znovu rozhodnout, zvítězilo by u vás herectví?

Možná by to bylo spíš malířství, scénografie, fotografie je také nádherná, nebo snad přírodověda, genetika... V herectví je váš lidský čas nepřítelem. Jsem šťastná, že syn neopakuje povolání svých rodičů a vydal se vlastní cestou. Děti rodičů úspěšných i neúspěšných to mají většinou těžší, když pracují ve stejném oboru.

Ale vy přece malujete, i když jen ve volném čase...

Do obrazů vkládám své sny, představy, myšlenky a vždycky mě fascinuje, když si představím, že "visím" někde v cizím bytě a z toho obrazu vyzařuje nějaká moje skrytá energie a já tak vstupuji do soukromí lidí a zůstanu třeba i pro jejich děti vzpomínkou z domova.

Čtěte také

Pavla Beretová

Čtěte také

Pavla Beretová o Medě, Werichových nevěrách i svobodě současných žen

Takže nemalujete jen pro potěšení, ale také své obrazy prodáváte?

Někdy ano, hodně jsem jich rozdala. Pokud něco prodám, tak také proto, abych měla na nové barvy. Je to náročné. Ceny materiálů stoupají a také nemám nekonečné skladovací prostory.

Co vám na současné době nejvíc vadí?

Zoufám si z brutality, jež se valí na mladou generaci. Ztrácejí se jí vzory, které moc potřebuje. Komu a čemu má věřit? Ve skutečném životě často naráží na podvody všeho druhu.

Myslíte, že kriminalita a násilí mohou narůstat donekonečna?

To je spíš otázka pro sociologa. Také bych to chtěla vědět. Jako herečka vím, že zlo je kreativnější, zábavnější nežli andělská dobrota, ale myslím si, že všichni máme nějakou morální povinnost ke společnosti. Byli jsme příliš poslušní a teď jsme zase jak utržení ze řetězu. Obojí není dobré. Chybí nám úměrnost v hodnocení, v úsudku. Svoboda není anarchie. Má právě dobrovolná omezení, aby byla skutečnou svobodou.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jana Bernášková: Střídavku si vymysleli dospělí, aby nastavili spravedlnost

Dala jste i z těchto důvodů přednost životu mimo hlavní město?

Bylo to spíš tak, že jsem se vylekala nájemnými vztahy v bydlení a rozhodla se pořídit domov, ze kterého by mě nikdo nevyháněl. Syna mám, stromů jsem v života zasadila spoustu a nakonec jsem sama "postavila" dům. Potvrdila jsem tak svou rovnoprávnost s muži, o kterých se tohle říkává. Na okraji Prahy je život přece jen adresnější. Jdete nakoupit, popovídáte si po cestě, starousedlíci naučili zdravit i své děti. U svých rostlinek jsem každý den, má vnoučata se tu mohou proběhnout a sousedé jsou bezvadní.

Nyní se začíná natáčet televizní seriál Náves, v němž jste dostala roli sestry Křepelkové. Myslíte, že zúročíte své zkušenosti z tohoto "polovenkovského" způsobu života?

Moje rodina se vždycky snažila být nablízku přírodě a stále jsme potřebovali něco sázet a rýt se v zemi, a proto si myslím, že je mi tohle prostředí velmi blízké. Dlouho jsem navíc mívala chaloupku v jižních Čechách...

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům

Byla jste jedináček. Teď hrajete spolu s Alenou Vránovou dvě sestry. Netoužila jste jako dítě po sourozencích?

Víte, že ani nevím? Měla jsem kamaráda od sousedů - malého Pepíčka. Když později zemřel na zánět mozkových blan, byl to asi první smutek, který vstoupil do mé dětské duše. Ale sourozence mi zřejmě jakýmsi způsobem vynahrazovali mí báječní rodiče.

Nechtěla byste do svého života vpustit ještě nějakého muže?

Muž adekvátní mému věku by asi potřeboval ošetřovatelku a ne herečku, která odchází večer pryč a ráno tak tak stihne obstarat papouška a sebe do slušné podoby. Navíc mám toho nejlepšího přítele ve svém exmanželovi, vím, že bych se na něho mohla obrátit s jakýmkoli problémem. Jinak je mé srdce láskou plné až k prasknutí. Je tady přece můj syn se svou rodinou.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Adéla Gondíková: Můj muž je ke mně neuvěřitelně pozorný a hodný

Jak se cítíte v roli dvojnásobné babičky, když navíc váš vnuk Jeroným je narozený ve stejném znamení jako vy?

Znamení neberu příliš vážně. Když uvážím, že naše genetická výbava je namíchána z tolika směrů, zdá se mi to zásadnější nežli čas, ve kterém jsme se narodili. Jsem taková nouzová víkendová babička, která svá vnoučata občas nakrmí, a protože žiju v krajině, kde ještě pobíhají koně, létají ptáci, číhají kočky, mohou se tady vydovádět na sněhu i ve vodě. V létě odjíždějí s květinami stejně jako já ve svém dětství od své babičky a dědečka na venkově. Jestli jim jednou zůstanou v jejich hlavičkách vzpomínky jako ty moje dodnes, co víc bych si mohla přát.

V divadle vás nyní můžeme vidět s Janou Preissovou v zajímavé hře Vabank, která se zabývá vztahem mezi pacientkou a ošetřovatelkou, v němž obě ženy něco předstírají a tají. Myslíte si, že mezi ženami může existovat upřímnost a otevřenost?

Myslím, že ženy se neberou tak vážně jako muži, a proto asi o sobě víc prozradí. Někdy se na sebe zlobím, že to s otevřeností přeháním. Je to vlastně nespolečenské, ale bourá to bariéry, kterých je v našem životě stále dost.

Jaký dárek si přejete ke svým nynějším narozeninám?

V mém věku nejde o oslavy, ale spíš o vděčnost osudu, že je mi dopřáno být ještě naživu. Já taková významnější data raději oslavuji prací. Od 29. března budu mít samostatnou výstavu v Galerii Nadace českého baroka, kterou mi zahájí Miloš Horanský, s nímž jsem se kdysi potkala při jeho režiích. Dalším mým "dárkem" by měla být anglická hra z korespondence George Sandové s Gustavem Flaubertem. Divadlo Viola ji uvede na konci dubna. Jak vidíte, mám toho před sebou tolik... A to jsem ještě nestihla domalovat všechny obrazy, které chci mít na výstavě. Tak mi držte palce, abych všechny své závazky v pořádku splnila.

Čtěte také

Petra maluje obrazy.

Čtěte také

Petra Černocká o tom, jak umí vnučku odehnat od telefonu a proč tak ráda chodí

Blanka Bohdanová

Narodila se v Plzni 4. března 1930. Její maminka Marie hrála ochotnické divadlo. Blanka se poprvé objevila na jevišti Městského divadla v Plzni jako pětiletá v opeře Liška Bystrouška.

Vystudovala brněnskou JAMU a první angažmá nastoupila v pardubickém divadle. Následovalo pražské Komorní divadlo, Divadlo E. F. Buriana a poté divadlo Národní.

Z filmů: Velká samota, Čest a sláva, Poklad hraběte Chamaré, televizní seriál Hotel Herbich.

Byla dvakrát vdaná, z druhého manželství s režisérem Vladimírem Kavčiakem má syna - fotografa Vlada Bohdana.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli