Co dělat, aby se moje dítě nestalo obětí šikany?

Mezi znaky, kterými se mohou děti potenciálnímu útočníkovi „znelíbit“, bývá například nadváha, nošení brýlí, opožděný psychomotorický vývoj, nebo naopak nadprůměrná inteligence. Dítě si pak může vyslechnout posměšky „Ty tlusťochu!“, „Ty brejloune!“ nebo „Ty nemehlo!“, „Ty šprte!“. Jsou to často počáteční stadia šikany. Agresor tak chce vtáhnout do procesu i ostatní, to mu dodává pocit síly a moci. Anebo dítě nemusí vykazovat žádné specifické znaky, pouze se agresorovi jeví jako vhodná oběť. Útočník předpokládá, že se oběť nebude příliš bránit a on bude moct snadno naplnit svůj plán.

Co má tedy vhodný cíl pro šikanu dělat?

Především je potřeba pochopit, že žádné instantní rady neexistují. To, co někdy výborně funguje, jindy zcela neuspěje. Na druhé straně existují některé principy, o kterých je dobré přemýšlet.

Jaké?

Pokud se dítě chová sebevědomě, zdravě navazuje v kolektivu vztahy, nebojí se komunikovat, projevit svůj názor a dá o sobě přirozeně vědět, že je součástí kolektivu, pravděpodobně nebude vhodným cílem. Proto budujte v dětech zdravé sebevědomí založené na schopnosti překonávat překážky, tedy pěstujte sport a tělesná cvičení, podporujte je v komunikaci s ostatními, hrajte společné hry, učte dítě převzít iniciativu.

Dítě, které sportuje, má tedy menší pravděpodobnost, že bude šikanované?

Nelze říci, že sportovní část dětské populace je méně zatížená šikanou. K té může docházet stejně dobře ve škole nebo právě ve sportovním oddíle. Nicméně agresor se málokdy zaměří na cíl, který je silnější, zdatnější než on. Podporujte proto děti v tělesných cvičeních, budujte v nich sílu těla, která se projeví i na síle mysli. Každé dítě nemůže být nejsilnější v kolektivu, ale nemělo by být zjevně slabé, to přitahuje potenciálního agresora. „Síla“ nespočívá jen v tělesné výšce, hmotnosti nebo velikosti svalů. Síla se projevuje už zdravým držením těla, pohybovým projevem a pohybovou inteligencí. Z pohledu rozdílů mezi pohlavími by jedním z témat cvičení ve školní tělesné výchově mělo být i to, že dívky by neměly být vnímány jako slabé. Právě u dívek je vhodné, aby zjistily, že mohou fyzicky překonat i kluky.

Jak konkrétně pomáhá trénink sebeobrany, když vlastně jako rodič úplně nechce, aby se dítě „pralo“?

Moje dlouholetá zkušenost se cvičením bojových umění je, že sebevědomí roste dětem i dospělým. Naopak je třeba dbát na to, aby získané sebevědomí bylo v souladu se skutečnými dovednostmi. Cvičenci musí rozumět tomu, že trénink má vést k zdravému sebevědomí, nikoli k iluzi nepřemožitelnosti. Správný učitel vede k sebekontrole a skromnosti. Existuje dobré přísloví „na každého chlapa je chlap“. Tím je myšleno, že nikdo není nepřemožitelný, každý šampion jednou najde svého přemožitele. To platí jak ve sportu, tak v realitě násilí.

Vybavuje se mi příklad chlapce, který se nechtěl bránit, protože nepovažoval za správné „se prát“. Dokonce i rodiče mu už na rovinu řekli, že pokud agresor přijde příště a napadne ho, je čas se fyzicky bránit a třeba mu dát i facku. Chlapec to však považoval za nemorální. Děti vychováváme k tomu, že se nemají prát. To je přece v pořádku. Zde bylo potřeba vysvětlit, že „bránit se“ není to stejné jako „prát se“. Na obranu má každý člověk právo podle institutu „nutné obrany“. S tímto chlapcem jsme zorganizovali soukromý trénink s jeho kamarádem a vysvětlili jsme si hranice toho, co je ještě možné tolerovat a kdy je možné třeba i zasadit ránu. V oddíle máme chlapce, který před rokem plakal pokaždé, když prohrál nějakou hru, zápas na zemi nebo mu někdo strhnul kimono. Po roce tréninku je už mnohem odolnější a méně plačtivý. Nemyslím si, že by dítě muselo být nutně „rváč“, aby si získalo své místo na světě.

Šikana začíná posměšky a drobnými ústrky. Je nějaký princip, kterým je dobré se bránit?

Naučte dítě reagovat na posměšky, ústrky a nadávky, to je jedna z nejlepších věcí, kterou ho můžete vybavit do života. Problém je v tom, že to často neumíme ani jako dospělí v našich životech. Vybavte si, kdy na vás někdo naposledy vyhrknul nějakou nadávku nebo vám něco vytknul a jak jste zareagovali. Mnoho lidí nedokáže hned reagovat, vhodná odpověď je napadne za několik hodin nebo druhý den. I toto je třeba cíleně trénovat. Dejme si příklad – dítě má na sobě levné boty a spolužák se mu posmívá: „Hrozný boty. Ty seš socka!“ Radostná odpověď zní: „Jo, ale bezva se v nich běhá. Pojď, zkusíme, kdo je rychlejší.“ V takovém případě šíp v podobě zlostné poznámky minul cíl, kterým bylo ego dítěte. Dítě se nenechalo ranit, nedalo na sobě znát slabost, jednalo sebevědomě, a navíc aktivně obrátilo situaci ve výzvu.