Je to můj starší bratr, přesně řečeno. Mám ještě jednoho, mladšího, o toho strach nemám, to je jiný střelec. Však taky do Richarda hustí svoje rady, jak na ženské, co to jde. Nepřáli byste si slyšet, co mu povídá, kolikrát mám chuť mu dát za uši, i když už jsme všichni dávno dospělí. Jenže na druhou stranu, minimálně v případě Richarda má pravdu. „Podívej, byl hodnej? Byl. Choval se jak pitomec? Choval? A kam to přivedl, akorát z něj dělá blbce ještě většího,“ argumentuje brácha Mirek a nemůže své stále ještě švagrové přijít na jméno. Ani já ji nechápu, i když jsem ji měla vždycky ráda a celkem jsem i rozuměla všemu, co se mezi ní a Richardem postupně stalo. Vezmu to ale od začátku.

Poznali se před dvanácti lety na workshopu pro lidi, kteří si chtěli budovat vlastní zahradu a vzít to opravdu poctivě. Richarda lákalo biozahradničení vždycky, a když si koupil ve vedlejší vesnici starý dům, že ho opraví a bude tam bydlet, nejvíc ho lákal pozemek, který k domu patřil a dlouhé roky ležel ladem. Po workshopu pak k pozemku získal i nadšenou spolupracovnici, vypadalo to, že se pro venkovské hospodářství a zahradničení narodila. Vzali se a měli rychle za sebou dvě děti, ale Richard, v životě bychom to nečekali, v sobě objevil podnikatelské vlohy. Celá rodina začala žasnout, když nám řekl, že bude realitní makléř, a mimochodem dodal, že už prodal v okolí několik domů a s výdělkem je hodně spokojený. Dobře si pamatuju, jak jsme seděly s naší mámou v kuchyni a nevěřícně jsme probíraly, po kom to může mít – nakonec jsme v příbuzenstvu objevily vzdáleného prastrýce, který měl kdysi v Praze pár činžáků, ale pak zmizel někde v Jižní Americe, prostě to byla takováhle nějaká bláznivá historka. Ale s Richardem to bláznivá historka nebyla. Bohatnul před očima, ovšem naštěstí to byl pořád náš brácha, úspěch ho nezblbnul a peníze taky ne. Mohl ale své rodině dopřát všechno, co si přála, i co ji ani nenapadlo. Děti mají hračky, o kterých se jiným ani nesní, švagrová Petra jezdí drahým autem a nemusí se vůbec starat o to, aby někam chodila do práce. „Vždyť se přece stará o děti,“ říkal vždycky Richard, když jsme se ho ptali, jestli nechce Petra někam do zaměstnání nebo mu pomáhat s prodejem. Když nechce, tak nechce, to byla úplně jejich věc, my byli rádi, že se jim daří a že jsou šťastní.

Jenže nebyli. Richard si taky myslel, že jsou, a nevšiml si, že Petra přemýšlí jinak. Pak ale jednou dorazil k nám domů, hodil do sebe dva panáky, i když přijel autem a jinak skoro nepil, a rozbrečel se. „Petra mi byla nevěrná,“ řekl mi a plakal jako malé dítě. Nemohla jsem mu to vymlouvat, on nikdy nebyl žárlivec, a když něco takového řekl, určitě věděl, proč. „Přiznala se mi,“ potvrdil, co mi bylo stejně jasné. Donutila jsem ho, aby mluvil: „Prý to trvalo asi půl roku. Neví prý, proč. Cítila se zbytečná. Nevěděla, jestli je šťastná. Nějakej dodavatel kytek nebo co, na tu zatracenou zahradu.“ Použil samozřejmě mnohem silnější výraz. Svoji vymazlenou zahradu přitom miloval, i když se zabýval prodejem domů, byl tam s dětmi a Petrou v každé volné chvilce. „Prý že jí mám odpustit! Ale to říká jen proto, že jsem jí na to přišel, jinak by s ním určitě spala furt, jen co vytáhnu paty a děcka jsou ve školce!“ Co byste mu na to řekli? Na to se nedá přece říkat nic. Nechtěla jsem ho utěšovat, že se to nějak vyřeší a že všechno dobře dopadne, to jsou jenom nesmyslné kecy. Co jako by na tom mohlo dopadnout dobře? Richard se tehdy u nás opil do němoty, odvlekla jsem ho do své postele a druhý den se ho snažila dát dohromady. Petře jsem jenom večer napsala zprávu, že má manžela u nás a ať ho radši nechá být.

A pak nastalo ráno, kdy se vzbudil a bylo potřeba něco udělat. Probírali jsme to horem dolem a on se nakonec rozhodl, že jí odpustí. Že by rád jenom věděl, proč to udělala. Promluvili si a Petra s pláčem vyprávěla, jak je celá nešťastná, jak zjistila, že chce od života asi něco jiného, ale že neví co, a že už s Richardem nechce být ani spát, ale nechce být ani s tím druhým. Richard mi potom vyprávěl, že plakali oba a že si řekli, že to spolu ještě zkusí. Nijak zvlášť to nefungovalo, a když se tenhle stav táhnul skoro rok, navrhnul Petře, že se rozvedou a že si zatím pronajme byt, aby se na sebe nemuseli denně dívat. Váhavě souhlasila, ale že si to musí ještě rozmyslet. On jí nabídnul, že se nebude handrkovat o děti, když mu nebude dělat potíže s tím, aby je kdykoli vídal, a za to jí nechá nejen dům, ale i drahé auto, co v něm jezdila, a na děti bude platit, co nejvíc si může dovolit. Taky si to prý musí nechat projít hlavou, říkala. „A pak si došla k právníkovi nebo ke kámoškám a ty ji úplně zblbly,“ vykládá můj mladší brácha a má asi pravdu.

Petra totiž přišla s požadavkem naprosto nehorázné sumy, kterou by jí měl Richard platit, aby nemusela chodit nikam do zaměstnání. S tím ale nesouhlasil, a tak se celý rozvod zastavil, vlastně se ani nerozběhl. Už to trvá třetí rok, a nikdo z rodiny si netroufne hádat, jak to dopadne. Z Petry se stala vlastně milující žena, aspoň to říká, která si ráda bere od manžela všechno, co dřív, ale s jednou výjimkou: nechce, aby s ní a dětmi bydlel v jejich domě. „Musíme si to všechno nejdřív vyjasnit, ať se přes to můžeme přenést,“ říká celkem rozumnou úvahu, ale už ji říká strašně dlouho. Richard je z ní už úplně nemocný. Asi by pořád ještě byl rád, kdyby se jeho rodina dala zpátky dohromady, ale sotva to půjde, když on bude bydlet v pronajatém bytě. A zatím platí všechno jako dřív: všechny účty za dům a zahradu, všechny účty za auto, ve kterém jezdí Petra, a samozřejmě všechno pro děti. „Jsi blbec,“ říká mu druhý brácha a říká to i mnohem horšími slovy. Já mu sice vždycky radila, aby se manželství snažil zachránit, ale už si taky myslím, že takhle to asi nepůjde. Snažila jsem se mluvit i s Petrou, ale zdá se mi, že ona si o sobě myslí jenom to, že je chudinka, proti které se najednou všichni spikli a chtějí jí vzít všechno, na co ona má nárok. Tak jsem Richardovi poradila, ať si najde někoho jiného, nebudu se dívat, jak mi chřadne před očima. Jestli by to vedlo k tomu, že by se Petra konečně vzpamatovala, nebo že by se konečně rozvedli, to taky nevím. Zdá se mi ale, že cokoli by bylo lepší než tahle mizérie.

ZDROJ: časopis Vlasta