Jak vysvětluje Lucie Zelenková z Linky bezpečí, v porovnání s jarem je nyní situace snazší. Online výuka funguje lépe, děti chodí více ven a rodiče nejsou tak úzkostní. V počátečních měsících pandemie byl problém v tom, že nefungovala návazná psychologická a psychiatrická pomoc, na kterou pracovníci Linky děti odkazují. To se nyní zlepšilo a je možné se k těmto službám dostat alespoň online.

Podle Lucie Zelenkové je dobré si uvědomit, že situace sice není snadná, ale že se z ní můžeme mnohé naučit. „Jednoduché rady, jak situaci zvládnout, neexistují. Striktní zákazy a příkazy nemají smysl, je lepší být na sebe a na druhé laskavý,“ říká psycholožka.

Chybí motivace

Odborníci na Lince bezpečí s dětmi řeší celé spektrum problémů, nejzávažnější je samozřejmě týrání. V některých rodinách se zjevně i v tomto směru situace vyhrotila, ale mnohem častěji děti řeší poměrně běžné starosti. Mají třeba jen potíže s motivací se učit. „Jsou sami, napospas, nemají kamarády ani učitele, kteří by je motivovali, neumí v sobě najít sílu být systematičtí, a tak jsou sami se sebou nespokojení, problémy odkládají, úkoly nedělají postupně a najednou už je to neúnosné,“ popisuje Lucie Zelenková.

Online výuka přitom samozřejmě klade velké nároky i na rodinu. Rodiny řeší pro někoho banální problémy, jako že si v malém bytě navzájem překážejí, mají slabý signál nebo málo počítačů. Nároky jsou prostě na všech stranách veliké. „Takže i se sebefunkčnější rodinou to zamává,“ říká Zelenková.

Děti volají také kvůli tomu, že se nemohou vídat s kamarády. Že jejich rodiče jsou v dodržování lockdownu přísnější než jiní, že mají strach a trpí úzkostí. Některé se bojí, že třeba ohrozí babičku a dědečka, kteří s nimi žijí v domácnosti. „Velký problém samozřejmě nastane, když se potíže v rodině vyhrotí a ony nemohou z bytu odejít, postěžovat si a třeba zjistit, že stejné nesnáze zažívají i jejich kamarádi,“ popisuje psycholožka. Situaci zhoršuje i to, že nemají další podněty, nemohou se zabavit na kroužku nebo vybít při sportu.

O to větší problémy pak nastávají tam, kde už měli potíže předtím, případně v rozvedených rodinách, kde se nedokážou domluvit jak na předávání dětí, tak třeba na tom, jak k epidemii přistupovat. „Zatímco v jedné rodině všichni pořád všechno dezinfikují, v té druhé může být přístup opačný. Pro dítě pohybující se mezi dvěma rozvedenými rodiči to může být problém, proto se na Linku obracejí,“ dodává.

Dětem také chybí babičky a dědečkové, protože prarodiče jsou pro mnohé útočištěm, kde mohou prožít klid, který třeba v rodině nemají. Nebo je prostě jenom mají rádi, mají s nimi blízký vztah a jsou zvyklí u nich trávit čas, ale teď nemůžou.

Plnohodnotná komunikace není možná

Velkým problémem je samozřejmě komunikace. „Komunikace na sociálních sítích sice jede dál, takže děti mají pocit, že jsou v kontaktu, ale už si také uvědomují, že nenahrazuje opravdová setkání,“ popisuje Zelenková.

Zejména dospívající vzájemně – i když obvykle ne veřejně – sdílejí i to, jak se jim nedaří, že jsou třeba v háji… „To je samozřejmě zase zátěž pro jejich kamarády, kteří pak o ně mají strach, protože tuší, že je to volání o pomoc.“

Problémy mohou vyústit až v sebevražedné sklony nebo sebepoškozování, které je nyní u dospívajících častější formou řešení potíží než dříve. Sdílí to na sítích a dalo by se říci, že je to vlastně téměř populární. Izolace takové reakce na problémy ještě prohloubila.

Zhýčkaná generace

Někteří dospělí tak mohou podle Zelenkové nabýt dojmu, že současné děti jsou zhýčkané a že nedokážou čelit ani sebemenším problémům. Je ale třeba si uvědomit, že čelí těžkým výzvám, které pro starší mnohdy nejsou pochopitelné. Neustálé srovnávání, kterému jsou kvůli sociálním sítím vystaveni, je velmi frustrující. „Navíc nejsou kvůli tomu, že mají pohodlnější život, zvyklé vyrovnávat se s problémy. Ano, jsou v něčem pohodlnější, ale je to tím, že žijí v relativním dostatku a také je rodiče více chrání a opečovávají. Děti pak může v 16 letech zcela vykolejit nešťastná láska nebo taková nečekaná záležitost, jako je pandemie. Tím, že neumí a nevědí, jak řešit tyto náročné situace a negativní pocity s nimi spojené, volí sebepoškozování,“ říká Zelenková a vysvětluje, že dospělí a třeba i prarodiče by si měli uvědomit, že děti nejsou zhýčkané, ale prostě jen mají jiné životní výzvy. „Zlehčování situace ve smyslu: ‚My neměli ani na teplé boty a banány jsme znali jen z obrázku,‘ prostě nemají smysl. Dítě má právo být nešťastné, nezáleží na objektivním hodnocení,“ dodává.

Pandemie přináší i nutnost vyrovnávat se s neustálým poměřováním. Zatímco v některých rodinách není problém, aby dítě mělo svůj počítač, v jiných se o něj musí dělit třeba s rodiči a podobně.

Jednou z výzev, se kterou musí děti a rodiče pracovat, je i naprostá změna v tom, jak se používá elektronika. V mnoha rodinách měli nastavené nějaké regulace jako třeba půlhodina denně a teď bylo nutné vše změnit. „Tablet nebo počítač už není jen zábava, ale najednou ho všichni potřebují k práci či ke studiu a čas u nich strávený má oprávněný důvod. Už nelze říci: Držte děti od elektroniky. Proto musí rodiče nastavit jiná pravidla, musí děti ještě více poučit o online prostředí, vysvětlit jim, že je budou kvůli bezpečnosti kontrolovat a podobně,“ dodává Zelenková.

Smiřte se s tím, že to není snadné

Co tedy dětem poradit? Musíme si uvědomit a smířit se s tím, že nastalou situace nelze změnit, protože pandemie tady je a musíme se s ní popasovat. „Pro děti je většinou velkou pomocí už samotný hovor na Lince bezpečí, protože se mohou svěřit. Někdy jim stačí třeba jen to, že se dozví, že je normální být smutný, že nemusí být pořád akční, že prostě mohou den jen tak proležet,“ vysvětluje Zelenková. Někdy je samozřejmě nutné, aby pracovníci Linky odkázali děti na další pomoc, například na školního či jiného psychologa, psychiatra či orgány sociálně právní ochrany dětí. „Teď na podzim je to snazší, protože mnoho návazných pomocných organizací funguje online a poskytuje konzultace, to na jaře ještě nebylo běžné,“ říká Zelenková.