V Divadle na Vinohradech dávali ten večer hru Poslední záblesk. Příběh E. Hemingwaye a F. S. Fitzgeralda právě skončil, opona šla dolů. Na předscénu se zvolna vraceli herci. V hledišti se zatím pohnulo klubko diváků – oddělili se spěchající, zůstali jen ti, kteří dokáží odhadnout moc potlesku. V řadě herců stála i Daniela Kolářová – Bo Mainwairingová. V ten večer roku 1982 vznikl následující rozhovor.

Na co myslíte ve chvíli, kdy představení skončí a stojíte před oponou? Co vám napoví tváře diváků?

Stát po představení před oponou má krásný název – děkovačka. Herci děkují za pozornost, děkují divákům za spolupráci. Stojíte před lidmi buď s dobrým pocitem, nebo je vám smutno. Někdy myslíte na nemocné děti doma a spěcháte, protože jim musíte dát v noci léky, někdy je nedobře mně. Záleží na hře, na roli, na lidech, kteří sedí ve tmě a které chcete ten večer na dvě hodiny rozesmát, rozplakat nebo navztekat. Jinak se hraje pro ty, kteří se hlavně přišli podívat na živé herce, které znají z televize, a docela jinak pro diváky, kteří jsou ochotni se na dobrou hru přijít podívat třeba i třikrát, čtyřikrát. A tak někdy vznikají představení neopakovatelná, kdy herci před děkovačkou na sebe stačí mrknout, jako že to dneska bylo dobrý, nebo naopak obrátit oči v sloup, jako že to bylo pod psa.

Čtěte také

Jana Brejchová s Vlastimilem Brodským ve filmu Noc na Karlštejně

Čtěte také

Retro z Vlasty – Jana Brejchová: Závislost na obsazování bývá někdy krutá

Jaké pocity míváte při premiéře, v situaci, kdy hrajete pro diváky poprvé?

Při premiéře si často vzpomenu na své zkoušky na DAMU. Tehdy jsem tam šla s dávkou sebevědomí a drzosti. A najednou, když jsem stála před hlavami vážených profesorů, jistoty byly na cucky a zůstala jenom ta drzost. Připadalo mi, že nepoznávám svůj hlas, že ze mě vychází jen jekot a skřeky. Člověk se s léty mění, jistě. Ale pokaždé, když jdu poprvé před diváky, mně jejich přítomnost na chvíli podrazí nohy, zahltí mě. Ať jsem si předtím byla jistá sebevíc, vždycky je to tak trochu sázka do loterie.

Do jaké míry s vámi postavy, které jste někdy hrála, zůstávají, zasahují do vašeho života?

Všechno, co člověk žije, všechno se v něm ukládá. I dobré i zlé. Já ale raději vzpomínám na to hezké nebo výjimečné. Herec propadá tělem i duší postavě. Je sám sobě materiálem i nástrojem. Postava, kterou má vytvořit, je vystavěna z tisíce střípků jeho života. Musí to tak být – hrajeme pro lidi, se kterými máme společná trápení i touhu po krásných a spravedlivých vztazích. Nedávno jsem zkusila zazpívat píseň Ofélie, když zešílí – byla jsem ráda, že jsem ji nezapomněla. A taky jsem si okamžitě vybavila ten stav, kdy jsem se nemohla dočkat zkoušky. Jsem moc šťastná, že jsem takové okamžiky zažila. Jsou vzácné a vracím se k nim, když je mi smutno a těžko.

Čtěte také

Kváskový chleba je nejlepší

Čtěte také

Můžu jíst chleba a zároveň hubnout? Ano, pokud jíte ten správný

Myslíte, že ženy, které jste dosud hrála, jsou si něčím podobné?

Určitě jsou – a musím přiznat, že mi ten obsazovací stereotyp dost vadí. To se tak člověk pomalu zavede na lyrický typ ublížené dívky a najednou z toho nemůže ven. Tuhle polohu ale za čas vyčerpáte, chtěla byste si zkusit něco opačného. Láká mě třeba komediální žánr, ale ten zatím dělám podstatně míň, než bych si přála. Svůj školní sen – Lízu Doolittleovou – jsem už skoro vzdala. Po třicítce už je čas udělat inventuru. Přes zajímavé postavy a hry, ve kterých jsem měla to štěstí hrát, jsem s hrůzou zjistila, že jsem se na jevišti nesetkala nikdy s Čechovem, Shawem, Ostrovským, Wildem, antickou hrou, romantickou hrou – téměř nikdy s americkou a francouzskou dramatikou. S vrstevníky v divadle jsme se shodli, že kdybychom měli zkoušet hru typu Cid – ve verších (alexandriny) –, museli bychom se techniku přednesu moc učit – a pak teprve začít zkoušet.

Kdyby vám dnes někdo řekl, že máte napsat divadelní hru, o čem by asi byla?

V první řadě, divadelní hru bych asi napsat nedokázala. Ale kdybych si alespoň mohla vybrat námět, pak asi o tom, co znám – o divadle. Nedávno jsem v Laterně magice viděla zajímavé představení, jmenuje se Noční zkouška – mimo jiné je tam také postava herce, který se neustále dívá na hodinky, protože spěchá jinam. Tak odtud bych začala. Od toho strachu zastavit se, a přitom nepromarnit život. Psala bych asi i o lásce, závisti a statečnosti. Vím, že neřeknu nic nového, ale divadlo musí být odrazem své doby. Všímat si věcí i událostí, které nás právě obklopují. Bojovat za to dobré, co v člověku je. A nejen to, mělo by jít i o kus dopředu, provokovat k otázkám, nevyhýbat se problémům.

Čtěte také

Portugalsko

Čtěte také

Zakončete léto v Portugalsku. Země se pyšní „turistickým Oscarem“!

Každá profese mívá i své nemoci z povolání. Jednu nemoc mají dnes ale společnou lidé rozličných povolání – je to spěch. Máte proti němu svou osvědčenou obranu?

Nemám žádný univerzální recept, ani únik, ani obranu. Snažím se nešidit děti a práci. Je to nerovný boj – někdy v pohodě (když všechno jde dobře), jindy v neurózách. Vím, že mám být klidná, vyrovnaná, usměvavá a důsledná. Když ale přidám nevyspání, onemocnění dětí, nákupy, úklid – prostě zajištění chodu domácnosti –, přijdou někdy okamžiky hrůzy, že to nezvládnu. Ono to všechno přejde s pomocí lidí, které mám kolem sebe – manžela, tety a dvou babiček. Ale fakt je, že doma je „šéf“ žena – to přece znají všechny zaměstnané maminky. Někdy mě z potíží vysvobodí únik ven, do přírody, jindy jim uteču večer v divadle, když žiji starostmi paní nebo dívky, kterou ten večer hraju.

Přemýšlela jste někdy o tom, že by jeden z vašich synů za čas přišel a řekl: „Mami, chtěl bych hrát divadlo?“

Možné to je. Já jsem chtěla hrát divadlo odmalička. A nikdo mi v tom nezabránil. Ani já bych to nejspíš svým synům nerozmlouvala. I když si tajně přeji, aby si alespoň jeden z nich vybral povolání, které se dá dělat rukama. Ať už něco z uměleckých řemesel nebo cokoliv jiného. Zatím se mi nejdůležitější zdá vychovat z nich dobré, poctivé kluky. Když máme volno, jezdíme na chalupu blízko Dobrušky. Setkáváme se tam s lidmi, kteří jsou z docela jiného „kadlubu“. Dozvídám se od nich, jak se štěpují jablka nebo kterým kytkám se tu nejlíp daří. Jsou to lidi, u kterých většinou doslova platí, co neosejou, to nesklidí. Hlínu, ten prozáklad života, mají prostě v rukách.

Čtěte také

Olivia Newton-John s dcerou

Čtěte také

Miluji tě navždy, mami! Dcera Olivie Newton-John (†73) sdílela fotky z dětství

Daniela Kolářová (75 let)

  • Narodila se v Chebu 21. 9. 1946. Když jí byl rok, rodiče se rozvedli. Dětství pak prožila v Karlových Varech.
  • Ve třetím ročníku DAMU (1967) získala hlavní roli ve filmu Soukromá vichřice.
  • Po absolvování DAMU v roce 1968 nastoupila do Divadla S. K. Neumanna, od roku 1971 do současnosti je členkou Divadla na Vinohradech.
  • V osmadvaceti letech se provdala za herce a režiséra Divadla Na Zábradlí Jiřího Ornesta (1946–2017). Po čtrnácti letech se rozvedli, ovšem v polovině 90. let se podruhé vzali. Mají spolu syny Šimona a Matěje.
  • V roce 1976 spolu s Jaromírem Hanzlíkem natočila populární komedii Léto s kovbojem, která odstartovala úspěšnou kariéru této herecké dvojice.
  • Mimořádnou diváckou oblibu Daniele Kolářové přinesly role i v dalších filmových komediích, např. Na samotě u lesa, Kulový blesk, Slasti Otce vlasti, Noc na Karlštejně…
  • Populární byly i její seriálové role – Sňatky z rozumu, Taková normální rodinka, Nemocnice na kraji města…
  • Roku 1990 se stala poslankyní, ale po dvou letech, znechucena tím, jak česká politika vypadá, politickou kariéru vzdala.
  • V roce 2005 získala Cenu Alfréda Radoka za roli ve hře U cíle.
  • Hrála ve čtyřech filmech režiséra Jana Svěráka (Obecná škola, Akumulátor 1, Tmavomodrý svět a Vratné lahve). Jejím filmovým partnerem byl často Zdeněk Svěrák.
  • V roce 2020 natočila zatím poslední celovečerní film Prvok, Šampón, Tečka a Karel.
  • Věnuje se charitě, působí jako předsedkyně správní rady nadace Duha pečující o dospělé lidi s mentálním postižením.

Zdroj: časopis Vlasta, www.vlasta.cz

Čtěte také

Netradičních rodin přibývá

Čtěte také

Muži ztrácí své místo, netradiční rodiny mají zelenou a rozvody? Řešení na vše!

Čtěte také

Kvůli covidu trpí řada lidí úzkostmi

Čtěte také

Covid a válka znásobily úzkosti lidí. Klidně plačte, ale ve svém životě fungujte

Čtěte také

Regina Rázlová slaví 75 let

Čtěte také

Retro z Vlasty. Regina Rázlová: U nás se nepohodlní manželé nestřílejí