Co všechno musí herečka udělat před okamžikem, než sklapne první klapka záběru nového filmu? A jak hledáte klíč k nové roli?
Film je běh na krátkou vzdálenost. Vyžaduje soustředěnost, náboj, pohotovost, být ve formě dnes a denně. Jak hledám klíč, nevím, určitě pokaždé jinak.
„Až do konce je třeba jít a zpívat,“ to je výrok zasloužilé umělkyně Jaromíry Kolárové. Jedné z jejích posledních prací, scénáře na motivy života komunistické novinářky Jožky Jabůrkové, se ujal režisér Juraj Herz. Po boku Jany Rihákové-Dolanské jste se objevila také vy v nelehké úloze: ztělesnit Jožčinu matku. Jaká byla vůbec spolupráce s režisérem Jurajem Herzem?
Režisér Juraj Herz patří k mým oblíbeným režisérům. Pracovala jsem s ním již na několika filmech. Ví přesně, co chce, je náročný nejen k druhým, ale především sám k sobě. Neslevuje nikdy a v ničem. Pracovat s ním je pro mě veliké potěšení. Má herce rád. Navíc postava Jožčiny matky byla herecky vděčná, dobře napsaná. Přitahoval mě ten dramatický obraz ženy, poznamenané svým nenaplněným osudem. Kvalitní předloha je vždy základní kámen, důležitý impuls pro práci.
Byla jste v delegaci na slavnostní předpremiéře filmu o Jožce Jabůrkové Zastihla mě noc. Řekla byste nám něco ke svým pocitům z tohoto filmu?
Scény do filmu jsem točila pouze v ateliérech, nebyla jsem na exteriérech, v koncentračním táboře. Proto jsem celý film viděla poprvé až v projekci – velmi na mě zapůsobil. Nejen proto, že jde o filmařské dílo silné v námětu, hudbě, hereckých výkonech, v každém střihu – ale i z toho důvodu, že dobře vím, jak obtížné je zpracovat téma okupace. Této těžké úlohy se tu ujal režisér, který sám dětství prožil v koncentračním táboře…
Režisér Jiří Svoboda, do jehož hereckého „týmu“ právem patříte, v rozhovoru prohodil tuto poznámku k situaci v naší kinematografii: „Kvalitní scénář je spíše výjimkou než pravidlem, nedostatečná věrnost životního pocitu, to je, řekl bych, základní problém naší scenáristiky.“
Dobrých scénářů bylo vždycky málo a je to vlastně taková vděčná otázka. Sama jsem měla v poslední době to štěstí, že jsem se potkala s televizní inscenací Jehla, s filmem Zánik samoty Berhof, s divadlem Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo a Kulhavým mezkem. Jiří Pleskot o mně říká, že jsem dítě štěstěny. Mně se to většinou nezdá, ale třeba na tom něco je. Před několika lety jsem si k filmu přibrala navíc divadlo. Musela jsem se doslova poprat s útvarem, který podléhá zcela jiným zákonitostem. Dvě původní historické divadelní hry, šité nám na míru Oldřichem Daňkem, za tento souboj jistě stály. Stejně silně jako dobré postavy z historie mě však přitahují dobré filmové nebo televizní příležitosti, jak ukázat život současné ženy. Režisér Svoboda mi nabídl pokaždé ve svém filmu nebo inscenaci jiný typ – v Jehle šlo například o emancipovanou ženu středního věku, která kromě své pracovní kolize řeší svou vztahovou krizi. Hrála jsem – a ráda – nedávno menší roli ve filmu Skalpel, prosím. Věděla jsem, že dominantní herecká pozice bude patřit profesorovi, muži Jitky. Ale bylo to pro mne zase setkání jiného druhu – tentokrát se strašně sympatickou ženou. Ve filmu nechyběla dramatičnost – a přitom nešlo o rozvrat, rozvod, životní dilema. Šlo o dobrý partnerský vztah, kdy ten druhý vám musí fandit, věřit, musí nebýt sobec. Žena profesora věděla, že musí jeho práci obětovat vlastní postup, že pro jeho soukromí je nenahraditelná právě ona… Takové ženy přece dnes také existují, žijí ve stínu toho druhého, ale bez výčitek.
Řekla jste v jednom nedávném rozhovoru, že ve vaší profesionální dráze vzniklo údobí, které znamenalo v praxi jediné: čekání na roli jiného typu, než byly do té doby postavy mladých dívek nebo naivek… Jaký to byl pro vás čas, a obávala jste se, že třeba vůbec nepřijde?
Takové období asi zažívá každý herec. Závislost na obsazování bývá někdy krutá. Vlastně jsem si to čtyřleté údobí trochu způsobila sama, ale dnes si myslím, že to bylo dobře. Najednou jsem ve své třicítce už nechtěla hrát mladé půvabné dívky, vždyť jsem je hrála patnáct let! Nakonec se mi zdá, že se to vyplatilo, s ledasčím jsem se vyrovnala. A pak se už objevily role, které s sebou nesly něco víc, nebo alespoň něco jiného.
Vaše dcera má za sebou první filmovací dny, první filmové krůčky v seriálu Karla Kachyni podle námětu Věry Sládkové. Jaká byla vaše reakce – byl to boj proti umanutému rozhodnutí mládeže, rezignace, nebo nadšení?
Samozřejmě jsem jí to rozmlouvala. Samozřejmě jsem jí říkala, že je to často veliké trápení, teď už jenom krčím rameny a přeju jí, aby jí to trápení k něčemu bylo.
Jana Brejchová
- V 60. letech platila za sexsymbol a největší českou filmovou hvězdu, které se někdy přezdívalo také „česká Brigitte Bardot“.
- Za svoji bezmála šedesátiletou kariéru účinkovala ve více než sto celovečerních a televizních filmech.
- Jejím prvním manželem se stal Miloš Forman, s nímž se seznámila koncem 50. let ještě předtím, než se proslavil jako filmový režisér.
- Po rozvodu se v roce 1962 provdala za německého herce Ulricha Theina, s nímž otěhotněla, ale dítě se narodilo mrtvé.
- V roce 1964 se provdala potřetí za herce Vlastimila Brodského, se kterým má dceru Terezu.
- Jejím dalším životním partnerem byl herec Jaromír Hanzlík, po něm pak Jiří Zahajský, se kterým zůstala až do jeho smrti v roce 2007.
- V roce 1953 debutovala jako třináctiletá ve filmu Jiřího Sequense Olověný chléb.
- Za ztvárnění studentky Jany Skálové ve filmu Vyšší princip získala v roce 1960 cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Locarnu.
- Zahrála si v divácky úspěšných titulech jako Kdyby tisíc klarinetů, Ženu ani květinou neuhodíš, Zabil jsem Einsteina, pánové, Každý den odvahu, Návrat ztraceného syna, Noc na Karlštejně, Hodíme se k sobě, miláčku?, Mladý muž a bílá velryba, Útěky domů, Schůzka se stíny, Zánik samoty Berhof nebo Skalpel, prosím.
- Hrála i v seriálech F. L. Věk, My všichni školou povinní, Arabela nebo Velmi křehké vztahy.
- K jejím nejlepším televizním snímkům patří inscenace Král a žena, Dotek motýla, V zámku a podzámčí nebo psychologické drama Jehla.
- Nejvýraznější rolí polistopadové éry je Zdena Hrstková v Krásce v nesnázích režiséra Jana Hřebejka, za niž byla v roce 2006 oceněna Českým lvem. Šlo o její poslední filmovou roli.
- Jana Brejchová je hospitalizována v léčebně dlouhodobě nemocných v pražském Motole a svou hereckou dráhu pokládá za uzavřenou.
Zdroj: časopis Vlasta, www.vlasta.cz