Kdy jste byla největší rebelka?

Nikdy jsem si nebrala servítky. Ale největší rebelka jsem byla asi v dobách angažmá v Rokoku a s Golden Kids. Třeba jednou jsem v rozhovoru řekla, že nejsme žádné hvězdy, že jsme lesklá bída. V té době moc časopisů neexistovalo, rozhovorů nebylo tolik jako dnes, a mých kolegyň se moje prohlášení dotklo. Trvala jsem si na svém, vždyť když jsem měla jet na festival, tak jsem měla peníze na látku, ale na ušití už nezbylo – co je to jiného než lesklá bída?

Vy jste vždycky dělala a říkala to, co jste chtěla.

Byla jsem taková odjakživa. Měla jsem svou ideu, a za tou jsem si šla.

S tím ale musela mít velkou starost vaše maminka.

Určitě.

Pamatujete se, čím jste jí nejčastěji nadzdvihla mandle?

Jednou mi zakázala koupání s kamarádkami a pak mě načapala v potoce. Zákazy mi nikdy nedělaly těžkou hlavu.

Čtěte také

Josef Zíma

Čtěte také

Retro z Vlasty! Josef Zíma v roce 1982: Nechápu, že může někdo způsobit válku

Nikdy jste nelitovala, že jste neposlechla?

Mám tvrdou hlavu po mamince. Když pracovala v Celetné v Supraphonu, inspektor jí řekl, že má nevhodně vyzdobenou výlohu k Vítěznému únoru. A ona? Dala hodinovou výpověď a odkráčela středem. Nemůžu být jiná.

Vaše dcera je stejná jako vy?

Také si jede v tichosti po své linii. Hodně o tom teď spolu mluvíme. Když se vracíme k jejím studijním rokům, vždycky říkám, že to šlo mimo mě. Ona si žila svůj studentský život a jen se dostavovala k večeři.

Měla jste o ni strach?

Jen výjimečně. Ona se mi se vším svěřovala, nechala si poradit. A někdy zase udělala přesný opak. Třeba když jsem jí nějakého kluka pochválila, měla jsem jistotu, že mu dá okamžitě kvinde.

Vy jste to měla se svou maminkou bouřlivější?

Kvůli chlapům jsme se často nepohodly. Maminka měla vždycky pravdu. Musím zpětně uznat, že je vždycky odhadla na první dojem.

Čtěte také

Waldemar Matuška a Olga Blechová

Čtěte také

Retro z Vlasty. Waldemar Matuška: Nejvděčnější jsou zlomyslnosti na jevišti

A vy jste jí dokazovala, že se mýlí.

Jasně. Jednou mi dokonce dala ultimátum: „Buď má pravdu on, nebo já. Jestli budeš trvat na tom, že on, jdi za ním.“ Za tři dny jsem byla zpátky. Maminky na to mají šestý smysl.

Vy jste ale opravdu měla štěstí spíš na ty muže, se kterými se člověk řítí do maléru…

Já jsem moc partnerů neměla. Když se koukám dnes na své kolegyně, kolik milenců se kolem nich motá, říkám si, že jsem byla úplná chudinka.

Vždyť kolem vás se jich muselo točit moře.

To právě ne, asi se mě báli. Když mi teď nějaký říká: Bože, jak já vás miloval. Odpovídám: A proč jste mi to neřekl?

V 60. letech se muži báli zpěvaček?

Muzikanti, to byla jiná káva – kolem nich byly holky vždycky. Jak to měly ostatní zpěvačky, nevím, ale já jezdila po koncertě hned domů. I Walda se mi smál, říkal: „Tu nechte, ta jede za svými pudlíky, nikdo jiný ji nezajímá.“ Pořídila jsem si psy rok poté, co jsem přistála v Rokoku, a to jsem pak musela hned po představení spěchat domů. Oni totiž jako by měli v hlavě hodinky, přesně věděli, že po desáté mám zachrastit klíčema ve dveřích.

Čtěte také

Jiřina Bohdalová

Čtěte také

Retro z Vlasty: Jiřina Bohdalová v roce 1988: Mít vnuka je slastný pocit

Vás nehlídala maminka ani žárlivý muž, vy jste sekala latinu kvůli psům?

Přesně tak.

Nebylo vám pak líto, když kolegové vyprávěli, co zažili, že jste u toho nebyla? Musely to být bouřlivé časy.

Tehdy jsem nelitovala, ale teď si říkám, proč jsem si tak málo užila.

Přátele jste měla výhradně z divadelního prostředí?

Ano, což vysvětluje, proč těch mužů kolem mě nebylo tolik. Kačenka se mě na to často ptá, nechápe, že jsem se neseznámila s někým mimo obor. Ale kde? Jedině v divadle jsem se mohla s někým potkat.

Třeba na odpoledních čajích? Tam se přece dřív chodilo tancovat.

Ale já tam chodila zpívat, ne se bavit. Když mi bylo osmnáct, zpívala jsem na odpoledních čajích v Nymburce, ale bydlela jsem v Poděbradech. A protože jsem pracovala v Poděbradských sklárnách a vstávala jsem ráno ve čtyři, musela jsem brzy domů. Z toho tedy taky nic nebylo.

Na čajích vás objevili jako talent.

To ne, konkurz na zpěvačku do pardubického Stop divadla objevila moje maminka. A vyšlo to. První bylo angažmá ve Stop divadle v Pardubicích, pak Alfa v Plzni a třetí bylo Rokoko v Praze.

Čtěte také

Jiří Suchý

Čtěte také

Retro z Vlasty! Jiří Suchý v roce 1989: Přežili jsme svou teoretickou smrt

Překvapilo mě, že videoklipů jste v éře Rokoka natočila snad víc než za posledních dvacet pět let „druhé“ kariéry.

Tehdy jsem jich natočila hodně, nejvíc s Janem Němcem.

V roce 2012 jste kývla na natáčení dokumentu Olze Sommerové. Musela vás hodně přemlouvat, abyste jí vyprávěla svůj příběh?

Když mi Olga řekla, že to bude trvat rok, odmítla jsem. Učila jsem se Sidonii (muzikál Touha jménem Einodis o baronce Sidonii Nádherné, pozn. red.), měla své koncerty a představa, že mi štáb – byť malý – bude tak dlouho neustále v patách, se mi nelíbila. Milan Hein jí ale udělal ďábelského advokáta, řekl, že na co Olga sáhne, to je perfektní. Tak jsem souhlasila.

Jaké to je, dívat se na svůj život jako divák?

Plakala jsem dojetím, což možná vypadalo, že pláču nad vlastním životem. Ale to ne, bylo mi jen líto, že jsem někdy byla na Olgu ošklivá.

Proč jste se tomu natáčení tak bránila?

Bála jsem se, že mě Olga vystaví na piedestal jako hrdinku zkoušenou osudem. Já ale nejsem žádná partyzánka ani barikádnice.

Podle mě nebylo moc lidí tak statečných jako vy.

Já si to o sobě nemyslím. Vždycky jsem se k těm historickým milníkům dostala, nevím jak. Opravdu jsem se nikdy nikam necpala, nechtěla jsem dělat revoluce…

Čtěte také

Regina Rázlová slaví 75 let

Čtěte také

Retro z Vlasty. Regina Rázlová: U nás se nepohodlní manželé nestřílejí

Počkejte, co ta slavná scéna s Dubčekem?

To byla náhoda. Říkala jsem Ivě Janžurové, jak se mi líbí, že ženské z ČKD si ráno klidně stoupnou před úřad vlády a dají Dubčekovi kytku – a Iva povídá, tak pojď taky. Nevěděla jsem, že tam bude kamera. Tím jsem se ovšem definitivně zapsala mezi kalamitníky a už jsem se vezla.

A Modlitba pro Martu to dorazila.

To byla taky náhoda. V roce 1968 v Praze skoro nikdo nebyl, všichni byli na dovolené. Měla jsem původně natáčet písničku Cesta, což byl hold sovětským vojákům z druhé světové války. Řekla jsem, že ji zpívat nebudu a že chci jinou písničku. Modlitba byla připravená do dalšího dílu seriálu Píseň pro Rudolfa III., vůbec vlastně nevznikla kvůli Rusům. Najednou ale dostala nový podtext, a tak jsme ji natočili. Pak jsem vozila po Praze v kapse Modlitbu pro Martu nahranou na pásce, a když se podařilo rozhlasákům vysílat z nějakého pirátského vysílače, tak jsem tam jela a Modlitbu pustila. Když nás zaměřili, museli jsme se rychle přesunout.

To vám nepřipadá jako hrdinství?

Ani ne.

V roce 1989 jste se na Václavském náměstí asi taky objevila náhodou.

Pracovala jsem kousek odtamtud a Václav Havel to věděl. Poslal pro mě Ondřeje Vetchého. Najednou jsem stála na balkonu Melantrichu a zpívala jsem úryvek Modlitby pro Martu.

Vy jste se jinak s disidenty nestýkala?

Stýkala jsem se s pár lidmi, to samozřejmě ano. Na začátku sedmdesátých let jsme se ale s režisérem Němcem odstěhovali z Prahy a žili jsme na Slapech. Myslela jsem si, že ten zákaz mého zpívání bude trvat nanejvýš dva roky, pak se to ale nějak protáhlo.

Čtěte také

Jana Kánská, dcera Milady Horákové

Čtěte také

Dcera Milady Horákové: Ukázala, jak silná dokáže žena být

Zajímalo vás, kdo na vás donášel informace tajné bezpečnosti?

Tušila jsem, že takoví lidé kolem mě budou, ale do archivů mě zavedla až Olga Sommerová. Sama bych po tom nepátrala. Co jsem tam našla, to mě nepřekvapilo.

Přišla jste někdy na to, kdo vám tak zatopil, že jste se ke zpívání nemohla vrátit?

Kampaň proti mně rozjela tajná bezpečnost, prostřednictvím tehdejšího šéfa Pragokoncertu, který pořadatelům vkládal do desek leporelo s pornofotkami, na kterých sice byla prokazatelně jiná žena a jiný chlap – ale u toho byl nápis, že to je Kubišová a Dubček… I když jsme podali žalobu na ochranu osobnosti, k ničemu to nebylo. Šéf Pragokoncertu pak tvrdil, že si nikdy nemyslel, že jsem to já.

Vy jste to leporelo viděla?

Sháněli jsme se po něm s Němcem, ale až někde u Rokycan jsme našli člověka, nedělám si iluze, jistě spolupracovníka tajné bezpečnosti, který nám ho za 300 Kčs prodal.

Nezazpívala jste si už ani v koupelně?

Nebylo mi pak zrovna do zpěvu a ani do smíchu, vzápětí totiž následovalo nevydařené těhotenství.

Čtěte také

Helna Vondráčková oslavila 75 let

Čtěte také

Retro z Vlasty: Helena Vondráčková v roce 1981: Domov je pro mne jistotou

Proto jste se odstěhovali z Prahy?

Stěhovali jsme se dřív. I kvůli oslovi. Ještě v roce 1969 jsme s Vaškem a Helenou natáčeli v koprodukci se SWF hudební film, který se jmenoval Revue pro následníka trůnu. Soudruzi nás ho nechali dokončit, zavřeli oči… V tom filmu hrála spousta zvířat, třeba lví kotě, vypůjčené ze zoo ve Stuttgartu. To natáčení snášela lví slečna trpce, světla ji přiváděla k takovému šílenství, že na mně roztrhala dvoje šaty. A taky tam byl osel. Po skončení natáčení jsem se ptala, co s ním bude dál. Měl skončit jako jeho máma, ve lví kleci.

A ve vás se probudila ochranářka zvířat.

Když jsem přijela domů, řekla jsem svému muži, že musíme koupit alespoň toho osla, když už nezachráním lvici. A s ním boxerku, která jí dělala dubla. Osla jsme měli na chvíli ustájeného na Střížkově na statku a pak jsme se společně s boxerkou a pudly přesunuli na Slapy.

Byl problém najít práci?

Nejdřív mě nechali 15 měsíců lepit sáčky, to jsem ještě byla vdaná za Němce. Jezdila jsem je odevzdávat do družstva Směr do Jilské ulice v Praze. Nevadilo mi to, byla to moje revolta.

Mohla jste emigrovat…

O tom jsem vůbec nepřemýšlela. Bratr byl v létě 68 na brigádě v Hamburku, a když se v srpnu chtěl vrátit, na hranicích mu všichni říkali, že je blázen. Koupil si lodní lístek a z Hamburku pak odplul za kamarádem do Kanady. Už tam zůstal. Ani mě nenapadlo odjet – byla tu maminka a babička. StB sice fungovala jako cestovní kancelář, asi by byli rádi, kdybych na jejich nabídku kývla, ale já tu chtěla zůstat.

Jak jste se vlastně dostala k podpoře opuštěných zvířat, když říkáte, že ten osel spouštěč nebyl?

Na začátku devadesátých let jsem se potkala v Městské knihovně s partou žen, které pečovaly o nalezené psy. Praha tehdy žádný útulek neměla, tak je měly doma. Zase to byla náhoda. Vedle mě seděl Jirka Šebánek, scenárista a zakladatel Vinárny U Pavouka, a řekli jsme si, že s tím zkusíme něco udělat. Vymysleli jsme pořad a ten se tehdejšímu šéfovi televize líbil. Ivo Mathé ale trval na tom, že ho budu uvádět já. S tím jsem sice nepočítala, ale vidíte, už to dělám 23 let.

Čtěte také

Jiří Langmajer

Čtěte také

Jiří Langmajer: Není frajeřina žít jako idiot

Spočítala jste už, kolik psů a koček díky pořadu našlo domov?

Ne, tyhle informace se k nám zpátky nedostávají. Ale smysl to má, o tom nepochybuji.

Odvedla jste si nějaké zvíře domů?

Psa ne, ale kočky mám z útulků i z ulice.

Když dnes slyšíte lidi říkat, že před rokem 1989 to nebylo tak zlé, co to s vámi dělá?

Říkají to ti, kterým se nic nedělo. Chápu je. Že to bylo s režimem dál neudržitelné, toho si ale musel všimnout každý. Pracovala jsem tehdy jako referentka zásobování a každé ráno jsme si s holkama u kafe říkaly, že to musí padnout – nic nebylo k sehnání. Stát nebyl v takovém blahobytu, jak se nám teď někteří snaží namluvit.

Vy zpíváte na koncertech raději své staré hity plné vzpomínek, nebo nové písničky?

Na radu Petra Maláska a Pavla Větrovce jsem se vrátila v koncertním repertoáru i k hitům z mé „první kariéry“. Lidi i mě pořád baví. Ty staré prokládám novými.

Máte nějakou svou zvlášť oblíbenou?

Vždycky tu nejnovější.

Sledujete, jaký skok udělal Václav Neckář díky spolupráci s mladými muzikanty? Neláká vás zkusit něco podobného?

Václavovi to přeju, byla jsem na premiéře jeho vánočního CD a bylo to úžasné. Ale já mám dvě kapely a s těmi si vystačím. A mladé lidi mám kolem sebe taky, s Anetou Langerovou zpívám v muzikálu Touha jménem Einodis, ještě vedle dalších mladých lidí, kterými jsou Igor Orozovič a Ondřej Novák. S Anetkou jsem natočila i duet Život není pes.

Čtěte také

Tomáš Klus

Čtěte také

Tomáš Klus: Na chlapa jsem až moc citlivý

To je vaše životní krédo?

Určitě – psi jsou lepší než život. Ten je divočejší.

Marta Kubišová

  • Narodila se v Českých Budějovicích. Tatínek byl lékař internista. Marta chtěla medicínu studovat také, ale nedostala doporučení. Maminka byla v domácnosti, později prodávala gramofonové desky. Mladší bratr Jan žije od roku 1968 v Kanadě.
  • Pracovala v poděbradských sklárnách, v roce 1962 se dostala k divadlu a o dva roky později již měla angažmá v pražském Rokoku. V listopadu 1968 vzniklo trio Golden Kids, z nějž byla v roce 1970 „odejita“. V 80. letech pracovala jako referentka ve Výstavbě sídlišť.
  • Dvakrát byla vdaná, poprvé za režiséra Jana Němce, podruhé za režiséra Jana Moravce. V roce 1979 se jí narodila dcera Kateřina.
  • Od roku 1990 se opět věnovala hudbě. Doma byla v Divadle Ungelt. 23 let moderovala televizní pořad Chcete mě?.
  • V souvislosti s ukončením své pěvecké kariéry obdržela v roce 2017 Českého slavíka pro výjimečnou osobnost české hudby.
  • Museum Kampa uvedlo v roce 2022 divadelní recitál k jejím 80. narozeninám a zpěvačka vystoupila v rámci čtyř koncertů s názvem Noc s legendou Martou Kubišovou.

 

Zdroj: Vlasta, www.vlasta.cz

Čtěte také

Udržitelné materiály

Čtěte také

Udržitelnost podle našich babiček… Kašlete na díry a vsaďte na vintage

Čtěte také

Nespavost není nic příjemného

Čtěte také

Jak vyzrát na nespavost? Možná za to může polštář, tutovka je jídlo a byliny

Čtěte také

Spoření

Čtěte také

Vyzrajte na zdražování! 20 tipů, jak ušetřit za potraviny