Už s vámi bylo tolik rozhovorů, i ve Vlastě se nějaký objevil, všichni víme, kdy, kde, jak a proč jste zpíval. Začněme vašim manželstvím. Vydrželo vám nebývale dlouho na dnešní poměry.
Že manželství vydrželo, je zásluha mé ženy. Vůbec si myslím, že většinou jsou to ženy, kdo má osud manželství ve svých rukou. Já měl štěstí, že jsem potkal ženu tolerantní, která umí svého muže brát takového, jaký je, i s jeho chybami.
Co vaše žena dělá?
Patnáct let učí na konzervatoři tanec. Není jednoduché vychovávat mladou generaci a už vůbec ne na taneční konzervatoři, kam děti přicházejí po čtvrté třídě základní školy a jsou tam osm let. Čili si tam prožijí svá nejtěžší léta dospívání. Taneční pedagog je musí zvládnout po všech stránkách a ještě musí zvládnout i sám sebe. Udržovat si kondici vůbec není hračka. A mně je líto, že tahle profese je dost opomíjená. I když řada světových tanenčíků získala věhlas právě díky tomu, že studovali v Praze. Mrzí mě to už kvůli mé ženě.
Jak jste se seznámili?
Bylo to v Plzni, já byl v Divadle Archa a Jarka byla sólistkou plzeňského Divadla J. K. Tyla. My zrovna nacvičovali zpěvohru Partie ve čtyřech, ona se přišla podívat na naši zkoušku, kam ji pozvala kamarádka – manželka našeho režiséra. Pak mě pozvala na své představení a úplně definitivně jsme se seznámili při oslavách silvestra.
Vyznal jste jí lásku?
Bylo to trochu jinak. Měla narozeniny, já jí šel pogratulovat a nesl zároveň s sebou všechny své věci – Magnetofon Sonet duo a pár svršků. Když se ptala proč, já odvětil, že už u ní zůstanu. A ona proti tomu nic neměla. Bylo to opravdu tak. Já totiž v té době bydlel v divadle, spal jsem na lehátku v kanceláři ekonomického náměstka. Výhodu to mělo v tom, že jsem nikdy nezaspal, stále jsem byl po ruce. Divadlo totiž hrálo mimo jiné i pro děti, takže od rána. Ale dost jsem život lidem kolem komplikoval. Dobře se pamatuji, jak se náměstek tvářil, když sahal do šuplíku pro jakési lejstro a strčil ruku do medu. Já ho měl v je o stole a zapomněl ho zavřít. Jarku jsem potkal v pravý čas.
Pak jste se vzali?
Ne, pak jsme se rozešli. Dostal jsem totiž žloutenku, Jarka zase odjela do angažmá v Německu a já posléze do pražského Rokoka. Každý jsme šli svou cestou. Vzali jsme se až v roce 1974, po desetileté známosti.
Jste pro dlouhé známosti?
Nejsem ani pro dlouhé, ani pro krátké. Na délce známosti vůbec nezáleží. Některá manželství zkracují třeba po dvacetileté známosti a jiná skvěle fungují po chození několikahodinovém. Vždy záleží jen na těch dvou lidech. Jak jsou tolerantní, jak dokáží potlačit svou sobeckost.
Kdy se vám narodil syn?
Taky v pravý čas.
Jaký máte vztah?
Je mu sedmnáct a jsme kamarádi. Dělá třetí ročník obchodní akademie, i když se původně připravoval na dramatickou konzervatoř. Ale z toho si vrásky nedělám. Říkám si, jestli je mu herectví předurčené, tak je stejně jednou bude dělat. Jestli ne, taky dobře. Hlavně, ať je jednou šťastný. Hudební problémy nemáme. On nic nemá proti mé muzice a já se snažím chápat tu, co poslouchá a snaží se dělat on.
Pro mnoho baletek je dítě konec kariéry. Jak se s tím vyrovnávala vaše žena?
Muselo to pro ni být těžké, asi to hodně bolelo… Ale moje žena vždy chce vše dělat perfektně. Byla úspěšná jako baletka, a to doma i v cizině. Vypořádala se se svým životem se ctí i později. Neplakala, ale začala studovat. Vystudovala pedagogiku na \Hudební akademii múzických umění, takže se s jevištěm nemusela tak docela rozloučit. Setkává se s ním prostřednictvím svých žáků.
Přestala tančit hned po narození syna?
Ne, hned to nebylo. Když byl Vašík mimino, tak ještě tančila v Hudebním divadle v Nuslích. A tam v zákulisí prožil náš syn první období svého života. Jako kdysi já.
Řekněte mi něco o svém dětství.
To nejranější jsem prožil v zákulisí divadla v Pardubicích, kde v té době táta zpíval v operetě. Původně byl tanečník v Osvobozeném divadle, pak v několika kočovných společnostech, byl také u Járy Kohouta. Často vystupoval pod jménem Dubský se svým bratrem Eduardem. Když se ale narodil můj bratr Jan, rodiče se rozešli a já vyrůstal s mámou, bráchou a babičkou.
Maminka měla také něco společného s divadlem?
Maminka pracovala jako účetní divadla, později v Ústí se stala ekonomickou náměstkyní. Leč jak to v životě bývá, někdo měl o její místo zájem a nečistou hrou mámu z divadla dostal. Pak pracovala v Ústí v Mototechně a později v nemocnici.
A tatínek v divadle zůstal?
Ani ten ne. Když se v ústeckém divadle v roce 1948 zrušila činohra, byl táta převeden do Mostu a odtamtud pak vyakčněn. Znamenalo to, že si musel zvolit jiné povolání. Šel dělat ke kamarádovi na statek, pak jezdil v družstvu a patnáct let pingloval. V Mostě žije dodnes.
Jak spolu vycházíte, když vás vlastně nevychovával?
Naši se rozešli, ale nerozvedli, jen spolu nějak nemohli žít. Ale vycházíme dobře, máma nás nikdy k žádné zášti k tátovi nevedla. Maminku ale bohužel už nemáme. Ta zemřela krátce po narození našeho Vašíka. A pořád mi moc schází.
Rodiče byli vlastně násilně odloučeni od divadla. Museli být rádi, když se v umění začalo dařit vám a později bratrovi.
Ovšem ani u nás to příliš jednoduché nebylo. Maturoval jsem v roce 1962 na gymnáziu, tehdy se říkalo střední všeobecně vzdělávací škola – a hlásil jsem se na DAMU. Nepřijali mě a totéž se opakovalo ještě dvakrát. Prý pro nedostatek talentu. Takže já se celý život snažím dokázat, že tehdy přijímací komise neměla pravdu. Jde to ale ztuha.
Ztuha? Podle mne se málokomu zdaří tak úspěšná dlouhodobá kariéra jako vám. Slyšela jsem, že teď máte s bratrem dokonce hudební vydavatelství.
To zní velmi honosně. Promiňte, ale je to spíš z nouze ctnost, nebo truc – vyberte si… Jednoho krásného dne jsme s bratrem odkoupili licenci na desku, kterou měl vydat Supraphon, a šli se zaregistrovat na místním úřadě. Já na Praze 4, brácha na Praze 2. Založili jsme vydavatelství a nakladatelství Neckář a Neckář, neboli NE a NE. Zaregistrován jsem byl 11. listopadu a 11. prosince byla deska na světě. Nevyšla ve velkém nákladu, je určena spíš pro členy našeho klubu přátel. Ale máme z ní radost.
Zdroj: www.vlasta.cz časopis Vlasta