Jeho písničky nezvedají lidi ze židlí, ani je nepřivádějí do extáze. Jeho písničky se musejí poslouchat. Tiše, s trochu přivřenýma očima. Protože zpívá o životě, o nás lidech, o našich dobrých i špatných vlastnostech. Ne náhodou má rád zhudebněné básně (třeba Kainarovy), ne náhodou už léta provokuje svým zpěvem k přemýšlení.
Vladimír Mišík a jeho skupina ETC. Víc netřeba dodávat. Své místo v hudebním světě si už dávno zasloužil, své příznivce nikdy nezklamal.
V jedné písničce zpívám, že pro lásku bych třeba zemřel, ale pro život jsem se narodil. A já mám život rád. Zní to trochu banálně, ale jsem jeden z těch šťastných, kteří dělají svou práci rádi a nenadávají na ni. Mám kolem sebe plno dobrých lidí, v kapele i v soukromí. A také věřím na přátelství a své přátele neměním.
Vladimír Mišík nehledá snadné životní cestičky, předem vyšlapané a pěkně zametené. Nejde ulicí snadného úspěchu.
Nikdy jsem to neměl jednoduché. Otce nemám, celé dětství jsem žil s matkou v jedné místnosti. A v ní muselo být místo na její i mé soukromí. Matka byla ještě mladá, měla právo na svůj život. Pohodlí jsem nikdy žádné neměl a nevyhledávám je ani dnes. Nebavilo by mě ležet celý den na gauči, je to luxus, takhle marnit čas.
Vladimír Mišík nechápe lidi, kteří proměnili svůj život v honbu za majetkem. To však neznamená, že by si peněz nevážil.
Naopak vím, jak těžce se vydělávají. Ale nesmějí se stát cílem života. To jejich úkolem není. Doufám, že tohle jednou bude chápat i můj šestiletý syn Martin. Zatím ho nejvíc baví malování, nejraději by kreslil od rána do večera. Ale o tom, co z něho jednou bude, nepřemýšlím. Ať si vybere sám, žije si přece vlastní život. Přál bych mu jen, aby si našel práci, která by ho bavila. A hlavně, aby našel sám sebe. Protože teprve tehdy je člověk vnitřně vyrovnaný a může být i šťastný.
A co by ze života Vladimír Mišík úplně vymazal, kdyby mohl?
Nedorozumění, zlobu, prostě lidskou blbost. Ta se vždycky tváří nevinně a neškodně. Jenže se může rozrůst do hrůzných podob. Děsí mě možnost celosvětového konfliktu. Je to šílená myšlenka a na jejím počátku je právě docela obyčejná neschopnost nebo neochota porozumět tomu druhému. A je jen na nás lidech, abychom si tohle všechno včas uvědomili.
Zdroj: www.vlasta.cz časopis Vlasta 1982
