Chodili jste dřív po horách, podnikali výpravy za horizont a nebáli se mokrých bot, komárů ani výškových metrů? Jezdili jste vlakem, se stanem a batohem a bylo to osvobozující? Jenomže pak se narodily děti. A vy jste batoh vyměnili za kufr a vlak za auto. Protože je to jednodušší, my víme. Jenomže kam se ztratil horizont? Kam ta kýžená svoboda šlapat lesem, stírat rosu na kolejích a netrápit se svačinkami, fňukáním a sourozeneckými hádkami? Kouzelnou hůlku nemáme, občas se pohádají, protože jsou to prostě děti – něco vám ale poradíme: sbalte batoh, kupte si lístek na vlak a jeďte! Jde to s dětmi i bez auta.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Retro zase letí. Zaplavejte si v něm taky a zkuste třeba plavky "na Bardotku"

1. Začněte pomalu.

Jestli jste zvyklí jezdit autem i do školky, chce to zvykat si postupně. Napoprvé můžete dojet městskou hromadnou dopravou na konečnou, najít si na mapě, kde tam vede turistická značka, a dojít kolem polí a luk na jinou konečnou – a odtud zase domů. Kolik kilometrů ujdou vaše děti? Jestli nevíte, zkuste si udělat experiment: dejte dítěti ráno na ruku krokoměr nebo kardiohodinky, ty nejlevější stojí kolem pětistovky a užijete je i vy. Dělejte všechno jako obvykle – a večer, až bude dítě v posteli, mu je sundejte. Kolik udělalo za den kroků? Vsadím boty, že to bude hodně nad doporučenými osmi tisíci. Nevím, jak to dělají, ale moje děti, i když jsou ve školce a ve škole, ujdou běžně třeba osm nebo deset kilometrů, pořád někde poskakují, někam odbíhají… Kdyby je někdo postavil na start a řekl jim, že do cíle je deset kilometrů, asi by se lekly, že je to hodně. Jenomže není. Dobré je také znát rychlost, jakou děti chodí: dospělý zvládne pět kilometrů za hodinu, když je nouze a je třeba stihnout vlak, tak i sedm, ale s dětmi počítejte raději tři nebo tři a půl kilometru za hodinu. Podle toho výlet plánujte.

Čtěte také

I takové věci, jako nedoručený dopis, můžou změnit život

Čtěte také

Nedoručený dopis mi zachránil život

2. Co unesou?

Dítě, které chodí, může nést batoh. Pokud mají batoh rodiče a sourozenci, obvykle takové dítě touží po batohu ještě dřív, než začne chodit. Nepořizujte plyšový vak s jednorožcem, ale skutečný aspoň trochu voděodolný trekový batoh s hrudním pásem a dítěti ho vyzkoušejte na tričko i na bundu, než ho koupíte. Hubeným a malým dětem někdy hrudní pás plandá a padají jim pak z ramenou popruhy – dá se sehnat batoh víc na míru nebo hrudní pás přešít, pokud vám batoh jinak sedí, protože výběr typů pro úplně malé děti zhruba do tří let je docela omezený. Co do batohu? Pro začátek papírové kapesníky a plyšáka nebo třeba lahvičku s vodou (je dobře uzavíratelná? Nepoteče, ani když ji malý turista dá hlavou dolů?). Děti v lese rády sbírají všechno možné, tak ať mají ve svém batohu místo na poklady.

3. Jděte po značce.

Žádná země na světě nemá tak vymakaný systém turistických tras jako Česko (díky, Klube českých turistů). Červená, modrá, zelená a žlutá – neliší se podle náročnosti terénu, spíš jde o to, aby se nekřížily stejné barvy nebo aby se to dělo co nejméně. Červené jsou spíš dálkové a žluté spíš regionální. U nás měříme v kilometrech, ale třeba v Polsku nebo na Slovensku udávají místo kilometráže čas v hodinách. Diskuse o tom, co je spravedlivější a objektivnější vyplnily nejeden náš výlet v pohraničí! Naše děti rády hledají značky, na každou nově objevenou vyskakují a plácají, ještě větší radost skýtá nalezení rozcestníku – pod nimi často svačíme.

Čtěte také

Nemusíte na kolegyni poznat, že trpí depresí

Čtěte také

Nemáte se sebou soucit? Perfektně skrytá deprese není duševní porucha.

4. Svačiny, ano!

Co jim vzít k jídlu? V létě dost vody (protože limonádou upatlané ručičky od nanuku neumyjete), dobré těsnící krabičky s nakrájenou zeleninou, umyté ovoce v celku (ale pozor na banány, ty nechte doma, vždycky se rozhňácnou!), pečivo nebo křupky. Moje děti milují sýrové nitě nebo „odmotávací“ parenici. Nedám dopustit na jablka – hasí žízeň, hlad a zahání nudu a netvoří odpad, což se třeba o plastových kapsičkách s výživou nedá říct. V létě nenosíme jogurty, tvarohy ani čokoládu, všechno hrozí roztečením a upatláním batohu zevnitř, a navíc to vytváří odpad, který pak musíte z lesa nést v igeliťáku, taky musíte myslet na lžičku… Jestli sladkosti, tak spíš sušenky bez čokolády, ty se nepatlají. Rozinky, ořechy, semínka – lehoučký sáček, ale hodně radosti. Vytipujte si cestou restauraci podle mapy (ale zkuste tam předem zavolat, jestli mapa nekecá), nebo si vezměte do zavařovací lahve nebo klapací krabičky oběd. V létě úplně stačí rýže se zeleninou. I když moje děti mají rýži fakt rády, stejně nakonec zvítězí lákadlo hranolek v hospodě. S sebou zavírací nůž a jestli nesete oběd, tak i lžíci nebo vidličku.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Vyrazte za kulturou. Divadla lákají na novinky i zastřešené letní scény

5. Jak se obléct do přírody?

Zima je vyšší dívčí, ale léto dáte v pohodě: tričko s rukávy, protože na holých ramenou mohou dřít popruhy od batohu, kraťasy nebo ohrnovací kalhoty (raději do gumy než na knoflík, hlavně u menších dětí), ponožky a boty, které znají – nemá smysl koupit vytuněné trekové boty, když jedete poprvé, takový puchýř může odradit i budoucího Beara Gryllse (britský dobrodruh, specialista na přežití v divočině). Do batohu náhradní ponožky (moje děti se obvykle vrhají do brodů a kalužin bez rozmyslu), tričko s dlouhým rukávem, kdyby se ochladilo (nebo i do hor jako ochrana před spálením od sluníčka), pláštěnku (o číslo větší, aby se pod ni dětem vešel i batoh), na hlavu pirátský šátek nebo kšiltovku. Mám jednu vychytávku – indický šátek. Je lehký, skladný, rychle schne a posloužil nám už jako: osuška, pytel na houby, nákrčník, čepice, sukně, šaty, stínítko na okno ve vlaku, když děti usnou a praží na ně, a dokonce už i jako nosítko na nejmladší členku výpravy.

Čtěte také

Bílá košile

Čtěte také

Bílá košile nejen pod sako. Pohrajte si se střihem a vrstvením

6. Co do batohu?

Kromě náhradního oblečení a jídla se hodí vybavená lékárnička, nabitý mobil nebo mobil s powerbankou, a pak už jen to, co máte rádi a může to děti zabavit: dalekohled, lupa, uzlovačka (to je skautský termín pro silnější provaz nebo slabší lano dlouhé zhruba metr, se kterým si toho děti vymyslí fakt hodně), deníček a tužka (nejenom na poznámky, ale někdo si na zastávce rád kreslí, někdo zase v deníčku lisuje květiny, co najde). Jestli si pořizujete nový batoh na trekování s dětmi, měl by mít hrudní i bederní pás a zabudovanou pláštěnku. Těžké věci k zádům, aby vám neposouvaly těžiště, náhradní, téměř nepotřebné oblečení dolů (naše tříletka se dávno nepočurává, ale nutně musí zkoušet čůrat sama v přírodě a někdy to netrefí), lahve s vodou po stranách do kapes, dovnitř na sebe krabičky s jídlem, nahoru to, co bude potřeba nejdřív. Vyplatí se mít na bederáku kapsu na peněženku a mobil než na nádraží stokrát sundávat batoh ze zad.

Čtěte také

Berenika Kohoutová

Čtěte také

Nová Vlasta: Rozhovor s Berenikou Kohoutovou a Jiřím Langmajerem

7. Co do mobilu?

Jsou aplikace, které nám zpříjemňují život. Vyplatí se na to myslet předem. První pravidlo zní: nabít! A nabít raději i powerbanku. Stáhnout do offlinu spojení a kešky. Zásadní aplikace je Záchranka (stáhněte si hned, ať ji neřešíte až v případě nouze), Mapy.cz (jsou přehlednější než mapy od Googlu, přepněte si je na turistické, ať vidíte barevné trasy), Idos, přes který hledám spojení, Můj vlak, přes který nakupuju jízdenky. Hodí se i meteorologické zpravodajství. Nadstavba, ale příjemná, pak je aplikace BirdNET na určování hlasů ptáků (děti s ní blbnou a snaží se napodobit co nejvěrněji to, co slyší, a aplikaci tak obalamutit), SEEK na určování druhů hmyzu a hub (ale tomu moc nevěřím a stejně sbírám jenom to, co znám), PlantNET na určování rostlin a C:geo, což je aplikace přes kterou lovíme kešky.

8. Co do lékárničky?

Do úplně malé zipovací kapsovité lékárničky se vejdou: náplasti (i ty s obrázkem), obvaz, dezinfekce, pinzeta, malé nůžky na nehty, leukoplast, fenistil na štípance (zásadní!), kinedryl proti zvracení, živočišné uhlí, sterilní krytí, gumové rukavice, vlhký tyl (na rozbitá kolena k nezaplacení!), zelený jíl, jelení lůj, nosím i nějaká homeopatika a menstruační vložku a tampon, člověk nikdy neví (už jsem potkala ženu v nesnázích a taková zásoba je k nezaplacení). Lékárničku pravidelně kontrolujte a udržujte funkční.

Čtěte také

Alhambra je od roku 1984 světová památka UNESCO.

Čtěte také

Andalusie: Flamenco, korida a tapas

9. Jak je zabavit?

Aby děti nefňukaly, je dobré jim dát do ruky mapu (stačí vytištěná) a sdílet s nimi trasu, naplánovat cestou vodopád, dunící most, skálu na lezení, zříceninu s keškou, koupání u řeky (bacha na bezpečnost). Hrát s nimi cestou hry: Jak se jmenovala lokomotiva, která táhla náš vlak? Jaké barvy se potkávaly u prvního rozcestníku? Nebo jiné hry: Myslím si zvíře, má bílé chlupy ale černou kůži a je to šelma… Nebo: Šel Kuba do obchodu a nakoupil jahody… (znáte to? Každý člen výpravy musí zopakovat předchozí položky nákupu a přidat jednu svoji a dá se to hrát třeba hodinu, dostali jsme se už i ke čtyřiceti položkám – a děti ani nevědí, že šlapou), klasický slovní fotbal, hru na Co nejraději jíš a spoustu dalších slovních a paměťových her. Já mám na cestách nejraději prosté vyprávění (náš Kuba miloval jednu dobu všechno kolem Spitfireů, Messerschmittů a Bitvy o Británii, ale už jsme docházeli vlak i s pohádkou o Koblížkovi) a taky ticho – to když se v nějaké chvíli všichni pohrouží do sebe a jdou tou meditační chůzí lesní cestou a naladí se na okolní zvuky a splynou s nimi. Často si taky jen tak povídáme – a na výletech se toho dozvím nejvíc o tom, jak chutná jídlo ve školce, co říká paní učitelka Marušce před spaním a proč skončily Kubovy školní přezůvky u Vítka ve skříňce…

Čtěte také

Tereza Kostková s maminkou Carmen Mayerovou

Čtěte také

Tereza Kostková: Stárnutí je jedna z mála spravedlností, která se týká všech

10. Proč to vlastně dělat.

Protože jít pěšky znamená vidět a slyšet a vnímat úplně jinak, než když jedete autem. Protože jet vlakem znamená neodsouvat odjezd a prostě jít, vlak nepočká. Protože vlakové trasy vedou často místy, kudy nikdo nechodí a kde se nedá zaparkovat, takže vidíte z okénka bažiny, skály i lesy před tunely. Protože pomalé cestování neškodí tolik planetě jako jízda autem. Protože když se nesoustředíte na řízení, ale sedíte s dětmi v kupé, prostě sedíte s dětmi v kupé a máte na ně mentální prostor. Protože doma pořád odbíháte k pračce, myčce a ke sporáku, zatímco v lese ani ten počítač neotevřete. Protože když jedete spolu, je to výlučný společný zážitek. Les je jiný než park, výlet je jiný než procházka z parkoviště zpátky k parkovišti. Protože jít z nádraží po značce na jiné nádraží je trochu bojovka, trochu pokladovka a trochu rodinný teambuilding. Protože až se večer vrátíte domů, budou krotcí jako beránci, uondaní a hladoví – a budou dobře spát!

Čtěte také

Kristina Kornová

Čtěte také

Kristina Kornová: Když člověk chce, dokáže všechno

KAM SE VYDÁME?

Redaktorka Vlasty Klára Kubíčková má čtyři děti, ty dvě starší jezdí už se skautem nebo samy, ale ty dvě mladší se drží výletů s mámou. S Kubou a později i s Ronjou prošla rumunské hory, slovenské Tatry, Šumavu a Bavorský les, Beskydy i Jeseníky. Její kniha Kilometry s dětmi radí, jak začít s pomalým cestováním vlakem, bez auta, s batohem a pěšky.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Menopauza

Čtěte také

Pomoc, asi shořím! 9 tipů, jak zvládat léto s menopauzou