Co by si lidé měli uvědomit, když se v nich vzedme vlna solidarity a oni chtějí začít pomáhat?
Když se člověk rozhodne pomáhat, měl by se nejdřív zastavit. Nepodnikat žádné kroky na vlastní pěst, ale podívat se, jestli věci, ke kterým se chystá, už někde nefungují. Najít nějakou organizaci (může to být neziskovka i obec) a nabídnout jí svou pomoc. Důležité je taky zvážit svoje možnosti a nezavazovat se k něčemu, co je pak bude uvádět do časové tísně a stresu. Pomoc není sprint, ale maraton, je potřeba rozložit síly. Teď probíhá obrovská vlna pomoci, ale za pár dnů či týdnů budou lidi unavení a budou potřebovat vystřídat. Šetřeme síly, pomoc bude potřeba i za půl roku – doufejme, že úplně jiného charakteru než teď.
Jaké hlavní chyby dělají ti, kteří chtějí pomáhat?
Je hrozně těžké sledovat, co se děje, a nemoct to ovlivnit. Vnitřní tlak na to nějak, jakkoli pomoct, je hrozně silný. Jakákoli činnost zmírňuje tu hroznou bezmoc, kterou pociťujeme při sledování toho nesmírného utrpení kousek od nás. Ale některá, i když dobře míněná, aktivita může v důsledku přitížit. Vzpomeňme si na obce po tornádu, které byly zavaleny kamiony oblečení a dalších věcí, které pak obce a neziskovky musely i měsíce uskladňovat a třídit – a tím se blokovaly prostory a hlavně lidi, kteří mohli dělat něco užitečnějšího. Sbalit krabici dětského oblečení je ta nejjednodušší věc – ale tisíce krabic oblečení dovezených na hranice nebo do sběrného místa jsou obrovský logistický problém. Největší chyba zkrátka je podlehnout vlastnímu přesvědčení, že dělám správnou věc, bez předchozího zjištění poptávky.
Poslala jsem peníze – a co můžu dělat dál?
Vyhledat nejbližší fungující organizace a jít třeba na hodinu týdně třídit materiál k odeslání do konkrétních míst. I ta hodina je důležitá. Sesumírovat si svoje dovednosti, schopnosti, časové možnosti a nabídnout svoje služby rodinám, které tady nějakou dobu budou pobývat. Zeptat se v kroužcích, sportovních oddílech, rodičovských klubech, jestli se připravují na přijímání dětí. Nabídnout se jako asistence při seznamování rodin s prostředím. Bude nesmírně důležité podpořit rodiny, které u sebe ubytovaly ženy a děti z východu. Spojit se s nimi, nabídnout jim „odlehčovací péči“ – vzít hosty na víkend na chalupu, do kina, na oběd, pohlídat děti, pomoct s vyřizováním různých úředních záležitostí, jako je hledání lékařských specialistů, práce, nákup pomůcek do školy a kroužků… Soužití více rodin v jedné domácnosti bude náročné, tahle pomoc bude za pár měsíců naprosto klíčová.
Barbora Antonová přebírá oblečení
Máte zkušenosti z Vesny, šatníku pro samoživitelky – co vás to naučilo o pomoci a dobrovolnících?
Že jsou lidé velmi vděční za možnost pomáhat. A že koordinovat dobře a účelně dobrovolnickou aktivitu je vysoce profesionální záležitost a nedá se opírat jen o „dobré srdce a dobré úmysly“. Jsem velmi vděčná za všechny kamarádky z různých neziskovek, o které se můžu opřít během toho zhruba roku, co začala obnovovaná Vesna fungovat. Pracujeme s velmi citlivou skupinou rodin v nouzi, učíme se vnímat svět z jejich pohledu, který se úplně liší od toho, jak jsme „naprogramovaní“ my. Učíme se měnit svoje představy o životě, výchově dětí, přístupu k pomoci – a je to obrovsky náročné. Hned po covidu jsem chtěla rozjet nějakou systematičtější podporu dobrovolnic, abychom nepodléhaly beznaději a smutku při setkání s některými osudy žen. Ten pohled do světa totální chudoby, ze které v podstatě není východisko, je strašně deprimující. Sociální pracovníci jsou na tento střet připraveni, mají možnost supervizí, jsou školeni k tomu, jak si zachovat odstup. My jsme ta setkání s osudy žen, které vydrží věci, nad kterými zůstává rozum stát, velmi často obrečely. Ale občas naštěstí trochu brečíme i radostí – třeba když se z původní klientky stane spontánně dobrovolnice, nebo když matky ve složitých situacích, které mají více dětí a žijí na ubytovnách, nabídnou jako první pomoc uprchlíkům před válkou. Takže dobrovolnictví ve Vesně mě naučilo hlavně to, že jízda na emočním kolotoči je sice fajn, ale nedá se na něm jezdit bez přerušení několik měsíců. Péče o dobrovolníky je úplně základní věc – i když jde o zcela neformální sdružení, jakým jsme většinu času byli.
Učila jste na Ukrajině ve Lvově. Na koho jste nejvíc myslela ve čtvrtek ráno po vyhlášení války?
Myslím, že to, co se děje, mi ještě ani úplně nedochází. Mám obrovské štěstí, že jsem napojená na týmy naprosto fantastických lidí, kteří mají nedocenitelné zkušenosti z uprchlické krize v roce 2015. A doteď mě vždycky píchne u srdce, když si vzpomenu, že ženy s dětmi v náručích stály v zimě a bez zázemí v uzavřeném hraničním koridoru několik dní i tenkrát – a jediný, kdo dokázal aktivně pomoct, byly neziskovky a občani; fotku současného premiéra u ostnatého drátu v Maďarsku nedokážu dostat z hlavy, přestože chovám velkou úctu k tomu, co dělá dnes. Stejný tým lidí pak před dvěma lety během dne dokázal nastartovat šití roušek a vytvořit v Brně síť okamžité pomoci. Obci to trvalo o pár dnů déle, státu se to nepovedlo vůbec. Tím chci vysvětlit, že jsem zatím neměla moc času nad celou situací uvažovat, protože díky těmto přátelům od první chvíle jenom přeposílám odkazy, propojuju lidi a snažím se ve Vesně vytvořit zázemí pro pomoc rodinám i ostatním organizacím. Přátele na Ukrajině vlastně pořádně kontaktuju až dnes (1. 3.), kdy se vypravují vlaky odvážející lidi ze Lvova. Doteď bylo zoufalé, že jsme mohli podpořit pomoc na naší (slovenské, polské) straně hranice, ale nikdo nedokázal pomoct lidem s cestou k hranicím. Teď konečně můžu poslat něco, co má hlavu a patu – a je to neuvěřitelná úleva.
Jakou máte zkušenost se spoluprací se státními institucemi?
Uvědomuju si, že jsem nemístně kritická a nesoudná v požadavcích na stát a veřejnou správu. Když člověk funguje v systému, kde spojíte tři lidi v jednom chatu a věc se do hodiny stane, těžko se přepíná do té systémové roviny, která má samozřejmě úplně jiné parametry. Já sleduju věci zdola a systémová řešení mi přijdou hrozně pomalá a těžkopádná. Vždycky když mám sklony kverulovat, vzpomenu si ale na situaci v roce 2015, kdy dobrovolníci a neziskovky pomáhaly v podstatě navzdory státu. Dnešní situace je úplně jiná, všechny složky spolupracují, je to obrovský posun. A myslím, že jestli Putin v něčem uspěl, tak je to jakési vyčištění „morálního terénu“ a naprosté sjednocení společnosti. Není už vůbec pochyb o tom, co je správné.
