Děvčátka odmalička slýchají: Neplakej, Nevztekej se, Nebreč, Hodné holky se nemračí. Výchova v nás ženách od útlého věku podporuje kvalitu „starej se, pečuj“. Je společensky žádoucí, když je dívka milující, pečující, empatická, ohleduplná… Protože jako holčičky jsme za takové chování dostávaly pochvalu, naučily jsme se potlačovat a maskovat své emoce tak dokonale, že jsme se od jejich cítění mnohdy zcela odpojily.
Neznáme samy sebe ani svoje potřeby. Na každou prosbu o pomoc kývneme, neumíme říct NE. Lásku a ocenění hledáme ve vnějším světě, samy si je dát neumíme. Jsme citově vyprahlé, unavené, depresivní, naštvané a hluboce nedoceněné. Časem naši emoční poušť můžou doprovodit syndrom vyhoření, chronická únava, bolesti, nízká imunita a další potíže.
„Když se chováme jako hodné holky v dospělých vztazích, jsme opakovaně vyčerpané, býváme unavené, můžeme si všímat vracejících se zdravotních potíží, jako je bolestivá menstruace, mykózy, bolesti hlavy, zad…,“ vyjmenovává nejčastější potíže, které hodné holky potkávají, psycholožka a nutriční terapeutka Zuzana Douchová.
Lásku a ocenění hledají vně
Protože hodné holky neumějí dávat lásku samy sobě, hledají ji vně. Nerespektují svoje hranice nebo s nimi vůbec nejsou v kontaktu. Druzí s nimi pak mohou snadno manipulovat. „Když je naše emocionální část nedosycená, máme pocit, že nejsme hodné lásky, pochvaly, respektu, obvykle tyto kvality hledáme vně – u partnerů, kamarádek, nadřízených. Neuvědomujeme si přitom, že právě to nefunguje,“ popisuje past, do které se hodné holky opakovaně chytají, psycholožka. Důsledkem pak je, že nežijeme svůj vlastní život, ale život podle potřeb a přání druhých.
To je také důvod, proč hodné holky mívají bezohledné a sobecké partnery. „Ženy za mnou často přicházejí právě s tím, že ony se o vše starají a jejich partner si dělá, co chce, má své koníčky. Nemůžeme změnit své partnery. Změnit můžeme jedině sebe. Takový partner nám může ukazovat, co my samy neumíme a odmítáme a co by nám pomohlo, kdybychom se naučily,“ míní Douchová. Když se dlouhodobě pro něco nebo pro někoho obětujeme, ale zpátky se nám nevrací nic nebo jen málo, roste naše frustrace a pocit vnitřní nespokojenosti a vzteku. Jsme vyčerpané, citově vyprahlé a osamělé,“ míní psycholožka. První pomocí pro hodné holky je přestat si stěžovat na druhé a svalovat vinu za své pocity na okolí a vzít zodpovědnost za svoje potřeby a jejich naplnění do vlastních rukou.
Zpátky k sobě
„Hodné holky nedělají nic pro sebe, ale všechno pro druhé. Neznají své touhy a potřeby. Neznají samy sebe. První, co pro sebe mohou udělat, je položit si otázku: Co potřebuji? Co mi v životě chybí? Co potřebuji dělat jinak? Často se stává, že právě na tyto otázky hodná holka nezná odpověď. V terapiích se k odpovědím postupně dostáváme tím, jak se klientka přibližuje sama k sobě. Objevuje, jak moc je naštvaná na své okolí i na sebe, jak moc má v sobě nastřádaný vztek na sebe i na partnera. Často přichází aha momenty, kdy ženy zjišťují, že se poslední roky tolik soustředily na děti, partnera nebo práci, že kromě toho nemají nic a neznají ani sebe samé,“ říká Douchová.
Ztracené hranice
Hodné holky nerespektují nebo vůbec neznají svoje hranice. Opakovaně se tak dostávají do situací a vztahů, které je vyčerpávají. Tam, kde chtějí říct Ne, říkají Ano. Tam, kde chtějí říct Ano, říkají Ne. Sabotují samy sebe. Protože hluboko v nitru jsou přesvědčené, že nejsou dost dobré a že lásku si musí zasloužit, ponižují svoji hodnotu, samy sebe. „Příčinou toho, že sabotujeme samy sebe, je hladovost po emocionálním nasycení. Ta je tak velká, že rozhoduje, zda kývneme, nebo ne. A ve výsledku jde proti nám,“ vysvětluje Douchová. Řešením je najít svoje ztracené hranice a respektovat je. Začít můžete tím, že si odpovíte na otázky: Kde v každodenních situacích překračuji sama sebe? Kde nerespektuji sama sebe? Kde ponižuji sama sebe?
„Hranice máme všichni, ale hodné holky si je nedovolí projevovat,“ říká psycholožka. Sice je cítí, ale když dělají něco, co nechtějí, spolknou to a mlčí. Častý je také případ, kdy s hranicemi – tedy pocity v těle – nejsme v kontaktu vůbec. „Ženy odpojené od svých emocí vídám ve své praxi zcela běžně. Na terapiích se učíme, jak nechat tělo rozmrznout, znovu cítit sama sebe v bezpečném prostředí, odložit masky – hodná holka je jen maska –, abychom znovu navázaly kontakt samy se sebou,“ vysvětluje Douchová. Psychoterapie však není jedinou cestou, jak se s tělem a jeho cítěním znovu spojovat. Tanec, jóga, procházky v přírodě, vědomý pohyb, který nás uzemní, to vše nám může pomáhat poznávat své hranice. „Hranice nejde poznat hlavou. Hranice poznáváme skrze tělo, proto ho potřebujeme mít probuzené,“ říká psycholožka.
Začít se sytit sama
Nejde o to hledat viníky, kteří mohou za to, proč jsme nespokojené. Spokojenost je práce, vyžaduje vzít zodpovědnost sama za sebe a svoje potřeby a jednat. A to je práce na celý život. „Nikdo z nás neměl úplně ideální dětství. Rodiče mají bohužel i svoje starosti. Lásku, pozornost a naplnění svých skutečných potřeb, které nám v dětství chybělo, si můžeme dát v dospělosti jedině my samy,“ uzavírá psycholožka.
ZDROJ: časopis Vlasta, www.jitkadouchova.cz