Chrápání může narušit nejen manželství, ale i vaše zdraví.

Chrápání může ohrozit manželství i váš život. stačí dvacet minut a zbavíte se ho

Nepříjemné bzučení nebo dokonce zvuky, které připomínají řezání pilou. Chrápání obtěžuje nejen vašeho partnera (pokud chrápete vy), nebo vás (pokud chrápe naopak partner), nebo vás oba (pokud chrápete oba). Někdy člověk chrápe pouze po bouřlivém alkoholovém večírku, jindy chrápe permanentně každou noc. Dá se s tím něco dělat? Dá!

Když mi manžel před třičtvrtě rokem jemně sdělil, že občas v noci chrápu, a že bych s tím měla něco dělat, trošku mě to namíchlo. Tak on chrápat může, a já ne? Postupně jsem vyzkoušela všechny možné rady, které jsem našla na internetu. Tenisák zašitý do noční košile, abych se nepřetáčela na záda, lepicí pásky na nos, speciální náramek, který vyšle nervové soustavě impuls a vy přestanete chrápat, nebo speciální chránič proti chrápání, který tlačí čelist dopředu, takže se otvírají dýchací cesty a snižuje se chrápání (údajně). Nic z toho nepomohlo, z lepicích pásků jsem měla alergickou reakci na nose, tenisák se pokaždé stejně nějak dostal ven a nakonec si s ním hrály naše kočky, a vlastně jediné, co mi trochu uvolnilo nos, byly kapky na předpis, které obsahovaly kortikosteroidy. Jak se nerozvést kvůli chrápání? A proč vůbec lidi chrápou?

Čtěte také

Artritida

Čtěte také

Artróza versus artritida: Faktory ovlivňující vznik i jak zabránit zhoršování

Alkohol, obezita i menopauza

Nejčastější příčinou chrápání je uvolněné svalstvo v oblasti dutiny ústní a hltanu během spánku. Zúží se vám krční otvor. Potřebujete stejnoměrné množství vzduchu v plicích a rychlost přívodu vzduchu a tlak vzduchu se zvyšují. Měkké patro (horní zadní část patra) i čípek (takový malý výběžek vzadu v ústech) začnou vibrovat. Zvuk, který při těchto vibracích vzniká, je chrápání. Čím větší zúžení, tím hlasitější chrápání. Bohužel nemalou měrou se na chrápání podílí i věk, protože jak stárneme, měkké patro ztrácí pružnost, protože v něm ubývá kolagen. Příčinou jsou ale taky nepravidelnosti ve vnitřním nose, třeba vybočení nosní přepážky, polypy v nose nebo chronická rýma. Chrápání taky nepomáhá obezita, protože nadbytečný tuk se usazuje nejen na břiše, ale i v hltanu. Více chrápou muži, protože mají trošku jinou anatomii dýchacích cest, více konzumují alkohol a taky víc kouří. A také to, že častěji spí s otevřenou pusou. U žen bývá spouštěčem menopauza, stres či nadváha. Chrápání taky zhoršují některé léky, například antidepresiva nebo léky na spaní, při nichž se uvolní hladké svalstvo.

Čtěte také

Misofonie

Čtěte také

Nesnášíte šoupání nohama a mlaskání vás přivádí k šílenství? Jde o poruchu

Laser snad pomůže

Tak jsem se pídila po dalších možnostech, které by byly efektivnější, a našla jsem. Laserová uvuloplastika. Téměř bezbolestný ambulantní zákrok, který trvá asi 20 minut. Zdravotní pojišťovna ho nehradí, takže se musíte připravit na to, že investujete zhruba 10 tisíc korun. Což není zas tak moc, když uvážíte, že pak opravdu nebudete chrápat (nebo ano, ale znatelně méně hlasitě). Ono totiž chrápání není jen o tom, že vadí okolí, ale hlavně takové chrápání vadí osobně, protože když chrápete, špatně dýcháte a může docházet k přestávkám v dýchání. Následkem je nekvalitní spánek a dochází k takzvanému obstrukčnímu sleep apnoe syndromu. To je stav, kdy dochází k přestávkám v dýchání a klesá hladina kyslíku v krvi během spánku. Člověk se nejenže pořádně nevyspí, ale má to také řadu zdravotních následků. Zvyšuje se krevní tlak, srdeční frekvence a úplně v nejhorším případě hrozí mozková příhoda nebo infarkt. A to tedy fakt v padesáti (a ve čtyřiceti vůbec) nechcete.

Čtěte také

Dlouhověkost

Čtěte také

Tajemství dlouhověkosti: Vyhýbejte se chemii v kosmetice, pečujte o své vztahy

Než se rozhodnete absolvovat laserovou uvuloplasitku, je zapotřebí nejprve podstoupit vyšetřením ve spánkové laboratoři. Teprve pak je možné přistoupit k operaci. Pokud vám totiž zjistí, že trpíte středně těžkým nebo těžkým spánkovým apnoickým syndromem, je vhodnější chrápání řešit jinou metodou, a to přetlakovým ventilátorem, což je přístroj, který přetlakem pumpuje vzduch do dýchacích cest a brání zapadání měkkých částí hltanu. O tom, co je pro vás vhodné, by měli rozhodnout lékaři po speciálním vyšetření ve spánkové laboratoři (najdete je po celé republice, například v Praze, Brně, Olomouci, Zlíně). 

Proč není vhodná pro každého?

V případě, že skutečně trpíte spánkovou apnoí, je lepší komplexnější operace v celkové anestezii nebo výše zmíněný přetlakový ventilátor s nosní maskou. Budete sice trošku za mimozemšťana, který spí v noci s kyslíkovou maskou, ale aspoň budete vědět, že jste pro svoje zdraví udělali maximum. A proč je laserová uvuloplastika nevhodná? Protože by se sice zredukovalo chrápání, ale dechové zástavy by zůstaly. Takovým lidem se pak říká tiší apnoici. Tento stav by vás nadále mohl ohrožovat na životě. Partner by byl sice spokojen, protože už byste skoro nechrápali, ale hrozilo by vám větší riziko třeba mrtvice. Řekli vám po vyšetření ve spánkové laboratoři, že jste vhodný kandidát na laserový zákrok na měkkém patře? Pak směle do toho.

Jak zákrok probíhá

Ochablé měkké patro lze vylepšit pomocí jednoduchého laserového zákroku. Laser působí na tkáně podobně jako pokožku – dochází k obnově koleganových vláken, a tedy i ke zpevnění. Na zákrok se nemusíte nijak zvlášť připravovat, musíte být pouze zcela zdraví. Než jsem se k zákroku odhodlala, nechala jsem si všechno pořádně vysvětlit. Nejprve jsem si říkala, že by bodly nějaké uklidňující léky, ale nebylo třeba. Před operací mi ORL specialista Tomáš Moravec nastříkal dovnitř úst znecitlivující sprej a pak přidal ještě injekci do měkkého patra. Na asi dvacet minut jsem si sedla do čekárny, kde jsem čekala, než se všechno umrtví natolik, abych při zákroku nic necítila. Popravdě, tyhle injekce „před“ zákrokem byly snad horší než zákrok samotný. Když vám dřevění patro a máte pocit, že jste spolkli knedlík, který nemůžete ale dostat ven, není to moc příjemné. Rada lékaře? Hlavně poctivě dýchat nosem.

Čtěte také

Přerušovaný půst není dieta. Začněte pomalu a opatrně.

Čtěte také

Přerušovaný půst 16:8. Jak začít, abyste vydrželi a opravdu zhubli

Pak už následuje samotný zákrok. Sestra mi nasadila ochranné brýle, které jsou při laserové operaci nutné, a protichrápací akce mohla začít. Při zákroku je nutné spolupracovat s lékařem, který vám říká, kdy se máte nadechnout a zadržet dech. Laser se použije ve chvíli výdechu, aby pacient nevdechoval zápach a kouř (tak připadala jsem si trošku jako na grilovačce, ale dá se to přežít). Laserem se odstraní nadbytečná část měkkého patra a upraví se čípek. Kromě kouře jako z komína mi vadily sliny, které se hromadily v ústech a taky nucení na zvracení. Stačí se ale soustředit a dýchat nosem. Po dvaceti minutách je hotovo. Konečný efekt se ale projeví až po nějaké době, obvykle po jednom až dvou měsících.

Bolesti jsou nepříjemné, ale dají se přečkat

Hned po zákroku jdete domů a normálně můžete fungovat, tedy i pracovat. V pooperačním období ale musíte počítat s tím, že se mohou objevit nejrůznější obtíže. Nejčastěji je to škrábání v krku, jako by na vás lezla angína. Bolest jsem začala cítit až poté, co přestalo působit lokální anestetikum. Dala by se přirovnat k tomu, jako byste měli v krku cizí těleso. Po zákroku má někdo potíže téměř minimální, jiný naopak velké. Já patřila do druhé skupiny méně šťastných. Obvyklá doba bolesti je kolem týdne, já jsem trpěla asi tři týdny (když už, tak už). Nejhorší je to zhruba desátý den, pak bolesti ustávají. Mě bolelo v krku při polykání tak moc, že jsem dva týdny nebyla schopná téměř jíst. Ostatně, doporučuje se takzvaná měkká dieta, tedy žádné tvrdé potraviny (to brzo zjistíte), žádné citrusy, kořeněné jídlo, zelenina. Nejlépe se snáší bílé těstoviny, rýže, hlavně ne bramborová kaše (netuším, proč, ale je to tak). A hlavně hodně pít, třeba 4 litry tekutin denně. Žádný alkohol a bublinky. Mně se úplně nejvíc osvědčilo kloktat slanou vodu (asi 2 čajové lžičky na 1 litr vody). To byla opravdu obrovská úleva. Ještě jeden poznatek: protože musíte polykat, a polykání je po zákroku problém, bude se vám hůře mluvit.

Čtěte také

Žena ve sprše

Čtěte také

Studená sprcha ráno i večer? Proč bychom si měli zvyknout na studenou vodu

Štafetu v chrápání převzala kočka

Všechny tyhle nepříjemnosti ale stály za to. Zhruba po měsíci bylo moje chrápání méně intenzivní a po třech měsících skoro nechrápu (jak říká manžel, jen jemně předu, a to jen občas). Tři měsíce po zákroku tedy můžu říct, že laser zabral. Stálo to sice asi 10 tisíc korun a výsledek sice není úplně dokonalý, ale absolutní úspěch léčby nemůže zaručit žádný doktor. Já si ještě po dvou měsících dopřála laserový zákrok, který odstranil můj permanentně ucpaný nos. Zázrak, který netrval déle než 10 minut, byl už jen třešnička na dortu. Díky němu konečně lépe spím a téměř nechrápu. Že je to zbytečně drahá investice? Není. Po čtyřech měsících se chrápání nezhoršuje, naopak zlepšuje (vím to, mám super chytré hodinky, které nahrávají během spánku i chrápání), a pokud někdo v ložnici chrápe, je to naše sedmiletá kočka. 

 

Zdroj: Vlasta.cz, MUDr. Tomáš Moravec, ORL specialista, Hlinsko, https://www.medicinenet.com/what_is_uvulopalatoplasty/article.htm

https://sleep-doctor.com/surgical-treatment-overview/palate-procedures/uvulopalatoplasty/

https://www.webmd.com/sleep-disorders/features/easy-snoring-remedies

 

 

 

 

Obrázek Vlasta.cz

Irena obermannová: ženská literatura není žádná nadávka

Po dvaceti knihách vydaných pod křídly velkého nakladatelství začala Irena Obermannová o své knížky pečovat sama. Po Babičce teď vydává novelu, která se odehrává před sametovou revolucí na jednom pražském gymnáziu. Jde zčásti o vzpomínky na to, jak parta kolem Obermannové vydávala utajený studentský časopis, jak prožívala první lásky a taky o tom, jak zásadní je ženské přátelství.

Co je pro vás nejtěžší na tom, vydávat si knihy sama?

Překonat svoji nepraktičnost. Ale právě to je současně výzva. Myslím, že nejúčinnější prostředek prosti stárnutí je dozvídání se. A já se teď pořád učím něco nového. Když jsem vydávala Babičku, měla jsem z toho předem trochu respekt, jak to všechno zvládnu. Ale byl to úspěch, kniha se prodávala moc dobře, lépe, než by mě napadlo, protože lépe než těch několik před ní.

Psala jste mi, že jste z Přítelkyň „trochu na palici“. Proč?

Vždycky když vyjde nová knížka, připadám si jako matka v šestinedělí se všemi citovými výkyvy, které mají ženy po porodu. Navíc jsem, posílená tím úspěchem Babičky, nechala těch Přítelkyň vytisknout prostě víc. Tak mám trochu obavy, jestli se prodají.

Čtěte také

Marie Poledňáková

Čtěte také

Marie Poledňáková: Příběhy, které píšu já, jsou hodně křehké

Jak to zatím vypadá?

Zájem zatím hodně předčil moje očekávání. Ale na palici jsem i z toho, jak s knížkami pořád chodím na poštu! Pošta je pekelné místo, měla by se zmodernizovat. Jednám i s jinými doručovatelskými společnostmi, ale ono všechno chvíli trvá a ten první týden mě zavalily objednávky. Mám asistentku, které teď ale onemocněl pes, rozbil se počítač a všechno se spiklo, prostě teď nemůže, takže podepisuju knihy, balím je, píšu adresy, nosím ty balíky na poštu – a tak pořád dokola. Ale vlastně mě to těší. Vážím si toho zájmu.

Proč jste se vlastně po těch mnoha letech pod křídly zavedeného nakladatelství pustila do tak riskantního podniku, jako je vydávání vlastních knih?

Možná to souvisí s měnícím se světem. Nedělám to zdaleka jen kvůli penězům, i když těch je také víc, ale v jednu chvíli jsem si uvědomila, že je vlastně zvláštní, že se neuživím jenom psaním knížek, když jsem ta úspěšná česká spisovatelka, o které se ví. Mám svoji čtenářskou obec, napsala jsem dvaadvacet knih, mí čtenáři mě neopouštějí, hýčkám si je, mám je ráda, mluvím s nimi na besedách a čteních – ale přesto pořád musím místo psaní knížek odbíhat k televizním scénářům nebo brát různé týmové psaní seriálů, abych měla jistý plat.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jo Nesbø: Jsem šťastný pesimista

Můžete říct, kolik procent jste běžně mívala ve smlouvě, když jste vydávala pod nakladatelstvím?

Moc ne. Protože jsem známá, měla jsem asi jednu z nejvyšších částek, brala jsem slušný počet procent z maloobchodní doporučené ceny z prodané tištěné knihy. Když se to přepočítá, zdaleka mi nechodila ani stovka za každou prodanou knihu, tedy má kniha menší hodnotu než spodní kalhotky. Když jsem jela na čtení, musela jsem si knihy kupovat, byť s malou slevou. Z jedné knížky jsem nežila ani rok, což psaní nesvědčí, autor by měl mít čas na přemýšlení, napsat knihu vyžaduje dost velké úsilí.

Jen připomenu, jak funguje český knižní trh – autor dostává něco mezi deseti a dvaceti procenty z ceny knihy, zbytek má distributor, nakladatel, tiskárna a podobně.

Absurdní je, že jsem byla hýčkanou autorkou, mé nakladatelství si uvědomovalo, že jsem známá a prodávaná a že si zasloužím víc, než je běžné. Nekladu jim žádnou vinu, taková je prostě situace na českém knižním trhu. Duševní vlastnictví u nás nemá žádnou větší hodnotu, každý instalatér má větší příjem, což říkám se vší úctou k instalatérům. Děkuji za ty roky, kdy jsem měla nadstandardní podmínky, ale teď jsem se rozhodla, že budu na své duševní vlastnictví lakomá a že to zkusím sama. Jsem sice trochu unavená, ale jinak mě to moc těší. Sama si vydávat knížky je trochu jako mít svoje hospodářství, jen nepěstuju zeleninu nebo kytky, ale mým hospodářstvím je psaní. Na veletrhu v Havlíčkově Brodě jsem seděla na svém stánku, prodávala jsem svoje knížky a povídala jsem si s každým, kdo za mnou přišel. A to bylo moc krásné.

Čtěte také

Podzimní deprese

Čtěte také

Do boje s podzimní depresí: Psycholožka radí, jak ji zmírnit

Co všechna ta komunikace s tiskárnou, péče o grafiku, obálka…?

Když mě je těch šedesát!

Jak to souvisí?

Rozhodla jsem se, že potřebuju ještě něco jiného. Že chci zkoušet nové věci. Neustrnout. Jenomže nic moc jiného kromě psaní neumím. Takže tohle byla logická volba, je to nové, ale souvisí to s psaním. Vždycky jsem platila za nešikovnou osobu, vílu, která by se nemohla věnovat produkci – a ejhle, dělám si produkci a podle všeho ji dělám líp, než ji dělal nakladatel, protože prodám víc výtisků. Protože jde o moji srdeční záležitost, knížka pro mě není jedna ze sta housek na krámě, je to mé vlastní milované dítě. Když balím knihy a nadepisuju adresy, představuju si, jak ti lidé vypadají nebo jak vypadá místo, kde bydlí. Včera jsem prosím pěkně vyplňovala adresu Rudé armády! Překvapilo mě, že něco takového ještě existuje, že tam lidé bydlí a nevnímají to. A pak máte třeba ulici Nebeskou. A pak je ještě jedna důležitá věc, která se mi na tom mém sebevydávání líbí: každý autor, když dopíše knihu, potřebuje oddech, nenořit se chvíli do vět. Vždycky jsem po vydání knihy mívala jakýsi hluboký smutek, jako kdyby mi cosi chybělo. Teď ne. Cpu knihy do obálek, nakládám je do ruksaku, na chalupě jsem chodila cestou přes les na místní poštu, kde je pošťačkou paní, kterou znám od dětství…

Čtěte také

Víte, jaké nejčastější nemoci kočky mohou potkat?

Čtěte také

Nemoci, které hrozí vaší kočce. Dávejte pozor, když jde o zánět močových cest

V Přítelkyních vzpomínáte na gymnaziální léta. Jak moc podstatné to období pro vás je?

Zásadní. Nabité emocemi. Přítelkyně jsou silně autobiografické, ani jsem nezměnila jméno časopisu, kolem kterého se točí děj, my jsme opravdu na gymnáziu vydávali Potemník ničivý. Střední škola a ten věk je naprosto určující, myslím, že podobně to měly i moje dcery. Pak jsem se sice dostala na FAMU, ale tam už nevznikla taková zásadní přátelství jako na gymnáziu. Někdo šel po gymplu na medicínu, někdo na filologii, někdo ještě na gymplu emigroval a někdo umřel. Což se stalo i v naší partě. Tehdy ale byla smrt málem na seznamu toho, co se nesmělo. Nesmělo se umřít, už vůbec ne mladý a už vůbec ne vlastní rukou. A nesmělo se o tom mluvit. Komunisté nám kromě deváté třídy vzali i možnost truchlit nad ztrátou kamaráda. Mlčelo se a tím se to neuzdravilo. Byla to nemocná doba a nemocná společnost, ale o to krásnější pak bylo to, jak jsme my, tehdy patnácti nebo sedmnáctiletí byli plní energie a radosti a svobody navzdory zákazům. I to truchlení jsme si vynutili.

Kde se vzal ten příběh s gymnaziálním časopisem jménem Potemník ničivý, který stojí na začátku Přítelkyň?

To se mi opravdu nedávno stalo. Vzpomínám si na to úplně přesně: seděla jsem v autě, vím dokonce i to, kam jsem jela, zaparkovala jsem, volá mi neznámé číslo, představí se jako Michal Přibáň, bohemista, který zkoumal samizdatové časopisy, a říká: „To je Irena Obermannová?“ Představte si, že nás on a jeho badatelé dva roky hledali, protože sestavovali velký přehled samizdatu a my jsme tehdy, když jsme vydávali Potemníka, měli tak dobré šifrování a krytí, že na nás pořád nemohli kápnout! Měli pár čísel našeho časopisu, my ani jedno, protože jsme je spálili, ale oni nějaké našli v knihovně na Harvardu… A neměli jeho tvůrce!

Čtěte také

Tanec

Čtěte také

Sport podle znamení zvěrokruhu: Raci, věnujte se tanci, Střelci, nazujte lyže

Jak přišli na vás?

Jedna z badatelek si vzpomněla, že v nějaké ženské knize četla zmínku o časopise Potemník ničivý. Zmiňuji ho v Deníku šílené manželky. No a ta bohemistka se přiznala k tomu, že čte ženskou literaturu, sehnali si na mě číslo a zjistili, že jsem opravdu byla jednou ze zakladatelek Potemníka. Což po pravdě nebyl žádný zásadní samizdat, vycházel tam sice Solženicyn, ale vedle něj také naše pubertální básničky! Což mi teď zpětně připadá půvabné.

Zmiňujete ženskou literaturu jako vysmívanou škatulku. Ani vy sama ji podle toho, co jste říkala v různých rozhovorech už dřív, dvakrát nemilujete.

A to se mění! Jsem strašně ráda, že se doba posouvá a že se mění nahlížení i na ženskou literaturu a mění se i to, jak já ji vnímám. Přestávám se toho pojmu štítit. Byl to mužský pojem, skoro nadávka. Myslím ale, že ženská literatura teď má hodně důležitý úkol, začíná být jaksi angažovanější. Elena Ferrante napsala knihu Na okraji, která je o ženském psaní. Říká v ní, že každá žena, která začne psát, je nutně konfrontovaná s mužským pojetím psaní. Nastoupí na vás muži intelektuálové, kteří mají jasnou představu, jak má vypadat hodnotná literatura a jak naopak vypadat nemá. „Ty ty ty, tohle do literatury nepatří!“ Shodnou se ti muži. A já říkám, že to tam teda kur*a patří! Co třeba Daňa Horáková a její kniha O Pavlovi?! Nebojí se na plné pecky pojmenovat, že velcí géniové nutně nemusí mít jedinou pravdu, že i slavní a uznávaní muži mohli zadupávat svoje ženy a rostli z nich, chovali se machisticky! Nebo třeba Tereza Brdečková, ta nedávno napsala knihu o ženách kolem Jana Wericha, a to je to samé v bleděmodrém. Úkolem ženské literatury je ukázat, že můžeme mít úplně jinou zkušenost se světem, než mají muži, a že i náš hlas by měl konečně začít být opravdu nahlas slyšet. Ferrante říká, že píšící žena se musí konečně zbavit pochyb, že není schopna napsat stejně dobré knihy jako velký spisovatel. Cituje jistou básnířku Gasparu Stampu, která říká: „Něco ze mě, nízké a zkažené ženy, chce obejít obvyklá pravidla hry a najít si svou vlastní podobu a styl.“ Tak to bych podepsala.

Čtěte také

Ondřej Vetchý

Čtěte také

Tak šel čas s Ondřejem Vetchým: Z kudrnatého čertiska vyšetrovatel vražd

Vaše Tajná kniha klidně může být jednou z takových, ale vyšla před jedenácti lety, takže způsobila skandál a opovržení, ne probuzení ženských autorek. Co se od té doby změnilo?

Mnoho lidí mi tehdy říkalo, jak moc mi drželi palce – ale tajně. Dneska už by to možná řekli veřejně. Časy se mění, ale ne samy od sebe, ta změna je tvrdě odmakaná. Nová generace žen už chápe svá práva – a navíc je tu nová generace mužů.

Vidíte to na dcerách?

Ano – a na jejich manželích. Hlavně na nich. Nepřestává mě to fascinovat. Mají to půl na půl. Obě moje dcery pracují tolik, že jejich manželé leckdy mívají na starosti určitě víc než polovinu péče o jejich společné děti a nijak je to neuráží, nikdo z nich se nad tím nepozastavuje. Naopak, jsou rádi, že jejich holky mohou dělat to, v čem jsou dobré. Nejenom pro ženy je to skvělé, ale hlavně pro ty děti! Roste nám tady generace, pro kterou bude normální, že ženy mohou klidně pracovat a muži mohou klidně pečovat, že je to úplně v pořádku. Má vnoučata nerozlišují, jestli je uspává maminka, nebo tatínek.

Když se vrátím k Přítelkyním – kdy vám bylo nejhůř a které přítelkyně vás z toho tahaly? Protože já jsem při čtení té knihy měla neodbytný pocit, že musím revidovat své přátelské vztahy a opečovat některé své přítelkyně, které jsem třeba dlouho neviděla.

To je moc hezká otázka i zkušenost. Když jsem se rozváděla a bylo mi ouvej, pomáhali mi hlavně mí rodiče. Ale když přišel skandál kolem Tajné knihy, bylo mi asi opravdu v životě nejhůř – a asi bych to nezvládla, nebýt kamarádek. Problémy se mi somatizovaly, trpěla jsem na zlomeniny, měla jsem několik zlých nemocí za sebou. A kamarádky nakupovaly, nosily mi jídlo, volaly mi, chodily za mnou, aby mě nenechaly se v tom nimrat samotnou. Přátelství je strašně důležitá hodnota, o přátelství musíte pečovat jako o vztah, dávat i brát. Čtenáři se občas ptají, jestli existuje čistý kamarádský vztah mezi mužem a ženou, jestli je možné, aby existoval bez erotické přitažlivosti. Při psaní Přítelkyň jsem si uvědomila, že je klidně možné se ptát na něco takového i v případě vztahu mezi dvěma ženami – kamarádkami: myslím, že nějaký prvek erotiky je vlastně i součástí ženského přátelství, s kamarádkou se objímáte, držíte se navzájem. Ženy se prostě více dotýkají, jsou emočnější. Takže něha i jakási vzájemná skorozamilovanost klidně může v přátelství být přítomna. Přátelství je druh vztahu, blízkosti. V knize si ty dvě říkají siamské přítelkyně.

Čtěte také

Překvapená žena

Čtěte také

Horoskop na tento týden: Býci, pozor na žárlivost, Raci, splní se vám přání

Máte se svými dcerami vztah jako s kamarádkami?

Obě dospělé dcery jsou mi ze všech žen nejbližší. Nicméně všechny ctíme to, že jsme matka a dcery, nebavíme se o ničem intimním. Měla jsem to tak i s mámou. Víme o sobě všechno, mnoho věcí si nemusíme ani říkat, ale o intimnostech se nebavíme. Jsou nám jasné. Jinak sdílíme asi všechno včetně různých strachů a obav. Dřív jsem měla obavy já o ně, dnes mají obavy ony o mě.

Neštve vás to? Říkám si, že až se o mě budou mé dospělé děti otevřeně bát, budu si připadat vážně stará.

Vidíte, to já tak vůbec nemám! Naopak, bojí se o mě, protože staré jsou ony! Staré ve smyslu dospělé. Už vědí. Mají zodpovědnost. A tedy i za maminku.

Přítelkyně z knihy je skutečná?

Je to kompilát tří mých přítelkyň, ale základ je skutečně v mé spolužačce z gymnázia. Žije v Americe, čte moje knížky a já jsem jí samozřejmě řekla předem, že o ní píšu. Jenomže naše přátelství má jednu zásadní vadu pro psaní: ona mi nikdy nic neprovedla. A v tom příběhu jsem nutně potřebovala, aby něco provedla. Tak jsem jí to zavolala a ona mi říká: Dělej si se mnou, co chceš!

Četla knihu před vydáním?

Nechtěla. Řekla, že si to přečte, až kniha vyjde. Takže teď asi někde sedí a čte a já se bojím.  

Čtěte také

Artritida

Čtěte také

Artróza versus artritida: Faktory ovlivňující vznik i jak zabránit zhoršování

Irena Obermannová (1962)

  • Vystudovala FAMU, živila se psaním scénářů. Jako spisovatelka prorazila v roce 1998 Deníkem šílené manželky, o dva roky později byla kniha podle jejího scénáře zfilmovaná.
  • Napsala Divnolásky, Deník šílené milenky nebo soubor fiktivních dopisů Mileny Jesenské Dopisy Kafkovi.
  • V roce 2011 jí vyšla Tajná kniha, ve které popisuje svůj vztah s Václavem Havlem. Kniha vzbudila smršť nenávistných komentářů a odsudků.
  • Vloni vydala Babičku, ve které popisuje, jak jí na pozadí doby covidové zemřela máma a jak se ona sama stala babičkou.
  • Právě jí vycházejí Přítelkyně, retro příběh z doby, kdy komunisti zrušili devátou třídu a ročník Ireny Obermannové už ve čtrnácti nastoupil na gymnázium.
  • Má dvě dospělé dcery, Bereniku a Rozálii Kohoutovy, ta první je herečka a zpěvačka, ta druhá dokumentaristka.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Hádka manželů

Čtěte také

Žena ho sekýrovala, tak odešel ke mně. Vše se změnilo, když přišly děti

Čtěte také

Menstruační bolesti

Čtěte také

Přestaňme v koutě tiše menstruovat. Menstruační pomůcky zdarma se hodí

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Pavla Dostálová: Hledám ztracenou odvahu