Popravdě, dnes už chápu, že někoho můj pátravý pohled mohl znejistět, občas i vyvolat agresivní reakci. Agrese bývá vyvolaná strachem a kdo na pouhý pohled reaguje takhle, asi ví, proč by měl neškodnou čumilku ostře srovnat do latě. Co kdyby třeba někomu řekla, že třídní frajírek si nervozně kouše nehty, jakmile učitel začne hledat v sešitku, koho vytasí...
Nemohl vědět, že já si pozorování nechávám pro sebe. Čumilkou ve smyslu výkladového slovníku jsem jen částečně. Ano, jsem ta, která se dívá, ale rozhodně nejsem zevlounka nebo kibic, což se považuje za synonyma.
Co se děje kolem?
Mnohem raději, než být sama v centru dění, totiž pozoruji, co se děje kolem. Nekoukám jenom po lidech. Hledám detaily, které mi předtím unikly. Zvedám oči k nebi, abych si prohlídla, čím dřívější stavitelé ozdobili své stavby v místech, kam obvykle pohlédne jen oko zkušeného čumila.
Nedávno jsem se nemohla nabažit výhledu z kavárny Nona na Nové scéně. Sedíte tam vysoko nad tramvajemi a až odtud si můžete pořádně a důkladně prohlédnout, jak nádherná je budova Pojišťovny Praha a Topičův dům na protější straně.
Nahoru koukám už roky, ale teď jsem přidala i pohled dolů. I na chodnících někdy příroda nebo náhoda vykreslí obrazy. Fotím si je pro radost. Objevila jsem něco, co stovky lidí minuly bez povšimnutí. Třeba skřeta v kolejích i srdce na asfaltu. Umět se koukat je umění. Na tom trvám!
