Jak ve videu popisuje blogger Kovy, na začátku není jednoduché se ke své orientaci přiznat. Když nám přistál v mailu dopis od jedné čtenářky, která se na nás obrátila s prosbou, zda bychom nemohli napsat o coming outu, protože její maminka se s její orientací nemůže ani po mnoha letech smířit, bylo jasné, že o tom napsat prostě musíme. Protože je to potřeba. Protože každý má právo na plnohodnotný život bez předstírání a strachu z prozrazení či odmítnutí.

Coming out je moment, kdy lgbt osoba veřejně sděluje informaci o své menšinové identitě (lgbt je zkratka z prvních písmen slov a souhrnně označuje skupinu lidí s odlišným sexuálním zaměřením, konkrétně lesby, gaye, bisexuály a transgender osoby). Coming out se neprodělává, nepodstupuje, prostě se jím prochází. Je dobrovolným vyjádřením člověka, který seznamuje svoje okolí s tím, kým doopravdy je. A často je tento proces velmi náročný, nejen pro osobu, která se svěřuje, ale i pro její okolí. Ještě než k veřejnému „odhalení“ dojde, samotný člověk dlouho přemýšlí, jak na to. Jak to říct, aby to maminku, babičku, tátu, kamarády nezabilo. Reakce okolí totiž můžou být velmi různorodé.

Čtěte také

Chyby v jídelníčku

Čtěte také

Chybí vám energie? Na salátech nepřežijete! Můžou za to tyhle chyby v jídelníčku

Nechtěla jsem už předstírat

Zuzaně, která nám do redakce napsala, je dnes 26 let, žije na vesnici a má se skvěle. Jediné, co si ještě přeje je, aby její máma konečně přijala to, že je lesba. Že ji kluci nepřitahují a nikdy nebudou. „Poprvé jsem si uvědomila, že nejsem úplně hetero, asi ve 13 letech. Tu myšlenku jsem zahnala hluboko do podvědomí a dlouho to neřešila. Říkala jsem si dokonce, že jsem na muže, ale možná mě přitahují i ženy. Později jsem randila s muži, ale žádný vztah nevydržel dlouho. Myslela jsem, že nebyli ti praví a že když je poznám, změní se to. To se ale ukázalo jako nemyslitelné. Napadalo mě, že pokud se nic nezmění, budu ochotná někomu zaplatit, aby mi hrál v budoucnu „manžela“, abych někdy vůbec někoho přivedla domů představit rodičům.

Úplný nesmysl, ale já si tehdy nedokázala představit, že bych měla přítelkyni a žila s ní. A když jsem si to ani nedokázala představit, napadaly mě černé myšlenky, že by možná bylo lepší to skončit než se celý život trápit,“ vzpomíná Zuzana. Své „pravé já“ pečlivě skrývala do 23 let, kdy odjela studovat do Anglie. Až tam poprvé zažila skutečnou svobodu ve smyslu, že mohla být sama sebou. „Byl to neuvěřitelný pocit, konečně jsem se mohla nadechnout a žít. Nikdo mě neznal, neřešil mě. Tam jsem taky zjistila, že nejsem bisexuální, jak jsem si to snažila vtlouct spoustu let do hlavy. Během dvou let v Británii jsem poznala nespočet lidí, kteří věděli o mé orientaci a ohromně mě podpořili. Ten pocit byl neskutečný a já si uvědomila, že bych se tak chtěla cítit i po návratu domů a po zbytek života. Proto jsem sbírala odvahu, jak to řeknu své rodině, přátelům a okolí, že mě s chlapem asi neuvidí,“ vypráví Zuzana.

Čtěte také

Psychická odolnost

Čtěte také

Posilte svou psychickou odolnost! Psycholožka radí, jak na to

Čtěte také

Naše babičky nežily v luxusu

Čtěte také

Našim babičkám stačilo málo. Potřebujeme luxus a topit ve všech místnostech?

Rozhodla se svěřit lidem, o kterých věděla, že ji podpoří. Řekla to sestře a několika přátelům. „Ale věděla jsem, že nejhorší zkouška mě teprve čeká, a to v podobě mojí maminky, která mě měla přijet navštívit. Když přiletěla, skoro týden jsem sbírala odvahu. Napadlo mě, že když půjdeme do fajn restaurace, dáme si chutné jídlo a něco dobrého k pití, tak to bude jednodušší. V tom jsem se ale pletla. Začala mi říkat, že to nezvládne, že si myslela, že ji takový osud nepotká. Pak se mě zeptala, jestli by nebylo možné nechat si to pro sebe a nikomu to neříkat. Tohle mě ale naštvalo nejvíc. Nechtěla jsem nic předstírat. Poté mě poprosila, zda bych si to nemohla aspoň na chvíli nechat pro sebe, aby měla čas se s tou informací srovnat. Souhlasila jsem,“ pokračuje ve vyprávění Zuzka. Po roce se vrátila do Čech a rozhodla se ukázat pravou tvář každému, koho znala. Začala nejbližší rodinou a byla mile překvapená, až ji to rozbrečelo. „Všichni mě objali, podpořili a já se cítila skvěle. Všichni mi potvrdili to, že nezáleží na tom, jakou má člověk orientaci, ale že je důležité, jaká jsem.

Čtěte také

Skrytý cukr

Čtěte také

Pozor na skrytý cukr v potravinách. Kromě obezity rozjíždí i vážná onemocnění

Těch deset let strachu bylo naprosto promarněných a zbytečných,“ říká dnes. Nicméně podpory od té nejdůležitější osoby v jejím životě, maminky, té se jí stále nedostává. „Když jsem se jí zeptala, zda se už s tím smířila, oznámila mi, že se s tím nesmíří nikdy. Moc to bolí. Můžu mít skvělou práci, velký dům, skvělý charakter, ale pocit, že nikdy nebudu zapadat do její škatulky, je bolestivý. A to jí nemůžu odpustit. Zároveň si ale přeji, aby jednoho dne přijala to, jaká jsem. A třeba za několik let seděla vpředu u oltáře na mé svatbě a držela v náručí moji malou dceru nebo syna,“ říká Zuzka.

Rodina a přátelé

Uvědomění si vlastní sexuality přichází obvykle v pubertě, která sama o sobě není jednoduchá. V té době obecně dospívající zakouší, jak obstojí ve skupině svých vrstevníků, a je pro ně velmi důležité, jestli jsou, nebo nejsou přijímáni. Říct ostatním, že jsem gay nebo lesba, stojí hodně odvahy. Jako první, komu se LGBT osoba svěří, bývají kamarádi, těm to jde snáze. Neméně důležitá je ale i rodina, žít dvojí život nejde moc dlouho. Zaručený recept na snadný a bezbolestný coming out neexistuje. Kdy je vhodný čas a jak to udělat co nejméně bolestně? Jak říká odborný garant online poradny S barvou ven Aleš Kabilka, děti s vnějším coming outem často váhají i kvůli vlastní nejistotě. „Obecně lze říct, že dítě by mělo tuto zprávu sdělit rodičům, když to vychází opravdu z něj, nenechat se nikým natlačit. Někdy prostě přijde chvíle a „vypadne to samo“, jindy sbírá kuráž, testuje různými zmínkami LGBT témat, vyzkouší to nejdřív na kamarádovi či mentorce v poradně. Způsoby jsou různé, někdo rovnou dovede partnera a někdo píše dopis. To jsou takové dva extrémy a nejčastější bývá dialog.“

Čtěte také

Vitligo

Čtěte také

Bělající kůže a citlivá nervová soustava. Jak jsem se s tím naučila žít

Čtěte také

Fixy se dají snadno odstranit

Čtěte také

Čmárance od voskovek a fixů nebo žvýkačka na oblečení? Zmizík máte v kuchyni

Emoce všeho druhu

Jak říká Aleš Kabilka, coming out je pro děti velkým životním počinem, projevem důvěry a odvahy. „Často se na něj připravují měsíce, ba i roky. Jdou upřímně s barvou ven, jsou v té chvíli zranitelné, často se bojí odmítnutí, nepřijetí. Na druhou stranu to, co je pro ně již delší dobu známé a coming out je vyvrcholením, je pro rodiče obvykle překvapením. První reakce a emoce mohou být spontánní, a pokud se je podaří sdělit srozumitelně, pak je z půlky vyhráno. Tím vyhráno míním dobrý start. Po oznámení přichází obvykle úlek, zděšení, popření, strach, úleva, mix emocí a je dobré dát si na jejich zpracování čas. Často dítě slyší: ,Ale prosím tě, co si to vymýšlíš, v tvém věku to nemůžeš vědět‘, nebo ,Dělej si, co chceš, ale lesba mi přes práh nepůjde‘ či ,To jako mám zapomenout na vnoučata?‘. Z toho je patrné, že v náročných životních situacích se projeví jak charaktery, tak síla vzájemných pout členů rodiny.“ Jindy ovšem rodiče hned na začátku vyjádří podporu. Stačí jedna věta: „Nevím, co teď říct, ale vím, že tě mám pořád ráda. Dáš mi chvilku, než si dál promluvíme?“ Podle Aleše Kabilky uvedené příklady ukazují dvě varianty – zásek a zamrznutí komunikace, nebo naopak její podporu. Komunikace je další fáze po coming outu, a moc důležitá. „Rodiče by měli s dětmi mluvit, sdílet, doptávat se a opravdu naslouchat. Komunikace samozřejmě nemusí proběhnout okamžitě, pokud je třeba to ,rozdýchat‘. Ale i tohle je potřeba komunikovat, protože dítě je v nejistotě z reakce rodičů a mlčení by ji prohloubilo,“ dodává mentor. Poslední fází je pak cíl. „Nejde ale o závod či dosažení nějakých met. Je to pozvolné zvnitřnění, přijetí, které potřebuje svůj čas a stane se samo. Je to vlastně úplně stejné jako s jakoukoli jinou výzvou, kterou nám život přináší.“

Čtěte také

U vaření je spousta věcí nahraditelných

Čtěte také

Došly vám kvasnice, vajíčka, olej nebo tvaroh? Můžete je snadno nahradit

Čtěte také

Palivové dřevo

Čtěte také

Plánujete topit dřevem? A víte jaké dřevo je na to vhodné?

Pro rodiče: Jak dítě správně podpořit a co nedělat

Aleš Kabilka, odborný garant online poradny S barvou ven, www.sbarvouven.cz

● Podpora je pro dítě nesmírně důležitá. Nebojte se vzít si čas. Třeba si během něj i něco načtěte z internetu, sdílejte to s blízkými (tady jen pozor, aby se to nedozvěděl někdo, komu to chce dítě říct samo nebo zatím nechce říct).

● Podporu nejlíp vyjádříte rozhovorem či rozhovory, dokud nebudete vnímat něco jako smíření se situací. To nemusí přijít hned, ale je to cesta.

● Pokud to nejde (jste v šoku, situaci popíráte), vraťte se k tématu později. Je dobré dítěti říct, že potřebujete čas, ale k rozhovoru se vrátíte.

● Vyvarujte se zbrklostí a vyjádření, které pak nejdou vrátit či se berou špatně zpět. Dýchejte, pokud cítíte šok. Je to citlivá situace pro vás i pro dítě, a i kdyby vám to zpočátku nešlo spolknout (což se děje často), netřeba nikoho traumatizovat rychlými závěry.

● Trpělivost a nadhled jsou výsadou králů.

Čtěte také

Paměť se dá posilovat

Čtěte také

Posilování paměti: odložte mobily, tablety a věnujte pozornost tomu, co jíte

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Autismus? Rodiče pomohli synovi tak, že nepotřebuje asistenta. Změnili stravu

Rozhovor

Ester Janečková, moderátorka pořadu Pošta pro tebe spoluzaložila poradnu sbarvouven po smrti svého synovce, který spáchal sebevraždu. V dopise na rozloučenou prosil, aby pomáhala a věnovala se problémům LGBT lidí.

Poradnu jste spoluzaložila už před šesti lety, kolika lidem už pomohla?

Za šest let fungování poradny se na nás obrátilo přes 4000 lidí. Z nich skoro polovina byla do 18 let. Témata, se kterými se svěřují, jsou hodně rozmanitá. Nejčastěji řeší svůj osobní coming out, sebepřijetí, strach z reakce rodiny. Někdy prožívají i velmi dramatické situace, vyhození z domova, šikanu ve škole, sebevražedné myšlenky…

Součástí je i podpůrná rodičovská skupina. Co je jejím cílem?

Hlavní cíl má skupina přímo v názvu. Je to podpora pro rodiče, kteří jsou zaskočeni zprávou od svých dětí o jejich odlišné orientaci. Chtějí dětem pomoct a nevědí jak. Mají strach z reakce širšího okolí i o budoucnost svých potomků. Sdílení s ostatními rodiči je samo o sobě velmi nápomocné. Navíc oba psychologové, kteří tuto skupinu vedou, jsou zkušení a milí.

Čtěte také

Bylinky jsou často řešením na různé problémy

Čtěte také

Bylinky do podzimního nečasu: Zaženete stres, ale i problémy s ledvinami

Čtěte také

Stačí mít při úklidu systém

Čtěte také

Šílíte z úklidu? Stačí dodržovat pár pravidel a snížit očekávání

Máte vy sama nějaký osobní tip pro zaskočené rodiče, jak se s informací vyrovnat? A tip pro dítě, jehož blízcí s ním odmítají komunikovat?

Chápu, že většina rodičů může být coming outem zaskočena. Je ale dobré si uvědomit, že sexuální orientace nemění nijak naše milované dítě. Je stále stejné, není to žádná schválnost nebo volba. Dítě navíc projevilo obrovskou důvěru a blízkost, když se svěřilo rodičům. Na druhou stranu, stejně jako mladí lidé často dlouho otálejí s coming outem, řeší to v sobě sami, často dost dramaticky, tak i rodiče někdy prostě potřebují čas, aby to přijali. Takže prosím i mladé lidi, aby byli trpěliví. Dobré je snažit se o otevřenou komunikaci. Zažila jsem případ mladého chlapce, který se doma vyznal před matkou a řešil, že ta ho snad vůbec nemá ráda. Přijala to jako nic, zvesela, na nic se neptala a k tématu se dál už nevracela. Matka ale mezitím chodila na psychoterapii. Nechtěla synovi ublížit, a tak se mu se svými obavami raději nesvěřovala. Oběma se nakonec velmi ulevilo, když si řekli, jak to mají. To, že k sobě nakonec dokázali být otevření, posílilo a upevnilo jejich vztah.

Čtěte také

Proti virům je lepší bojovat přírodou

Čtěte také

Kouzelné elixíry proti nachlazení: Potřebovat budete jen pár věcí ze spíže

Anketa: Jak se vám dítě svěřilo?

Honzovi bylo sedmnáct, studoval střední školu v Praze a jednou, po příjezdu domů, mi řekl: „Poslal jsem ti e-mail.“ V poště jsem našla příběh složený ze SMS zpráv – vtipný, napínavý, dojemný, láskyplný. Až na konci jsem si uvědomila, že je celý napsaný v mužském rodě a teprve po přečtení dovětku „Mami, mám tě moc rád a doufám, že se nic nezmění“, jsem pochopila, že je to příběh mého syna. Šla jsem za ním do pokoje – seděl tam napjatý jako struna a čekal na verdikt. Zeptala jsem se: „Honzi, jsi šťastný?“ Kývnul, že ano. „Tak to je v pořádku. Ostatní není důležité.“ Moje první reakce byla intuitivní a teď, po osmi letech, vím, že i správná. Kluci se evidentně mají stále rádi, žijí ve společné domácnosti, pracují spolu. Jsou to hezcí a upravení muži, vtipní a empatičtí. O skutečnosti, že můj syn je gay, mluvím otevřeně s každým. Chtěla bych, aby i ostatní pochopili, že odlišnost může být dar, pokud je brána jako výjimečnost, a ne jako vada. Jsem na své Honzíky pyšná.

Čtěte také

Hormonální rovnováha

Čtěte také

Stres, únava a špatná nálada? 4 způsoby, jak docílit hormonální rovnováhy

Venda (60)

Mám tři děti – pětadvacetiletého syna a dvě dcery (21, 17). Jsem šťastná máma a celý život jsem se těšila na roli babičky. Představovala jsem si, že budu mít dům se sadem, králíky, kozu, psa a kočku a že za mnou budou jezdit děti mých dětí na prázdniny. Když bylo synovi sedmnáct, zjistila jsem, že je gay. Proplakala jsem odpoledne, část mého snu byla v háji. Pak jsem začala přemýšlet, co to znamená pro jeho vlastní život. O kolik to bude mít těžší. Všichni toužíme být milováni a přijímáni takoví, jací jsme. Ač žijeme ve 21. století, stále se setkávám s názory typu: „To je z nudy. To mají z těch sociálních sítí nebo To se dá spravit práškama nebo Když se bude dost modlit, tak ho Bůh opraví.“ Ne, neopraví. Není totiž pokažený, je jen jiný, a hlavně, nevybral si to. Není to volba a není to nemoc, je to jeho přirozenost. Trvalo několik let, než jsme to společně probrali, ale po celou dobu jsem mu opakovala: „Budu tě milovat, i kdybys byl zelenomodrý a hranatý.“ A tak to je.

Čtěte také

Posilování

Čtěte také

Cvičit 30 minut denně a hubnout? Rady, jak vytěžit z krátkého tréninku maximum

Barbora (44)

Michal mi to řekl asi v 17 letech. Stál v kuchyni, bylo to v pátek odpoledne, krátce před naším odjezdem na chatu, a řekl: Mami, já ti musím něco důležitýho říct. A tvářil se hrozně vážně. V tu chvíli mě napadlo: bere drogy nebo je vážně nemocný. Takže když mi řekl, že se mu líbí kluci, v tu chvíli se mi ulevilo. A myslím, že jsem mu řekla něco v tom smyslu, že jeho partnera přijmeme stejně, jako by to byla holka. Týden mi pak trvalo, než jsem ho přestala litovat, protože to v životě bude mít určitě těžké, obzvláště na malém městě. No, a že nebude moct mít děti a já vnoučata. Tedy to jsem si před těmi deseti lety myslela. (Dnes má Blančin syn s partnerem Davidem dvojčata z USA, kde jim dcery porodila náhradní matka. Na veřejnost vystupují jako dva tátové – Michal a David, pozn. red.)

Kdy je potřeba odborná pomoc

Vhodné je, když je dítě připravené jak na přijetí, tak na nepřijetí. Nespoléhá jen na jeden scénář. Ale které dítě se dokáže připravit na nepřijetí? Coming out je spojený většinou s úlevou, a to i v případě nepřijetí. Akceptace ze strany rodiny často přijde pozvolna. I děti se učí trpělivosti a většinou jsou už ve věku, kdy dovedou vnímat, co se u druhého děje, a podle toho reagovat. Třeba dočasným stažením se. Je to pak společná odpovědnost nenechat komunikaci zamrznout. Pokud trvá dusno a hádky, je dobré využít i psychologickou pomoc než čekat, že se to samo nějak spraví. Ve většině případů stačí „odšpuntovat“ to, kde v komunikaci přišel zásek, rozpustit obavy a říct si, co předtím nešlo. Třetí strana někdy vidí to, co se jinak nevidí.

ZDROJ: časopis Vlasta, www.sbarvouven.cz

Čtěte také

Koření dokáže ovlivnit hladinu cholesterolu

Čtěte také

Zkroťte cholesterol pohybem i stravou. Začněte správným kořením

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Václav Vydra: Místo motorky jsem dostal psa, maminka se bála, že se zabiju

Čtěte také

Celkem je 16 osobnostních typů

Čtěte také

Jak se dělá osobnost: Nezapadáte? Zjistěte, jaký jste osobnostní typ