Začnu příkladem. Sdílela jsem na Facebooku fotografickou reportáž z covid oddělení v nemocnici v Uherském Hradišti. Reakce byly vesměs odmítavé: ať nevyvolávám strach a paniku, že zdravotníci tohle přece dělají běžně a jsou za to placení… Dá se vysvětlit, proč reagujeme odmítáním, popřením nebo bagatelizací problému?

Dá, ale nenajdeme jedno vysvětlení platné pro všechny. Jedna velká část problému je, že i když není pandemie, máme problém používat pravděpodobnostní uvažování a chápat komplexnost problému.

 

Co to znamená?

Konkrétně v případě covidu bychom si měli uvědomit, jak naše chování či zavádění různých opatření přispěje ke zvýšení nebo snížení rizika onemocnění nebo negativních dopadů na společnost. Měli bychom pochopit, že pro komplexní problém, jakým je epidemie covid, neexistuje jednoduché řešení. Naše touha dostat na otázku jednoduchou odpověď je pochopitelná. Ptáme se: Jak se zbavit epidemie? A rádi bychom slyšeli třeba: Roušky to vyřeší. Ale ono to tak jednoduché není.

 

Čtěte také

Důležité je vykašlávat

Čtěte také

Léčba covid podle lékárníků: Pomůže ibuprofen, bromhexin, lékořice a jiné byliny

Jak to je?

Roušky pomohou, ale musíme zvažovat další věci. Je to mnohem složitější. Realita se skládá z velkého množství proměnných, je to komplexnější, roli může sehrát mnoho faktorů. Takže když se zeptáte: Jak se zbavit epidemie? Je potřeba říct: V začátku epidemie bude stačit důsledně testovat a trasovat, používat roušky ve vnitřních prostorách, dodržovat rozestupy. Každé z těch opatření trochu sníží pravděpodobnost, že epidemie začne růst. Použití více opatření bude mít větší efekt, a tedy zvýší se šance, že epidemii udržíme pod kontrolou. Zároveň jsou to opatření levná, nepoškozují společnost finančně. Pokud ale necháme epidemii rozjet, jak se stalo od léta do října, nebudou výše uvedená opatření stačit. Budou se muset přidávat další, která už budou výrazně zasahovat do našich životů a finanční situace.

 

A kdybychom to neudělali?

Tak bude výsledný dopad na naše životy a finanční situaci ještě horší. Zahlcení zdravotnictví pacienty s těžkým průběhem covidu povede ke zhoršení dostupnosti a kvality poskytované zdravotní péče pro všechny pacienty a velké procento nemocných v populaci se negativně odrazí i na ekonomice, a to i bez onoho „vypnutí ekonomiky“. Teď jsme v situaci, kdy se se zavedením mnoha opatření, která nejsou pohodlná, pravděpodobně podaří epidemii dostat na snesitelnější úroveň. Nevyřeší se ale úplně. K tomu je ale třeba si uvědomit, že zvýšení pravděpodobnosti nerovná se jistota.

 

V jakém smyslu?

To, že se covid týká víc seniorů a obézních lidí, neznamená, že když jsem obézní senior, nutně na covid zemřu, a když jsem mladý a hubený, tak se mě to netýká. To je ta komplexita a pravděpodobnost. Zvažujeme, jak kombinace různých faktorů ovlivní budoucí stav. A to celé nezní moc sexy, že? Není to běžný způsob uvažování ani běžný způsob mediálních prezentací. A znovu říkám – i za normálních okolností nám dělá problémy takhle uvažovat, natož teď.

 

Proč nám to dělá problémy, takhle myslet?

Je to zdlouhavé, abstraktní a nesnižuje to okamžitě naši nejistotu. Pokud vám něco naruší svět, jak ho znáte, chcete rychlou nápravu v podobě jednoduchého řešení nebo odpovědi. V případě covidu ale dostáváme soubor odpovědí a soubor pravděpodobností. Je to jako mozaika, puzzle. Když se vrátím k vašemu příkladu s fotografiemi z nemocnice v Hradišti, tam může hrát roli i popření reality, odmítnutí toho problému. Mohu se chlácholit tím, že v nemocnicích to vždycky vypadá dramaticky, navíc Hradiště je třeba daleko, nikoho tam neznám. Nemusím věřit.

 

Čtěte také

Příroda je lék, který je k dispozici vždy a zadarmo

Čtěte také

Objímejte stromy: Příroda je lék na úzkost, který je teď kvůli covidu častější

Jak to, že ty fotky nepůsobí spíš jako dokument, který by nám ukázal, že hrozba je skutečná a je třeba jednat?

Na někoho tak ale působit mohou! V té mozaice, která tvoří náš svět, máme každý trochu jiné kousky a jinak je skládáme. Pro někoho, kdo vlivem vládních opatření přišel o podnikání, má doma děti ze školy a zná jen ty nemocné, co měli slabý průběh nemoci, je Uherské Hradiště daleko a celý covid komplot. Ale pro někoho, kdo má v Hradišti starou tetičku nebo komu v okolí na covid zemřel blízký člověk, bude ta mozaika úplně jiná. Stejně tak bude působit jinak na ty, kdo chápou, že přeplněná nemocnice znamená omezení či zhoršení péče i třeba pro pacienty s infarktem či rakovinou. Pak si možná řekne: „Doprčic, Hradiště už není Bergamo, je to blízko, týká se mě to.“

Proto se také nutně musí lišit odpovědi na to, jak se s tím vším vyrovnat. Ale velkou roli hraje vzdálenost a hmatatelnost rizika. Dokud jde o neznámé lidi někde daleko a neuvědomuji si širší důsledky, vnímám spíš negativa plynoucí z vládních opatření. Jsou totiž blízko a přímo se mě dotýkají, logicky jsou pro mé rozhodování důležitější než vzdálené důsledky nákazy.

 

Co s tím, když je to tak složitá mozaika a každý si přechroustá doporučení po svém?

Předně neovlivníme všechno. Nepřesvědčíte přesvědčené. Můžete ale nabízet informace. A pomoc. Možná člověk, kterého se snažíte přesvědčit, nemá dostatek informací, ale je také možné, že má existenční problémy a bojí se, že jeho život bude v důsledku přijatých opatření ještě těžší než dosud. Ve chvíli, kdy řekneme: neexistuje jedna odpověď, protože problém je komplexní, může mít někdo dojem, že sami nevíme, vyhýbáme se odpovědi, lžeme nebo že jsme rezignovali na hledání účinných řešení. Porozumět tomu chce čas. Bohužel. Říkám bohužel, protože čas je to, co nám nyní zoufale schází.

 

Čtěte také

Čtěte také

Vlastina Kounická Svátková: O bulimii, domácím násilí a ženském sebevědomí

V jakém smyslu?

V realitě vidíte fotky nemocných, ale v té komplexnosti je třeba si ještě uvědomit, že ti, kteří jsou na tom dnes špatně, se nakazili v době, kdy čísla nově pozitivních testů byla výrazně nižší. Hospitalizace přichází s týdenním až dvoutýdenním zpožděním. Úmrtí nebo v lepším případě vyléčení ještě později. Navíc je porozumění exponenciální křivce neintuitivní.

 

Jak ji tedy číst?

Aktuální exponenciální křivka růstu počtu hospitalizací covidu právě teď říká, že zhruba každých deset dní se počet hospitalizací zdvojnásobí. Když se počet hospitalizovaných zhruba každých deset dní zdvojnásobí, může to po nějakou dobu být docela zanedbatelný problém. Zpočátku se totiž zdá, že se nic moc neděje a čísla sice rostou, ale ne dramaticky. Nárůst počtu hospitalizovaných z padesáti na sto nezní nijak hrozně. Ale skok ze skoro třech tisíc hospitalizovaných na šest tisíc hospitalizovaných za deset dní už obří bude. Exponenciální růst není jednoduchý na pochopení a na komunikaci. Dlouho se může zdát, že předpovědi jsou přehnané, problém je daleko nebo neexistuje.

 

Proč se tak liší první a druhá vlna epidemie? Kam se poděla solidarita?

Nemám na to výzkumná data, proto nabídnu jen možné interpretace, které nejsou vyčerpávající a neplatí pro všechny. Ale to, co pozoruju já, je, že když přišla jarní vlna, šlo o první střet s neznámem. Mohli jsme zvolit popření, ale rozhodli jsme se bojovat. Ale protože jsme to paradoxně na jaře dobře zvládli, můžeme si teď i říkat: Na jaře taky epidemiologové strašili, že to bude blbé, a nebylo, skoro nikdo neonemocněl.

Problém je, že tady chybělo hlasité a srozumitelné vysvětlení, proč skoro nikdo neonemocněl. Protože jsme reagovali správně a rychle. Teď může mít hodně lidí pocit, že jsme na jaře panikařili zbytečně. Proto teď odmítají opatření, která jsou podle nich přehnaná, opakovat. Riziko nemoci se přes léto vzdálilo, stalo se neuchopitelným i proto, že jsme si na něj na jaře nesáhli doopravdy.

Mnoho lidí si ale sáhlo na negativní dopady zavřených škol, restaurací a obchodů, ztrátu zaměstnání, krach podnikání. Tady výrazně selhaly autority v komunikaci celé situace a v důsledné pomoci.

V komunikaci ale neselhali jenom politici a vláda, ale i lékaři. Někdy se říká, že spíš než evidence based medicine čili medicínu založenou na faktech tu máme eminence based medicine čili medicínu založenou na věhlasu. Stačí, když pan profesor řekne, že něco nějak je, věříme mu, protože je to pan profesor. A už se neptáme – ale jak vy to, pane profesore, víte, z jakých dat vycházíte a jak je interpretujete?

Čtěte také

Čtěte také

Jana Fabiánová: Muži v USA o sobě na rozdíl od českých nepochybují a váží si žen

 

V čem je komunikace autorit dnes špatná?

Situace, jako je epidemie, vyžaduje celospolečenské řešení. Právě autority mají na celospolečenské řešení větší vliv než ostatní jednotlivci. Měly by si tedy být svého vlivu vědomy a zacházet s ním opatrně. V případě lékařských autorit je problém, že někteří odborníci se nedrží svého pomyslného kopyta, tedy své vlastní specializace, nepřipouštějí si, že v jiném oboru jsou jen mírně poučenými laiky, a své dojmy vydávají za fakta.

 

A politici?

Autority z řad politiků vládnoucích stran selhávají z hlediska plánování, předvídatelnosti, srozumitelnosti a jednoznačnosti. Můžeme si to připodobnit k rodině: Od určitého věku můžete v různých situacích své děti vychovávat liberálně, demokraticky, svobodně – ale ve velké krizi nemůžete přenechat odpovědnost na dítěti, musíte situaci řešit i za tu cenu, že se na vás děti třeba budou zlobit.

Někdy jsou chvíle, kdy musíte být rodičem, který dá jasné hranice, udá směr, ponese zodpovědnost. Zároveň je ale potřeba zůstat dětem oporou a průvodcem, naslouchat jim a vnímat jejich potřeby. Dítě nemá samo ve své moci něco s tou velkou situací udělat. Stejně jako my jednotlivci teď sami za sebe nemáme moc zastavit epidemii.

Vláda je v situaci toho rodiče – je tu krize a je nutné vzít na sebe odpovědnost za směr, kterým společnost vede. Ochránit lidi, ale zároveň kompenzovat ztráty, včetně těch finančních. Je to podobné jako v případě nějakého nepříjemného lékařského zákroku – někdy je nutné za cenu krátkodobé bolesti odvrátit mnohem horší stav.

A ještě jedno připodobnění k rodině: Když dítě říká: „Jak to, že ségra může a já nesmím?!“ nemůže rodič takový pocit křivdy u dítěte ignorovat. Jinak zvyšuje pravděpodobnost, že se mu dítě sekne a přestane spolupracovat.

 

Čtěte také

Čtěte také

Ester Geislerová: O rozvodu, výchově dvojčat a o tom, proč poslechla maminku

Co myslíte tím, že ségra může a já nesmím?

Na jaře se otevřely hobby markety, ale ostatní obchody, jejichž majitelé se potýkali s obřími ekonomickými důsledky, musely zůstat zavřené. Srozumitelné vysvětlení chybělo. Podobné příhody přispěly k tomu, že mnoho lidí teď odmítá o riziku přemýšlet a ignoruje ho. Když dáme někomu důvěru, chceme, aby na nás bral ohledy, aby jednal spravedlivě, chceme, aby nám to přinášelo úlevu, bezpečí, jistotu. Když se to neděje, přestaneme poslouchat. Teď je ale potřeba pochopit, že obcházením protiepidemických opatření nepoškozujeme politiky, ale sebe. Vládu můžeme změnit ve volbách. Teď musíme dělat něco pro to, abychom se jich dočkali v co nejlepší zdravotní a ekonomické kondici.

 

Co vlastně v takové krizi cítíme?

Paleta pocitů je obrovská, je to velmi různé. S každým současná krize dělá trochu něco jiného, závisí to na věku, vzdělání, sociálním a ekonomickém zázemí, předchozích zkušenostech. Já jako vysokoškolská pedagožka mám takzvaný sociální a informační kapitál, umím číst v angličtině, pracovat s daty, vím, kde si vyhledat informace, a umím rozpoznat jejich kvalitu. Navíc zatím nejsem ohrožena finančně. Moje pozice je výrazně jiná a moje pocity také než pozice člověka, který nestrávil velkou část života snahou porozumět komplexitě problémů. Navíc se na rozdíl ode mne nepohybuje ve společnosti lidí, kteří jsou vzdělanější než on a neustále ho nutí učit se rozumět novým věcem a přehodnocovat své postoje a poznatky.

Moje prožívání a zacházení s krizí také bude výrazně jiné než u člověka, na kterého výrazně dopadly důsledky opatření, který existenčně strádá. Není to vina toho konkrétního člověka, je to dané okolnostmi, ve kterých žije. Pokud jde takový člověk dolů finančně, protože ho zasáhla vládní opatření, je srozumitelné, že se bude zlobit a klidně bude věřit na nějaké covidové spiknutí, protože hrozbu viru ještě nevidí, ale ekonomický dopad už je hmatatelný.

 

Čtěte také

Psycholožka Tereza Odstrčilová

Čtěte také

Psycholožka: Lajky jsou pro děti pochvala, jak je zbavit závislosti na mobilech?

Jak s takovým člověkem, který tvrdí, že panika je přehnaná, mluvit?

V okamžiku vyhraněných emocí nemá argumentace smysl. Když jste ponořená v emoci, cítíte vztek nebo strach, když jste v afektu, nejste zvědavá na racionální argumenty. Část lidí spíše než racionální argumenty potřebuje hmatatelnou pomoc a pocit, že je někdo slyší a že je nikdo nehodí přes palubu. Můžeme nabídnout svůj úhel pohledu, ale nepovyšujme se. V takových situacích, jaká je teď, vyplouvají na povrch společenské problémy, jako je šedá ekonomika, exekuce, mezery v sociálních službách, zdravotnictví, ve školství. Mnoho lidí tady žilo na hraně už před rokem 2020 a kvůli krizi přes tu hranu přepadli. Více než argumenty tedy třeba potřebují, aby se jim s opatřeními proti covidu neztrácela možnost žít slušný život – ať už se to týká jejich financí, zdravotního problému, či rodinné situace.

 

A není to i tak, že už z jarní vlny trochu vím, co nás čeká, takže si třeba domácí učení nebo home office mohu lépe naplánovat?

Ano, zkušenost z jarní vlny tady je. Bohužel je pro nás znejišťující, že hlavně vláda nestaví na předchozích zkušenostech a opakuje stejné chyby. Rozhoduje ze dne na den, slibuje, že něco bude, a pak to ruší, a tím zvyšuje nejistotu. Stačilo by říct: Uděláme všechno pro to, abychom minimalizovali negativní dopady šíření epidemie na zdraví, společnost i ekonomiku. Budeme se snažit brát v úvahu zájmy vás všech. V tuto chvíli nevíme, jestli aktuální opatření budou stačit, ale budeme vás průběžně informovat. To „nevím“ je důležité. Když s nejistotou neumí pracovat autority, když ji neumí přiznat a aktivně ji uchopit, riskují ztrátu důvěry. V důsledku jejich kroků jsme pak mnohem nejistější i my.

A opět mám podobenství s rodinou. Když jdete s dítětem k lékaři a nevíte, zda lékař nebude chtít dítěti provést bolestivý zákrok, můžete sice říkat: „Pojď, neboj, pan doktor tě jenom prohlédne, to nebolí,“ ale tím si pomůžete jen na krátkou chvíli. V dlouhodobém hledisku ztratíte důvěru dítěte a dost možná už ho k lékaři nikdy víc nedostanete. S politiky je to podobné – krátkozraké sliby jsou zdánlivě účinné v ten moment, ale dlouhodobě prohlubují nedůvěru v kroky, které dělají.

 

Čtěte také

Herečka Petra Bučková umí tak dobře anglicky, že si zahraje i v zahraničních produkcích.

Čtěte také

Herečka Petra Bučková: Přeju si, aby trend přirozenosti byl čím dál víc žádaný

Když sledujete vládní prohlášení a tiskovky, neříkáte si, že by v krizovém štábu měl být psycholog?

No ano! Občas mám chuť tlouct hlavou do zdi. Pod ministerstvem vnitra pracuje krizový psycholog, nevím, jestli je součástí krizového štábu, ale věřím, že kdyby se vláda řídila při krizové komunikaci jeho radami a ne radami PR týmu, vypadala by situace výrazně jinak a žilo by se nám lépe.

 

Máte nějaká doporučení, jak se nezbláznit?

Platí doporučení z první vlny, kdy jsme říkali: Ovlivňujte to, co ovlivnit můžete. Můžete se ráno sejít s rodinou u snídaně, volat příbuzným, nastavit si harmonogram, dodržovat řád, každý den zařadit něco pěkného. Přidala bych k tomu jednu důležitou věc: Netvařte se, že nemáte problém. Pokud vám teče do bot finančně, obraťte se na sociální poradenství nebo na občanské poradny, které vás někam nasměrují, ale nezavírejte před problémem oči. Šance, že se problém vyřeší, když o něm budete mluvit, je mnohem vyšší, než když o něm nikomu neřeknete. Neplatí to jen pro finanční problémy, ale třeba i pro případ, že vám nejde sladit domácí výuka a home office. Obraťte se na dobrovolnická centra univerzit, zeptejte se, jestli by vašim dětem někdo nepomohl s učením nebo je někdo nevzal ven. Hygienická opatření lze dodržet a přitom si na chvíli ulevit. Ale obecně platí, že přiznat si, že nejsem úplně ok, a požádat o pomoc je dobrý základ pro to, cítit se líp.

  

Čtěte také

Eva Benett

Čtěte také

Eva Benett ví, co prožívají ženy, kterým je přes 40, jsou bezdětné a singl

Zuzana Masopustová (*1981)

Psycholožka, odborná asistentka na katedře psychologie FSS MU.

Pracuje s rodinami dětí s vývojovými problémy a problémy v chování.