"Snažím se podporovat všechny osamělé duše, které láká svět, ale něčeho se bojí. Třeba i jen říct doma, že už nechtějí čekat, až se ostatní rozhoupou a seberou odvahu vyrazit (střední a starší generace) nebo až jim dají svolení (mladá generace a matky od rodin). Často totiž lidé čekají na podporu od někoho, kdo nemá s cestováním žádné zkušenosti a světa se bojí z ničím nepodložených důvodů," vysvětluje v úvodu své knihy Do světa její autorka Hana Machalová.

Sama má spoustu cestovatelských handicapů: nežije u letiště, ale na malém městě u lesa. Je matkou, má málo peněz a mohla by mít strach. Právě ten ale vyměnila za odvahu splnit si cestovatelské sny. Pro někoho možná příliš mastňácké, proložené (levnými) letenkami, a ne vždy do divočiny – ale stejně jako muži cestují různě, není tu jeden ženský styl cestování a psaní cestopisů. Jen to máme o něco těžší: jako mladé nás straší násilníci na cestách, když odrosteme, těžko se urveme od dětí, na stará kolena jsme vysmívanými babkami s batohem. Nešť! Jedem!

Žít v divočině

V příloze najdete rozhovor s Viktorkou Hlaváčkovou, která cestuje sama s batohem a nebojí se vydat se míst, kde lišky a vlci dávají dobrou noc. "Líbilo by se mi žít rok v divočině. Postavit si obydlí, donést třeba pytle s rýží a moukou, ale zbytek jídla bych si pěstovala, sbírala a lovila. Když jsi delší čas na jednom místě, vypozoruješ, jak se zvěř chová, takže máš větší šanci něco ulovit. Na dálkovém treku ale lovit moc nejde, musím aspoň kus ujít. Naivně jsem si to obstarávání potravy z přírody představovala před první cestou, ale zjistila jsem, že tak bych nikam nedošla. Zkus si třeba jen uvařit kopřivový špenát! Než nasbíráš dost kopřiv, než to uvaříš, možná spálíš víc kalorií, než jich tím špenátem do sebe dostaneš. Lov by mi dával smysl, kdybych chtěla být jen na jednom místě. Často je to navíc pytláctví. Kdybych ulovila sem tam veverku, tak by to asi bylo v pohodě, nebo třeba kdybych lovila ryby. Ale s trekováním se lov moc skloubit nedá. Navíc kromě ryb maso nejím, umím si to představit jen v případě nutnosti," pokračování jejího poutavého vyprávění o divočině najdete v časopise.

Stěhování

Novinářka a spisovatelka Martina Leierová má zkušenost s životem na třech kontinentech. S manželem, který pracuje v diplomatických službách, pobývala ve Spojených státech amerických, čtyři roky žila v Tokiu a poslední dva roky je jejím domovem Řím. Její první knihu, nazvanou Dům s vypůjčeným výhledem, inspirovalo Japonsko, tu druhou charakterizuje jediný dům, v němž se prolínají osudy mnoha postav. Jmenuje se Tohle město, tahle řeka. "Začala jsem ji psát v Tokiu, hlavní část vznikla v Praze a končila jsem v Římě. Víc než místo mě zajímaly osudy lidí, příběhy, které se mohou odehrávat kdekoli, proto je to město Městem a řeka Řekou. První povídku inspiroval konkrétní příběh: motiv ztraceného domovníka vychází z momentu, kdy se na japonské ambasádě ztratil řidič, který tam víc než dvacet let pracoval. Prostě jednoho dne nepřišel do práce. Před tím nás několikrát vezl, takže jsem se na něj ptala, ale nikdo o něm vůbec nic nevěděl. Jak je možné, že někde pracujete přes dvacet let a nikdo o vás nic osobního neví? Další osudy jsou osudy lidí, kteří se někdy kolem mě mihli, ty se mi spojily do jednoho příběhu. Vzájemně se ovlivňují, ale často nezáměrně, aniž by to tušili. Jsou to lidé, kteří žijí na jednom místě, nikdy se nestěhují. Zatímco já jsem se během psaní stěhovala několikrát."

Kromě zajímavých rozhovorů ve Vlastě s „čtecí“ přílohou najdete také pravidelnou soutěž o skvělé knížky nebo tipy, co číst dětem před spaním. Nechybí recenze na nejnovější knihu Martiny Formanové Nalakuj to narůžovo a poutavou knihu Heleny Štráfeldové, která sepsala životní příběh malířky Toyen jako historickou črtu a tam, kde chyběly archivní zdroje, se uchýlila k fabulaci.

Vlasta (číslo 26) Vlasta (číslo 26) Zdroj: Štěpán Látal