Narodila se v roce 1820 ve Florencii v Itálii, jako druhá dcera zámožných anglických rodičů na jejich líbánkách, při kterých procestovali polovinu Evropy. Právě po místě narození byla pojmenována.

Oběma sestrám se dostalo vzdělání mnohem širšího, než bylo tehdy obvyklé. Společně dostávaly hodiny literatury, historie a filozofie. Od mladého věku Florence mluvila a psala francouzsky, řecky, latinsky, německy a italsky. Otec s ní vedl učené debaty zabývající se filozofickými a sociálními problémy společnosti.

S touto výchovou bylo jasné, že se Florence nespokojí s tradičním údělem ženy rodit děti a starat se o domácnost. V 16 letech měla údajně vidění, že má zmírnit utrpení lidí. Starala se tedy nejprve o rodinné příslušníky, kteří její pomoc potřebovali. Když ale seznámila rodinu s úmyslem stát se zdravotní sestrou, rodiče byli zděšeni. Toto povolání se nehodilo pro ženu jejího stavu. Florence si šla za svým a přihlásila se na kurz pro sestry v Německu. Tady se naučila základní dovednosti a poprvé viděla důležitost pooperační péče.

Pomáhala vojákům

Díky vlivu rodiny, která ji nakonec podpořila, získala místo v instituci pro nemocné dámy v Londýně. Podařilo se jí upozornit na své schopnosti zlepšením péče i pracovních podmínek ošetřovatelek. Chtěla pokračovat ve výcviku a výuce sester, ale nakonec zasáhla politika a Florence musela v roce 1853 odjet jako hlavní sestra do ohniska konfliktu, který vešel do dějin jako Krymská válka. Většina konfliktu probíhala na Krymu, ale základna Britů a spojenců Turecka byla kousek od dnešního Istanbulu, jen přes Bosporský průliv. Zprávy, které vycházely v London Times, informovaly, že většina ošetřujícího personálu je nekompetentní a neschopná se o vojáky efektivně postarat. Veřejnost volala po zlepšení. Náhodou se tou dobou sešel Florencin dopis žádající o možnost lékařské expedice a dopis sekretáře ministerstva války, který nutně potřeboval někoho, kdo situaci v tureckých lazaretech zlepší. Oba dopisy našla v poště manželka sekretáře. Doporučila Florence jako schopnou osobu a ta společně s 38 speciálně vyškolenými sestrami odcestovalo do Turecka.

Její první zpráva z nemocnice pro raněné informovala, že ostatní lékařský personál je přijal velmi nevlídně, nespolupracuje, podmínky raněných jsou alarmující a úmrtnost velmi vysoká kvůli špíně a přeplněnosti nemocnic. Proti únavě, špatné výživě a životním podmínkám se Florence snažila bojovat hlavně pomocí hygienických opatření. Válka přinesla kolem 400 000 mrtvých vojáků, ale mnohem více jich zemřelo vlivem špatné hygieny na choleru, tyfus a krvavé průjmy.

Florence nelenila a použila peníze, které vybraly noviny London Times ve veřejné sbírce, a nakoupila zařízení a vybavení pro nemocnice. Využila také manželky vojáků, které čekaly na své muže. Staraly se o čisté prádlo a přepíraly prostěradla, oblečení a lůžkoviny pro nemocné.

Díky podpoře britské vlády i armádních autorit se jí podařilo získat kontrolu nad ostatním zdravotnickým personálem. Ustanovila základní pravidla ošetřovatelek: koupání a omývání, čisté prádlo a lůžkoviny, pravidelná a vydatná strava. Mezi povinnosti sester patřilo i psát dopisy těch, kteří kvůli zraněním nemohli udržet tužku, a číst došlé dopisy těm, kteří měli poškozený zrak. Snažila se zlepšit i psychický stav raněných vojáků. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Odhadovaná úmrtnost v pooperační péči před příjezdem Florence byla kolem 42–60 procent. Po zavedení těchto opatření klesla úmrtnost na dvě procenta. Vděční vojáci nešetřili slovy chvály: „Jaká to byla úleva, vidět ji procházet… Leželi jsme tam po stovkách, ale mohli jsme líbat její stín, když dopadl na polštář a zanechal naše hlavy znovu uklidněné,“ psal mladý voják rodičům. Další sděloval: „V těchto nemocnicích je to milosrdný anděl, aniž bych přeháněl. Když všichni lékaři odešli spát, mohli jste ji spatřit s lampičkou v ruce na jejích osamělých pochůzkách.“

Nejvíce raněných vojáků pocházelo z Turecka. Dali Florence přezdívku „Lady with lamp“ (Dáma s lampou). To proto, že od časného rána do pozdní noci kontrolovala raněné a procházela mezi lůžky s lampou. Válka skončila v roce 1856 a Florence zůstala na Krymu spolu se svými ošetřovatelkami do té doby, dokud v nemocnici pobývali ranění. Teprve po uzavření nemocnic se vrátila do Anglie. Za své zásluhy byla oceněna královnou Viktorií a princem Albertem. Veřejnost ji vnímala jako hrdinku. Konečně se začalo diskutovat o nutnosti vyškoleného zdravotnického personálu, který z velké části zastane a podpoří práci lékařů.

Zdravotní sestry

Po návratu z války dosáhla otevření první specializované školy pro zdravotní sestry u nemocnice sv. Tomáše v Londýně. Vzhledem k tomu, že se to událo v roce 1860, šlo o opravdu velký zdravotnický průlom. Z Anglie se tato osvěta začala šířit dál do světa, kde byly pro zdravotní sestry postupně otevírány další školy. Podařilo se jí také zbavit povolání zdravotní sestry předsudků. Do té doby byly sestry považovány buď za jeptišky, nebo naopak za povětrné holky. Mohla za to i poměrně uzavřená komunita zdravotníků.

Zbytek života zasvětila Florence tomu, aby se zlepšily zdravotní podmínky chudých lidí a aby nadále nebylo povolání sestry považováno za podřadné. Otevřela tím cestu mladým dívkám z vyšších tříd, které toto povolání dříve nemohly zastávat. I přes prodělané závažné choroby dokázala vydat přes 200 prací, které se zabývaly zdravotními problémy, provádět nesčetná školení a pomáhat zlepšit životní podmínky pacientů v polních nemocnicích a chudobincích. Dožila se 90 let.