„Bydleli jsme s Martinem v 1+1 u jeho kamaráda, takže to nebylažádná hitparáda. Ale Martinovi to stačilo. Živil se jako příležitostný elektrikář, nicméně práce nebyla jeho koníčkem. Co taky očekávat od rockera tělem i duší. Po večerech hrál s kamarády na soukromých akcích nebo regulérně zdrhal z bytu, náš vztah byl jako na houpačce. Po roce jsem zjistila, že už jsem na takový styl života stará a v klidu jsme se rozešli,“ začíná svůj příběh Dana.

Zůstala na venkově

Dana bohužel nemá děti, nějak to prostě nevyšlo. Ráda by měla na „starší“ kolena pohodu s někým, kdo rád sportuje, cestuje, žije a je alespoň trochu zodpovědný. Sám k sobě i k druhým. „Tohle šlo mimo Martina, proto jsme to ukončili. Říkala jsem si, co teď? Odešla jsem z Prahy a našla si skvělou práci v nedalekém okresním městě. Mám se zase vracet? Fakt se mi nechtělo,“ říká s úsměvem.

Čtěte také

Alena Němečková

Čtěte také

Alena Němečková o toulání bez cíle a lásce k dříve nenáviděnému

Nový život, nové bydlení

Začala se tedy poohlížet po novém bydlení. „V centru městečka byl takový polorozpadlý dům, bývalá pekárna, který koupil nějaký stavař a poměrně rychle, podle místních horkou jehlou, ho zrekonstruoval. Když se na plotě objevila cedule k prodeji, kontaktovala jsem makléře, jestli se náhodou nebude v domě pronajímat malý byt. Za čtrnáct dní se mi ozvala nová majitelka, že hledá podnájemníka. Byla moc sympatická, tak jsme si plácly.“

Čtěte také

Prý jde jen o virtuální vztah...

Čtěte také

Helena (57): Nejsem schopná překousnout ani virtuální nevěru. Jsem divná?

S vnoučaty přišlo rozčarování

Dana se do nově zrekonstruovaného a krásného bytu nastěhovala. „Byla jsem v sedmém nebi. Krásný 2+kk v právě opraveném stylovém domě z konce 19. století, to byl můj sen. Navíc velmi pohodová majitelka, usměvavá, bezkonfliktní, prostě senzace. Ovšem jen do první návštěvy jejích vnoučat,“ směje se Dana. „Paní majitelka mě naštěstí varovala, ale i tak mě první nájezd malých zlotřilců překvapil. Sama děti nemám, ale jsem stoprocentně přesvědčená, že takhle by se určitě nechovaly. Ječení, dupání, záchvaty pláče, řev… A pak zase velká euforie, smích. Možná klasika, já si to ovšem z mládí představuji jinak. Takže to byl trochu šok.“

Čtěte také

Mám výčitky, ale péči o rodiče nezvládám

Čtěte také

Kamila (55): Jsem vyčerpaná. Péče o nemocné rodiče je víc než náročná

Tolerance, nebo úprk?

Po prvním víkendu ve společnosti malých rabiátů se přišla Daně majitelka omluvit. Ale rovnou konstatovala, že jednou za čas holt smečka tří holomků přijede a ona nemá sílu na to je o víkendu převychovávat. Dana od té doby zažila tři „výživné“ víkendy, kdy zvažovala, že raději někam zmizí. V tuhle chvíli sama v sobě řeší, zda jí překrásný byt za rozumné peníze a přívětivá majitelka stojí za to vydržet jednou až dvakrát do měsíce nájezd dětí z rodiny.

Čtěte také

Adéla Elbel

Čtěte také

Glosa Adély Elbel: O hledání svobody v omezeních. Co na rozdíl od vína funguje?

Pohled odborníka: mediátorka Ing. Kateřina Bělková, Škola mediace

Vážená paní Dano, děkuji za váš upřímný dopis. Dovolím si vaši situaci shrnout. Říkáte, že jste v současném pronájmu spokojená, jediné, co není podle vašich představ, jsou dny, kdy jsou u vaší bytné na návštěvě její vnoučata, která jsou hlučná. Vaše bytná si je vědoma toho, že chování jejích vnoučat vás omezuje, nicméně nemá v plánu jejich chování do budoucna nijak zásadně měnit.

Pro vaše další soužití bude velice důležitá respektující, vstřícná a zároveň pevná komunikace vůči vaší bytné. Můžete si s ní zkusit promluvit a upřímně jí sdělit své pocity, tak jak jste je popsala ve svém dopise. Pokud v současné situaci spatřujete nějaké možnosti (sleva nájmu, domluva vnoučatům z vaší strany, dodržování nočního klidu…), určitě své bytné tyto návrhy sdělte.

Najít spolehlivého, bezproblémového nájemce také není úplně jednoduché, takže věřím, že se vám nakonec podaří najít nějaký rozumný kompromis.

Kontakt: www.katerinabelkova.cz