Od roku 2019 jste velvyslankyní ve výslužbě. Čím jste se uplynulé dva roky zabývala?

Dost práce mi dala moje první kniha Sametová diplomacie o vytváření naší zahraniční politiky po listopadu 1989. Vyšla na konci roku 2019. Vzápětí jsem začala připravovat Matku diplomatku, kde popisuju hlavně své působení v zahraničí. Obě knihy jsou založené na mých zápiscích z dané doby, které jsem se snažila konfrontovat s dostupnými dokumenty. Bylo to intenzivní a časově náročné – psala jsem detailně o svých zážitcích, aby byly co nejpřesnější. A na jaře by měla vyjít moje třetí kniha, která je před dokončením.

Prozradíte, o čem bude?

Napsala jsem ji jako poctu Dianě Sternbergové – o jejím životě, jak zrestituovala a poté zrekonstruovala rodinný majetek (je potomkem šlechtického rodu Šternberků, patří jí zámek v Častolovicích, pozn. aut.).

Čtěte také

Angelina Karjakina

Čtěte také

Ukrajinská novinářka: Do války můžou být povolány i ženy. Mnohé se bojí o děti

Při psaní prvních dvou knih jste musela projít všechny své notesy, kam jste si po celou dobu kariéry vše zapisovala. Těch musí být!

Hodně! Mám je „vyštosované“ v krabicích, kde jsem nejdřív musela najít ty správné, což byla šílená práce. Pak jsem zjistila, že jsem si pečlivě psala data a někdy i hodiny, ale ne roky, protože tehdy mi bylo přece jasné, v jakém roce se vše dělo. Když jsem to po sobě nemohla přečíst, dost jsem si spílala! Hlavně v zápiscích z doby od prosince 1989 do června 1992, kdy jsem byla šéfkou kabinetu nového ministra zahraničních věcí Jiřího Dienstbiera. To jsou nejcennější zápisky – nikdo jiný to nezažil tak zblízka. Tehdy jsem si pomáhala těsnopisem, oprášit ho po tolika letech bylo obtížné.

Dana Huňátová

Za sebou má třicetiletou diplomatickou kariéru, z toho sedmnáct let působila na čtyřech kontinentech. Po roce 1989 stála u zrodu naší zahraniční politiky. Sepsala své vzpomínky a zkušenosti do dvou knih, loni jí vyšla Matka diplomatka.

V Matce diplomatce popisujete svou práci velvyslankyně ve Finsku, Egyptě a Malajsii a generální konzulky v USA. Lze vůbec váš život v těchto zemích srovnat?

Jsou to nesrovnatelné země, ale všude mě nejvíc zaujali lidé a jejich různé životní podmínky. Měla jsem možnost seznámit se s nejvyššími představiteli zemí, zároveň jsem pracovně cestovala do regionů a poznávala běžný život na ulici. Nechat na sebe působit danou zemi, jaká skutečně je, bylo pro mě nejzajímavější. V Malajsii jsem hodně cestovala i do okolních zemí – Kambodže, Myanmaru (do roku 1989 Barma, pozn. aut.)… Lidé jsou tam usměvaví a vstřícní, přitom žijí v bídě, jakou si tady neumíme ani představit.

V každé zemi jste žila čtyři, nejvýše pět let. Dá se říct, že jste ji za tu dobu opravdu poznala?

Po čtyřech letech už zapadnete a najednou musíte odjet. Čím víc jsem si osvojila rytmus dané země, tím blíž jsem k ní měla, a tím víc jsem si ji oblíbila. Její kultuře i způsobu života se musíte přizpůsobit. Nemůžete vyčnívat, jakkoli nesouhlasíte s lecčíms, co se tam děje. Svou práci jsem měla vždy ráda, nejtěžší pro mě bylo ukončení mise.

Čtěte také

Marie Rottrová

Čtěte také

Marie Rottrová: Nesmíme padat na ústa a musíme věřit, že to bude zase dobré

S čím jste nesouhlasila?

V osobní rovině to bylo například v Egyptě – v dílně, kde se ručně tkaly koberce a kde pracovaly holčičky, ideálně od sedmi do čtrnácti let. Samozřejmě jsem k tomu měla komentář, ale věděla jsem, že s tím nic neudělám. Když vidíte takové zacházení s dětmi… Byla jsem tak hrozně bezmocná.

Váš syn Marek, známý jako Mardoša z kapely Tata Bojs, básní ve svém doslovu k vaší knize o obchodech s muzikou. Vyhledával je, když za vámi jezdil na návštěvy. Měla jste taky své oblíbené obchůdky, služby? Co třeba kadeřnictví?

Ke kadeřníkovi jsem si v Egyptě troufla jednou a byl to dost šílený zážitek. Na jednoduchém ostříhání se podílelo osm lidí! Vrchol byl, když jsem se po všech procedurách dostala k mistrovi s nůžkami v ruce. Jeden pomocník mu připravil pramen vlasů, aby mistr mohl šmiknout. To mě fascinovalo! Všichni, kdo se podíleli na mém účesu, si samozřejmě řekli o bakšiš („dýško“, pozn. aut.). Naopak v Malajsii jsem byla spokojená. Chodila jsem do obyčejného kadeřnictví k jednomu Číňanovi, který skvěle stříhal i masíroval hlavu.

Můj spolužák, diplomat, říká, že se někdy život na misi může stát „zlatou klecí“, z níž je těžké poznat skutečný život místních lidí.

To se mi nikdy nestalo. Poměrně snadno a rychle jsem se vždy dostala do kruhu umělců, kteří mě víceméně vzali mezi sebe. Ve Finsku jsem se spřátelila také se skupinou Waltari – prima kluci, kteří často jezdili hrát i do Čech. V Egyptě jsme dokonce na ambasádě založili klub, kam jsme zvali místní hudebníky a divadelníky. Poznala jsem mnoho skvělých výtvarníků, muzikantů, herců a filmařů, díky nimž jsem se dostávala mimo oficiální kontakty.

Potřebovala jste k tomu jazyky? Umíte třeba finsky?

Všude jsem si vystačila s angličtinou, neumím žádný z jazyků dané země. A když už tam jste, na učení jazyků nemáte čas! Přes den máte řadu pracovních jednání, večer i o víkendu se konají společenské akce. Ve Finsku se aspoň píše latinkou, ale arabština – to byl konec!

Čtěte také

Vojtěch Nýdl

Čtěte také

Příběh naší nedonošené dcery je plný zázraků, říká Vojta Nýdl ke svému debutu

Můžete stručně shrnout, co vše jste jako česká diplomatka dělala?

Hodně stručně? Pořád jsem něco četla a psala. Z ministerstva mi denně chodily pokyny, co mám zjistit a s kým co projednat… Zároveň řešíte každodenní provozní potřeby ambasády. Neustále sledujete, co se v dané zemi děje, jaké má oficiální názory a stanoviska. K tomu musíte prosazovat svou zemi a přitahovat k ní pozornost, nejlépe přes kulturní oblast. Velmi důležitá je ekonomická stránka – sledujete vládní tendry, kam směřuje ekonomika dané země, zda se otevírá příležitost pro české firmy… Pokud to chcete dělat zodpovědně, naplno a s výsledky, je to poměrně náročné, ale svou různorodostí nesmírně zajímavé.

A taky adrenalinové! Četla jsem, jak jste pomohla zachránit těžce zraněnou českou studentku, kterou vyhodil oknem ze čtvrtého patra její ruský přítel.

Upřímně, doteď si nejsem jistá, zda byl převoz té dívky vrtulníkem z Petrohradu do Finska v mé kompetenci. Volal mi tehdy bezradný kolega z Petrohradu, že tamní nemocnice udává rozporuplné informace o jejím vážném stavu. Nemocnice v Helsinkách byla nejblíž a Finové bez otálení nabídli záchranářský vrtulník. Dost jsem riskovala, ale vůbec jsem nemyslela na to, že převoz nebude zadarmo. Mojí prioritou bylo dívku převézt a zachránit. Petrohradská nemocnice ji ale nechtěla vydat a vrtulník mohl na přistávací ploše čekat jen patnáct minut. Snažila jsem se dovolat na vedení nemocnice, celé to bylo nesmírně vyčerpávající – opět ten pocit bezmoci! Ruply mi nervy, křičela jsem do telefonu a vyhrožovala jim kdejakou institucí… Naštěstí se převoz podařil, Finové ji dali jakž takž do pořádku a já ve výsledku nic platit nemusela. Ani nevím, jak se ta dívka jmenuje a kde žije. Vím jen, že po úrazu hlavy má trvalé následky.

Jiří Dienstbier říkal, že diplomacie není práce od–do, ale poslání. Dáváte mu po třiceti letech kariéry za pravdu?

Určitě! Ale platí to o řadě jiných oborů. Jakmile se do něčeho naplno vložíte, přestává to být záležitost pracovní doby. Je to vaše celoživotní směřování.

Diplomacii považujete za delikátní záležitost založenou na osobních jednáních. Platí to i v dnešní online době? Lze diplomacii dělat přes sociální sítě?

Některé věci se určitě dají vyřešit e-mailem nebo na Twitteru, ale důvěrné postřehy vám tam nikdo veřejně nenapíše. Pokud chcete řešit citlivou situaci týkající se třeba bezpečnosti země, musíte s druhou stranou jednat z očí do očí.

Čtěte také

Kateřina Macháčková

Čtěte také

Kateřina Macháčková: O psaní knih i otci, kterému se přiblížila, až když umřel

Několikrát jste zmínila, jak zásadní pro vás bylo setkávání a jednání s lidmi. Kdo vás nejvíc ovlivnil?

Velký vliv na mou kariéru měla Madeleine Albrightová (historicky první ministryně zahraničních věcí USA v letech 1997 až 2001, pozn. aut.). Obdivovala jsem ji od chvíle, kdy jsem ji v roce 1990 poznala. Od té doby se přátelíme, dokonce napsala doslov k mé první knize. Byla mým vzorem pro nesmírnou pracovitost a plné nasazení. Když jsme se seznámily, učila na univerzitě. Zvala studenty k sobě domů na večeře, do noci s nimi diskutovala… To pro mě bylo něco nevídaného – vidět, jak pracuje pro radost. Díky ní jsem začala o své práci uvažovat jinak.

Dodnes jsem jí vděčná za všechny hovory, které jsme spolu během těch let vedly.

Proč je v české diplomacii, na rozdíl od mnoha západních zemí, dlouhodobě málo žen? Aktuálně jich asi deset vede zastupitelské úřady, což je desetina z celkového počtu našich velvyslanců a generálních konzulů v zahraničí.

Asi proto, že jsou na většině pozic rozhodujících o obsazování míst muži. Podle mě žádný objektivní důvod, proč máme málo diplomatek, neexistuje. Máme dostatek kvalifikovaných profesionálek, které mají o vyšší diplomatické funkce zájem. Stejně se k nim ale dostávají obtížněji – žena musí být vždy o mnoho lepší než muž, aby získala pozici, o kterou usiluje. I v Egyptě byla řada žen ministryň, velvyslankyň měli mnohem více než my. U nás je nejen v diplomacii problém v tom, že pozice často nejsou obsazovány na základě konkurence – že by místo získal někdo skutečně lepší než druzí. Týká se to i státní správy, kterou považuju za částečně nefunkční, nevýkonnou a neprofesionální. Je zpolitizovaná a nejzajímavější či nejvyšší pozice se obsazují na základě stranické příslušnosti. Ve vyspělých demokratických zemích tohle neexistuje. My jsme si to zavedli sami a pěstujeme si to nadále. V západní Evropě je nemyslitelné, aby nový ministr po svém nástupu povyhazoval své nejbližší okolí a dosadil si tam své lidi, kteří oboru nerozumí a nikdy v něm nepracovali. Najednou jsou z nich náměstkové a vrchní ředitelé s rozhodovací mocí. To je prostě špatně.

Může být pro ženy diplomatky překážkou v kariéře skloubení práce a mateřské role?

Mateřství a péče o rodinu hrají také roli. Záleží na vstřícnosti partnera a rodinném zázemí. Ale jakmile děti trochu odrostou, může se matka pozvolna vrátit k započaté kariéře. Ve třiceti to určitě nejde, ale po čtyřicítce už máte zase volnější ruce, abyste si mohla kariéru vybudovat.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Právnička Nataša Randlová o tom, co ji naučila péče o syna, který byl v kómatu

Na první ambasádu jste odjela do Finska právě ve čtyřiceti. Synovi bylo už osmnáct, dceři patnáct.

Marka jsem měla ve dvaceti ještě na škole, to taky není řešení. Na druhou stranu, kdyby děti nebyly na počátku devadesátých let už tak velké, svou práci bych dělat nemohla.

Do Finska jste s sebou vzala na dva roky dceru Blanku, váš manžel se synem zůstali v Česku.

Syn se rozhodl zůstat doma i kvůli kapele, respektovala jsem to a nenaléhala na něj. Rodina se tedy rozdělila, naštěstí Finsko bylo blízko a mohli jsme se navštěvovat. Ale zásah do rodinného života to byl určitě. Na druhou stranu, možná to prospělo tomu, že se děti osamostatnily.

Jak náročné bylo pro vaši dospívající dceru žít v zahraničí?

Nesmírně. Uprostřed školního roku nastoupila do mezinárodní americké školy, přitom neuměla ani slovo anglicky. Bylo mi jí moc líto – denně tvrdě dřela, aby do třídy zapadla. Když jsme se pak vrátily, musela dohnat, co jí doma uteklo. Obě jsme měly ve Finsku co dělat, ani já nevěděla co dřív, protože krátce po našem příjezdu došlo k rozdělení federace, což přineslo řadu komplikací. Bylo to pro nás velmi náročné období.

V knize děkujete rodině za podporu. Jste jim vděčná za to, že každý z nich něco obětoval, abyste mohla dělat svou práci. Nikdy vám nevyčetli, že odjíždíte na další čtyři roky?

Pokud si dobře pamatuju, neříkali nic.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Rostya Gordon Smith: Ženy dovedou změnit svět

A váš muž Čestmír nechtěl jet s vámi a být „pan velvyslancový“?

Nechtěl. V roce 1990 byl legalizován Unijazz (sdružení pro podporu kulturních aktivit, které Čestmír Huňát založil v roce 1987, pozn. aut.) a mohli pořádat různé festivaly včetně asi nejznámějšího v Boskovicích. Vedl klub, tehdy v Jindřišské, dnes je to kulturní centrum Kaštan… Prostě práce, kterou nešlo dělat jinak než tady a u které nemohl chybět. Jestli si někdo občas postěžoval, že jsem pryč, byl to on.

Nedivím se mu…

Já taky ne.

Ačkoli jste byla na misích stále mezi lidmi, byla jste vlastně dost sama, píšete v knize. Co vám pomáhalo proti pocitu osamělosti?

Byla jsem sice sama fyzicky, ale mojí výhodou bylo vědomí, že mám doma rodinu a zázemí. Díky nastupujícím technologiím jsme si už z Malajsie mohli volat přes Skype a vidět se. I to mi pomáhalo.

Knihu jste věnovala mamince, které je jednadevadesát. Co vám předala do života?

Jakmile jsem se ocitla na ministerstvu zahraničí, hodně mi pomáhala s péčí o rodinu – v tom byly důležité obě babičky, které byly manželovi k ruce. Moje maminka měla přísnou výchovu, takže i na mě byla dost přísná. To, co mi vštěpovala a zůstalo mi dodnes, je respekt k práci a velký smysl pro disciplínu. Bez něho bych se v diplomacii nikam nedostala.

Než jste v prosinci 1989 nastoupila na ministerstvo, učila jste na střední ekonomické škole, dokud vám to komunisti v roce 1984 nezakázali.

Protože mě považovali za nevhodnou pro působení mezi mladými lidmi. A taky se stupňoval politický nátlak na okolí mého muže – na Jazzovou sekci (organizace pro podporu nekomerční kultury, působila od roku 1971, pozn. aut.). Když Čestmíra v září 1986 na několik měsíců uvěznili, velice mi pomohlo vedení tehdejší Bohoslovecké fakulty, kde jsem pracovala jako ekonomka. Nabídli mi zkrácený úvazek, abych měla čas na děti.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Slavný režisér Vladimír Michálek pomáhá lidem v krizi. S filmem ale neskončil

Pro celou rodinu to muselo být těžké období.

To bylo. Manžel pak dostal podmínku, což mohl ale režim jednoduše zneužít. Jak říkal jeden kolega – stačí, když nedáš klukovi v zimě kulicha, a seberou tě za to, že nepečuješ o dítě. Čestmíra pořád sledovali, několikrát ho sebrali na ulici a někam odvezli. Žili jsme v neustálém napětí, protože stačilo málo, aby následoval trest natvrdo.

Vám zakázali učit, dětem bylo dvanáct a devět, chodily na základku…

A velmi se jich to dotýkalo. Po mužově zatčení přišla synova třídní učitelka do třídy s tím, že je jeho otec zločinec a patří mu to. To byl opravdu velký zásah do dětské psychiky. Navíc některé děti doma dostaly zákaz s Markem mluvit. A devítiletá Blanka to měla ve své třídě podobně… Oba si zažili těžké chvíle.

Když se teď díváte zpět, představte si, že jste na začátku kariéry – šla byste do diplomatických služeb znovu?

Měla jsem výjimečnou šanci a štěstí, že do sebe vše zapadlo a vyšlo mi to. Určitě by mě to lákalo a… Ano, šla bych do toho znovu, protože to bylo prostě skvělé!

DANA HUŇÁTOVÁ

  • Česká diplomatka. Během třicetileté kariéry strávila 17 let v zahraničí jako velvyslankyně a generální konzulka.
  • V letech 1989 až 1992 vedla kabinet ministra zahraničních věcí. 
  • V roce 2019 získala medaili Za zásluhy o diplomacii.
  • O své práci napsala dvě knihy.
  • V 80. letech učila na střední škole, dokud jí to komunisti nezakázali.
  • Vystudovala učitelství ekonomických předmětů na Vysoké škole ekonomické. 
  • Pochází z Prahy, kde žije s manželem. Mají syna (48) a dceru (45), je trojnásobnou babičkou.

Čtěte také

Pavlína Němcová

Čtěte také

Pavlína Němcová: O tom, proč dlouho nesměla vychovávat syna, o kráse i stárnutí