Věra Ferbasová

21. září 1913

Věra Julie Ferbasová, která pocházela z rodiny učitele Otokara Ferbase nikdy netoužila po tom, stát se herečkou. Studovala plzeňské gymnázium, následně obchodní akademii a věřila, že se stane schopnou asistentkou. A to i přesto, že ji společenský život bavil – ostatně ještě na gymnáziu vyhrála plzeňskou soutěž krásy a coby královna pak v oblasti objížděla různé akce a zábavy. Po škole ale nastoupila do seriózního zaměstnání – coby sekretářka v Divadle Vlasty Buriana. Ten si záhy všiml, že drobná blondýnka s kulatým obličejem a obrovskýma očima má něco do sebe a postavil ji na jeviště. Ferbasová nikdy nehrála, takže se v divadle zpočátku plácala, Buriana to ale bavilo a diváci si mysleli, že přešlapy roztomilého diblíka jsou zinscenované. Záhy Ferbasovou objevila kamera a mladá herečka se stala hvězdou prvorepublikových komedií. Byla velmi chytrá, brzy jí došlo, že její parketa bude komedie, nikoli role krásných femme fatale. Svého času chodila s režisérem Vladimírem Slavinským, který si pak ale našel novou hvězdu – Adinu Mandlovou. Věra Ferbasová se později provdala za architekta Josefa Pálka, díky kterému mohla ve 40. letech odmítnout spolupráci s německým filmovým průmyslem. Jenže ani to jí později nepomohlo. Když se k moci dostali komunisté, Ferbasová a její úspěšný muž byli přesnou ukázkou tzv. bývalých lidí, tedy lidí, kterým se dařilo v kapitalismu a s nimiž nový režim nechtěl nic mít. Manžel byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu, přišli o majetek a na Ferbasovou se mnozí snažili najít něco kompromitujícího. Byť se jim to nepodařilo, svět filmu i divadla se jí uzavřel. Nakonec žila v malém domku v Jičíně, kde po čase hrála s místními ochotníky. Vaz jí srazila smrt manžela a později také nešťastný prodej domku, kdy naletěla podvodníkovi a přišla o dům i peníze. Dožila v maličké garsonce na pražském Ládví. Když v roce 1976 zemřela, nikdo si toho několik dní vůbec nevšiml.

Čtěte také

Klára Issová

Čtěte také

20 NEJ Kláry Issové: Nejde o to nemít chmury, ale umět je překonat

Zita Kabátová

27. dubna 1913

Krásná Zita Kabátová vyrůstala na Malé Straně, oba rodiče byli milovníci divadla a vášniví ochotníci, přestože otec Benno Kabát pracoval jako architekt a památkář. Její strýc z matčiny strany byl první český filmový herec Josef Šváb-Malostranský. Zita k divadlu přičichla už jako novorozeně, údajně hrála coby nemluvně ve hře malostranského divadelního spolku, více hrát začala v pěti letech a začátkem 30. let se stala profesionální herečkou. Hrála u Oldřicha Nového, kterého si vždy vážila a vesměs na něj pěla jen chválu. Asi nejznámější rolí byla Helenka ve filmu Muži nestárnou z roku 1942. O dva roky později si Kabátová zahrála ve dvou filmech německé produkce pod jménem své babičky Maria von Buchlow, což se jí po válce stalo osudným. Dostala zákaz filmování a za kameru se vrátila až po dvaceti letech. To už za sebou měla dvě manželství. Poprvé se vdala v roce 1946 za Jerryho Krále, který obchodně působil v indické Bombaji. Chtěla za ním odjet, ale nedostala vízum a vztah na dálku nefungoval. V 50. letech se provdala za Jiřího Zavřela, sportovního novináře, který strávil řadu let v jáchymovských dolech. Narodil se jim jediný syn Jiří, a to když Zitě bylo 44 let. Ani toto manželství nevydrželo, Jiří Zavřel v 60. letech emigroval do USA, ona ho nechtěla následovat. Až do konce života zůstala v Česku a od 60. let se vrátila před kameru, většinou v menších rolích. Poslední film Želary natočila v roce 2003. Zemřela v 99 letech v Praze Motole.

Čtěte také

Sebevražda

Čtěte také

SEBEVRAŽDA: Těsně před ní může člověk působit i šťastně

Ljuba Hermanová

23. dubna 1913

Luběnka Herrmanová, jak znělo pravé jméno herečky, operetní zpěvačky a šansoniérky, se narodila kousek od Prahy v Neratovicích do rodiny drážního úředníka, jenž to časem dotáhl na vrchního inspektora, Jana Huga Herrmana. Tihle dva, otec a dcera, ale neměli mnoho společného. Otec byl pedant, Luběnka rozevlátá bohémka, která tíhla ke své matce, ochotnické herečce. Jakkoli byla krásná a studovala tehdejší nejlepší školy (gymnázium v Hálkově ulici, později Minervu), tak ji mnozí popisovali jako divoženku, kterou to táhlo k divadlu. V roce 1931, v osmnácti letech, nastoupila do smíchovského divadla Aréna, o rok později si už zazpívala slavnou píseň Život je jen náhoda po boku Hany Vítové ve filmu Peníze nebo život Voskovce a Wericha. Ostatně s oběma muži údajně chodila, což se oba dozvěděli náhodou v šatně před představením. O večírcích s Ljubou Hermanovou se traduje mnohé, byly divoké a bláznivé, přesto na ní ulpěl i škraloup, který dodnes není zcela objasněn. Hermanová coby poloviční Židovka nesměla během Protektorátu – mimochodem jejích nejlepších roků – hrát a po válce, v květnu 1945, se údajně zúčastnila lynče na filmového producenta Jana Svitáka, jehož lidé zřejmě neoprávněně vinili z kolaborace s nacisty. Po válce Hermanová vystupovala především v operetních a hudebních divadlech. Vdala se čtyřikrát, ale děti neměla. Poslední manžel byl bezmála o 30 let mladší zpěvák Karel Šmídek.

Čtěte také

Zuzana Kajnarová

Čtěte také

20 NEJ Zuzany Kajnarové: Zatím jsem vždycky přežila

Další výročí: Z řady letošních jubilantů můžeme připomenout například...

Charlotta Garrigue Masaryková

13. května uplyne 100 let od smrti intelektuálky, feministky a ženy 1. prezidenta ČSR.

Olga Havlová

11. července by oslavila 90. narozeniny první dáma Československa a České republiky.

Helena Zmatlíková

19. listopadu oslavíme 100. výročí narození mimořádné české ilustrátorky a malířky.

Dana Medřická

21. ledna to bude 40 let, co zemřela přední herečka, proslulá Erži Orbánová z Kočičí hry.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Gabriela Soukalová nejen o životě za "sportovní zdí"

Čtěte také

Holčička

Čtěte také

Psycholožka Monika Čuhelová: Nechte děti poflakovat

Čtěte také

Bolek Polívka

Čtěte také

Bolek Polívka v roce 1988: Sklenka zrní, to je žitná v původním stavu!