Narodila se 19. září 1922 ve Fryštátu, dnešní Karviné, jako Dana Ingrová. Otec působil za první světové války ve francouzských legiích a stal se vojákem z povolání. Po válce ho jmenovali velitelem pohraničního praporu právě ve Fryštátě, kde se postupně jeho ženě narodily tři děti. Dana byla prostřední.
Když jí bylo šest, odstěhovali se do Vacenovic, odkud pocházeli oba rodiče. Později působil otec v Olomouci a v Uherském Hradišti. V Hradišti začala studovat gymnázium, kde se začala věnovat atletice. Nejprve hrála tenis a házenou, a to velmi úspěšně. Během války se musela vyrovnat s řadou těžkých událostí. Jak prozradila v dokumentu ČT 13. komnata, v době protektorátu byl otec zatčen a partyzáni ji využili jako spojku. Konec války ale znamenal také seznámení s budoucím manželem Emilem.
Osudová setkání – s mužem a oštěpem
V roce 1945 se potkali na atletických závodech a zdálo se, že jsou si souzeni, ostatně se narodili ve stejný den i rok. V roce 1946 se Dana dostala náhodou k oštěpu, když ji poprosila kamarádka, aby jí kvůli získání zápočtu na tělovýchovné fakultě „zahrála“ soupeřku. A i tohle setkání s oštěpem bylo pro Danu osudové. Všestranný talent Dana prokázala už v tomtéž roce, kdy se stala mistryní republiky! A aby toho nebylo málo, získala i bronz v hodu diskem. Navrch ještě v roce 1949 vybojovala s házenkářkami titul republikových mistryň!
Pak přišel rok 1948 a letní olympijské hry v Londýně. Dlouho to ale vypadalo, že Dana nikam nepojede, protože všichni věděli, že jejím partnerem je Emil, a funkcionáři se báli, že by ho její přítomnost rozptylovala. Nakonec přece jen odjela a získala sedmou příčku. Později v rozhovoru pro Radioužurnál vzpomínala na olympiádu jako na znamení, že se chce po celý život věnovat sportu. „Po válce se naráz všechno rozzářilo. Bylo to krásné a obrovsky to na mě zapůsobilo. Byla jsem tak okouzlená událostí a tím, že jsou lidé schopni uspořádat takovou událost po tak špatném zážitku, jakým byla válka. Když jsem odlétala, řekla jsem si, že udělám všechno, abych byla i na další olympiádě.“
Svatba navzdory všem
Dne 24. října 1948 se konečně také Dana s Emilem vzali. Snadné to ale nebylo – nejprve nesouhlasili rodiče, pak komunisté, kterým ale Emil pohrozil, že pokud si Danu nebude moct vzít, přestane běhat. Svatba se konala v Uherském Hradišti, a přestože z ní tehdejší funkcionáři nadšení nebyli, lidé jim lásku přáli a v Hradišti novomanžele vítalo plné náměstí a po obřadu na ně čekalo překvapení – slavobrána z oštěpů. Byli spřízněnými dušemi a bylo jim souzeno spolu být. Dva výjimeční lidé, kteří měli stejný náhled na život. Pouze děti jim osud nedopřál.
Kvůli vážné nemoci z dětství je Dana mít nemohla, ale Emil tento fakt přijal s nadhledem. Ona sice přiznala, že z toho byla nešťastná, ale naštěstí měla Emila. „Utěšoval mě a říkal, proč se trápíš? Myslíš, že když nebudeme mít děti, tak lidstvo vymře?“ Později se prý zmínila o adopci, ale tu Emil odmítl. Jejich vztah byl plný humoru a povídání. Dana s láskou po jeho smrti vzpomínala, že jí neustále do všeho „kecal“. A to i do vaření, přestože byl skromný a snědl všechno, hlavně když pak vyhrál. Smáli se všemu a nejvíce prý lidské hlouposti.
Olympijský triumf
V roce 1952 přišla olympiáda v Helsinkách, kam letěli už spolu jako manželé. Tam oba zažili zřejmě největší slávu. Cesta tam ale byla dramatická. Emil odmítl nasednout do letadla, protože komunističtí funkcionáři nechtěli pustit do Helsinek kvůli politickým deliktům mladého sportovce Stanislava Jungwirtha. Emil si postavil hlavu a řekl, že bez něj nepojede. Dana tedy odletěla sama a tři dny na něj v Helsinkách čekala. Emil šel tehdy kvůli kamarádovi až na ministerstvo. Nakonec vše dopadlo dobře.
A byla to opravdu nádherná podívaná. Emil už vyhrál zlato na 10 km, ona měla zrovna házet oštěpem, ale start posunuli o několik minut, a Dana byla v šatně, aby se uklidnila. Byla totiž nervák. Když z šatny vycházela, potkala nějakého trenéra, kterého se zeptala, jak dopadl závod na 5 km, kde Emil také běžel. Díval se na ni s údivem, že je jeho manželka, a neví, že získal další zlato. Běžela k němu a požádala ho, aby jí zlatou medaili půjčil pro štěstí. A jako talisman zafungovala, protože Dana hodila olympijský rekord a vyhrála. Později se smíchem vzpomínala, že zlatý oštěp skončil jako smeták.
Nepohodlní pro režim
Další úspěchy následovaly. Získala dva tituly mistryně Evropy v roce 1954 a 1958, na OH v Římě vybojovala stříbro, třináctkrát se stala mistryní republiky. A je držitelka posledního světového rekordu dosažitelného dřevěným oštěpem (57,53). Věnovala se nejen sportu, po skončení aktivní kariéry začala od roku 1962 trénovat atletický dorost.
Když pak v roce 1968 podepsali manifest 2000 slov, dali tím jasně najevo svoje stanovisko proti okupaci a stali se nepohodlnými. Emil šest let pracoval jak pomocný dělník, až v roce 1976 získal místo v ČSTV, kde zůstal do důchodu. Díky vzájemné podpoře se s tím ale dokázali vyrovnat. Dana se stala členkou ženské komise Mezinárodní atletické federace a v roce 1988 jí udělili Olympijský řád, o patnáct let později dostala medaili Za zásluhy.
Láska až za hrob
S Emilem spolu žili 52 let až do jeho smrti (2000). Milovala ho natolik, že si část jeho popela odnesla s sebou domů v malovaném džbánku. Měla ho pořád u sebe, a když přišli přátelé, položila urnu na stůl a společně si připili. Cizí jí nebyl ani černý humor. Svého milovaného „Ťopka“, jak mu říkala, přežila o dvacet let. Stala se oblíbeným hostem řady sportovních akcí a až do posledních chvil byla vitální. Zemřela v březnu 2020 v 97 letech.
Nyní vstupuje do českých kin film Davida Ondříčka Zátopek. Dana si nejprve žádný film o Emilovi nepřála, ale nakonec kývla. Před svou smrtí stihla zhlédnout aspoň část filmu, a dokonce si v něm chtěla zahrát. Jak říká režisér Ondříček v rozhovoru pro echo24.cz, narychlo se vymyslela scéna, kde by seděla v závěru na lavičce. Už to ale nestihla, tři dny před natáčením ji odvezli do nemocnice, kde zemřela.