K čemu je v neziskovce Patron dětí „detektiv“ typu Daniely dobrý? Když před třemi lety tento charitativní projekt vznikal, přemýšleli jeho autoři, jak předejít zneužívání velkorysosti dárců. Jak jim dát jistotu, že každá koruna doputuje tam, kam chtějí. A na druhou stranu – jak nastavit prověřování žadatelů o pomoc, aby je to neponižovalo. Nakonec zvítězil nápad, aby mělo každé dítě svého kmotříčka – patrona. Odtud pak vznikl i název organizace. Patronem se může stát každá osoba, která rodinu a potřeby dítěte dobře zná. Sociální pracovníci, učitelé, lékaři, vedoucí kroužků, trenéři ze sportovních oddílů, rodinní přátelé…
Nebylo by na domeček?
Určité pochybnosti a váhání, jestli patronové nejsou přece jen projevem zbytečné opatrnosti, se v organizaci vynořují po celou dobu jejího působení. Definitivně padly letos v době koronarovirové krize. Se znásobením počtu žádostí se začali objevovat filutové, které doposud organizace neznala. Nejkřiklavější byl pokus státem placené členky městského zastupitelstva, objevili se i další výtečníci. Oddělení, kde všichni narazili, se jmenuje Risk a vede jej právě Daniela.
Trénink v čtení mezi řádky a rozmotávání různých polopravd si odnesla ze své osmnáctileté praxe v bankovnictví a pojišťovnictví. V korporacích se věnovala i komplikovanějším a nebezpečnějším pokusům o finanční podfuky za statisíce. Tady jen občas kroutí hlavou a je smutná. „Už před koronou jsem si začala vést seznam kuriozit,“ říká. V hitparádě drzostí zlatou plaketu získala žádost o financování koupě rodinného domu. Stříbro patří žádosti o zaplacení ozdravného zahraničního zájezdu pro celou rodinu, kdy patronka dítěte byla zároveň majitelkou cestovní kanceláře. U Daniely neuspěla ani prosba o elektrickou koloběžku pro zdravou teenagerku nebo o elektrokolo pro otce dítěte. Z kategorie „s jídlem roste chuť“ byl zase případ, kdy se dárci složili středoškolákovi na notebook. Jeho matka se zapřísahala, že bez něj nedostuduje. O několik měsíců později si požádala i o tablet. Je prý pro kluka lehčí na nošení do školy.
Aby počítač neskončil v zastavárně
V době koronavirové krize organizace s Danieliným přispěním zamítla více než 80 procent žádostí o tzv. mimořádnou pomoc. Číslo se zdá hrozivé. Vybraná částka převyšující 38,3 milionu korun za tři roky existence projektu Patron dětí, která už zlepšila život bezmála 3500 dětem, svědčí o tom, že Daniela zlou žábou na prameni rozhodně není. Naopak – peníze jdou i díky její bdělosti tam, kam mají.
„Možná to tak nevypadá, ale snažím se lidem vyjít maximálně vstříc,“ říká Daniela. „Děti si rodinu ani situaci, ve které se její dospělí členové ocitli, nevybírají. Je ale důležité, aby žadatel nelhal! My nehodnotíme, proč a jak kdo žije. Když se ale žadatelka srdceryvně vyplakává, že je opuštěná samoživitelka, a na sociálních sítích se chlubí aktuálními fotografiemi s otcem dítěte, tak už jí nedokážu věřit. Také hlídám, jestli se dar opravdu k dítěti dostane. Aby postel nebo počítač neskončily v bazaru nebo u exekutorů. V takovém případě můžeme poskytnout pomoc, kterou exekutor nezabaví. Třeba zaplatit školní obědy nebo zájmový kroužek,“ uzavírá Daniela tuto kapitolu.
Podle vlastní zkušenosti
Jaká je aprobace na roli detektivního hlídacího psa? „Žadatelé často netuší, jak moc jim rozumím,“ usmívá se Daniela. „Chápu, co prožívají, co je stresuje, jak je těžké občas nepropadat beznaději,“ dodává žena, kterou do Patrona dětí zavála jak profesní praxe, tak i osobní příběh. „Jsem ze čtyř sourozenců, druhá v pořadí,“ začíná pootevírat dveře svých komnat včetně té třinácté, k níž patří zážitky ze školy. „Rodiče měli technické vzdělání, ze všech sil se snažili, aby naše dětství bylo hezké. Celkem se jim to dařilo – až na školu. Starší brácha byl hodně svérázný. Dětská smečka jej nepřijala. Ve škole trpěl šikanou a učitelé to tehdy zametli pod stůl. Já jsem se snažila zapadnout, ale někdy si jeho spolužáci počkali i na mě. Já pak byla naštvaná, že to schytávám za něj.
I když mi šlo učení lehce, ve škole jsem se trápila a jeden z mála světlých bodů byla matematika. Milovala jsem hádanky, logické úkoly, rébusy a vyhrávala matematické olympiády. Jen jsem se nedokázala rozhodnout, čím chci být v dospělosti. Tápala jsem i na gymnáziu. Lákalo mne pátrat, zkoumat souvislosti, hledat příčiny a následky. Asi jsem chtěla být vždycky detektivem. Jen jsem to neuměla pojmenovat.“ A pak Daniela udělala zásadní chybu. Nechala se odradit od studia matematicko-fyzikální fakulty, která prý „není pro holky“. Toto rozhodnutí mělo dalekosáhlé důsledky.
Pokus omyl
Šla studovat elektrotechniku. Studium ji nebavilo a přidaly se i zdravotní problémy. „Byla jsem pořád unavená, jako bych skládala celou noc uhlí. K tomu se přidružila mizerná nálada hraničící s depresemi. Zvedal se mi bez příčiny žaludek, hubla jsem. Vše jsem přičítala svému odporu ke škole,“ popisuje. K lékařce se nakonec vypravila jen proto, aby získala papír k přerušení studia ze zdravotních důvodů a měla čas na rozmyšlenou, co dál. Jenže po kolečku vyšetření jí doktoři řekli, že přichází pozdě. Diagnóza zněla rakovina v pokročilém stadiu. V devatenácti letech!
Co dál
Léčila se dva roky. „Když vás připravují na to, že se možná nedožijete dalších pěti let, je vám spousta věcí úplně jedno. Elektrotechniku jsem bez lítosti opustila a žila ze dne na den. Naštěstí léčba zabrala. Zajímala jsem se, co moji rakovinu spustilo, dostala jsem se k virologii a přihlásila jsem se na přírodovědeckou fakultu. V té době jsem chodila s bývalým spolužákem z gymnázia. Tedy chodila. Spíš než láska nás u sebe držela moje nemoc a jeho pocit, že mě v těžkém období nemůže opustit. Lékaři mne navíc varovali, že nejspíš nebudu mít děti. A najednou se přihodilo, že jsem na přijímačky jela těhotná. Mateřství pouhý rok po ukončení léčby byl velký hazard se zdravím. Ale také zázrak,“ říká Daniela. Urychleně se vdala a škola šla stranou. „Šťastná jsem byla jen chvíli,“ pokračuje ve vyprávění. „Moje tělo nebylo po rakovině úplně v pořádku. Dcerka mi dávala strašně zabrat a manželství z rozumu, tedy spíše z nerozumu, se rozpadlo. Rozvod, chatrné zdraví, nespavé mimino, se kterým jsem žila v podnájmu, jen invalidní důchod… Toho, s čím jsem se musela vypořádávat, bylo tolik, že mám ono období trochu v mlze.“
Od plotny do korporátu
Přesto věřila, že bude zase lépe. Dcera Lucie byla její životní motor a ona doufala, že až dítě povyroste, vrátí se na přírodovědeckou fakultu. Jenže zničehonic potkala nového muže. Začal jí pomáhat a brzy ji požádal o ruku. Vzali se a v rychlém sledu měli dva syny. „Když slezete hrobníkovi z lopaty, s ničím moc neváháte. Víte, že zítra nemusíte mít čas už vůbec na nic,“ vysvětluje. Do „opravdového“ zaměstnání tak nastoupila poprvé až ve svých třiatřiceti letech. „Vpadla jsem od plotny a utírání dětských zadečků do bankovního oddělení vymáhání pohledávek,“ vzpomíná s úsměvem. Časem se jí naskytla příležitost přejít do oddělení prevence podvodů a později do pojišťovny, kde pomáhala při odhalování komplikovaných machinací – a bavilo ji to náramně.
Osmnáct let a dost
Najednou bylo osmnáct let pryč. „Vždycky když jsem si začala lebedit, že teď už pojedu jen po rovince, se opět objevil výmol,“ říká Daniela. „Práce byla náročná, ale zajímavá a vzrušující a plat slušný. Jen mne víc a víc unavovalo prostředí. V korporátním světě se vždycky pohybují různé skupiny a každá si hájí své zájmy. Byla jsem svědkem několika krutých podrazů mezi kolegy a sama jsem zažila různé tlaky. Neklid panoval i doma,“ popisuje. Partnerská krize ukončila i druhé manželství. Daniela byla opět sama – tentokrát s hypotékou a třemi dospívajícími dětmi. „Do smíchu mi nebylo, ale v korporátu se musíte tvářit, že jste happy, i kdyby vám uhnívala pod stolem noha. Nakonec jsem všechno zvládla. Když se děti začaly stavět na vlastní nohy, bankovní sektor jsem opustila. Svět neziskovek bych v minulosti nejspíš nevyhledávala. V danou chvíli mne ale oslovil jako nic jiného.“
Nic není ztraceno
„Všechno, co mi život dal i vzal, teď využívám ve své práci. Na jedné straně stojí propojování logiky s intuicí a práce s fakty, na druhé lidskost. Nikoho nesoudím a nenálepkuji. Jediné, co očekávám, je upřímnost,“ uzavírá své vyprávění Daniela. Právě na příbězích, které dnes procházejí jejíma rukama i hlavou, si uvědomuje, že nikdy není nic dopředu ztraceno. „Uzdravila jsem se z vážné nemoci. Po dvou rozvodech našla znovu rovnováhu a do třetice i partnera, se kterým mi je moc dobře. Když jsem psychicky vyčerpaná, chodím plavat a potápět se. Raduji se už i z prvního vnoučete.“
Nejlepší investice je vzdělání
Daniela přiznává, že v rámci pomoci rodinám v nouzi nejraději schvaluje vše spojené se vzděláváním. „Vzdělání a osobní rozvoj beru jako nejlepší investici,“ podotýká. „Dává šanci posunout kluka nebo holku někam do lepšího světa. Otevřít jim dveře k optimističtější budoucnosti. A rovněž mne moc těší, když schválím pomoc typu různých terapií a rehabilitací pro zdravotně znevýhodněné děti. Dáváme tím dětem i jejich rodinám vzkaz: Nejste na všechno samy, svět k vám není lhostejný.“
O Patronovi dětí
O Patronovi dětí
Patron dětí je charitativní projekt založený v roce 2017 Nadací Sirius. Pomáhá rodinám s nezletilými dětmi se zdravotním a sociálním znevýhodněním. Příběhy dětí, které potřebují pomoc, jsou na webu projektu zveřejňovány každý den. Jakmile je vypsaná cílová částka vybrána, pořídí za ni Patron dětí věcný dar nebo službu, na kterou se dárci skládali. Rodina tedy nezískává peníze, ale dar, o který požádala. Na pomoc konkrétnímu dítěti jde přitom 100 procent vybraných prostředků. Provoz projektu je plně hrazen Nadací Sirius.
