Střílení na trap je poměrně stará olympijská disciplína, jestli se nepletu.
V podstatě od roku 1900 byla na olympiádě. Je to jeden ze zakládajících sportů. Coubertin byl střelec z pistole. Ale v současnosti se proti střílení obecně zvedá velká vlna odporu, je to spojené i s ekologií a je to teď moderní. Myslím, že v roce 2028 se střílení na olympiádě ještě udrží, ale pak už asi nastane soumrak střelby. A postihne to i nás, sportovní střelce, kteří ukazujeme, že střílení nemusí být jen nebezpečné.
Kde jste vlastně ke střílení přišel?
Dědeček byl vášnivý myslivec a v rámci mysliveckého sdružení postavili roce 1955 v Holasicích střelnici, jednu z prvních. Starší bratr také úspěšně závodně střílel jako junior, pak to vyměnil za studia, bratranec taky a padlo to i na mě. Chtěl jsem sice hrát tenis, ale jak jsme jezdili pořád po střeleckých závodech, tak jsem to zkusil. Taky mě motivovalo, že kdybych v tom byl aspoň trochu dobrej, měl bych lepší vojnu. To v té době bylo velké téma. Na Dukle se dala vojna se sportem přežít.
A ono to vyšlo!
Moje kariéra se vyvíjela hodně rychle, od juniorky jsem měl hodně úspěchů, dost jsem cestoval a přišly i medaile na olympiádě.
Když jsme plánovali náš rozhovor, říkal jste, že se právě někam přesouváte. Kde jsem vás dnes zastihla?
Jsem právě v Montecatini v Toskánsku.
DAVID KOSTELECKÝ
DAVID KOSTELECKÝ
• Narodil se v roce 1975 v Brně.
• Se střelbou začal ve čtrnácti letech v brněnském středisku mládeže.
• Od roku 2004 je členem Dukly Hradec Králové.
• Je držitelem zlaté medaile ve sportovní střelbě na LOH v Pekingu 2008. Má tři zlaté a dvě stříbrné medaile z mistrovství Evropy v letech 1998 až 2019.
• Žije v Holasicích u Brna.
• Je ženatý, s manželkou Lenkou, bývalou slovenskou reprezentantkou ve střelecké disciplíně skeet, mají tři syny.
Tam budete trénovat celý měsíc až do olympiády?
Ne. Zůstanu tady týden a pak se vracím do Česka, protože budu mít závody. Chystám se na světový pohár, který bude koncem června v Chorvatsku. A taky mám doma tři děti, takže už nemůžu být tak dlouho pryč.
Jak jsou veliké?
Mám tři syny. Nejstaršímu je deset, pak sedm a čtyři. Jsou fajn, je s nimi velká legrace. Moc se na ně těším.
Tak to chápu, že vás to táhne domů.
Moje žena dříve také úspěšně závodně střílela (Lenka Kostelecká, rozená Barteková byla reprezentantka Slovenska, juniorská mistryně světa a Evropy a bronzová z ME 2010 v soutěži jednotlivkyň ve skeetu, pozn. aut.), takže zná prostředí, ví, co je třeba, a hodně mi pomáhá, mám v ní velkou oporu. Kdybych chtěl trénovat měsíc někde venku, nebyl by to problém, ale podléhám tréninkovému plánu Českého střeleckého svazu, takže to musím všechno skloubit. Jel jsem do Itálie vyřešit ještě nějaké technické detaily na zbrani a spojil jsem to s trénováním.
Jak teď vypadá váš den?
My jsme taková zvláštní rodina. Sestra mojí ženy je slovenská olympijská medailistka ve střelbě (Danka Barteková je držitelkou světového rekordu a bronzovou medailistkou z LOH 2012 v Londýně, pozn. aut.), sice v jiné disciplíně, ale také z brokovnice. Ona je v Montecatini už měsíc, má tu pronajatý dům a já jsem teď dorazil a budeme spolu trénovat na stejné střelnici. Je příjemné, když tu máte někoho blízkého. Ale k tomu režimu. Ráno chodíme okolo šesti kilometrů, abychom se trochu rozproudili. Už mám vyšší věk a špatná kolena, tak neběhám, ale chodím. Pak se přesouváme na střelnici a tam trénujeme až do večera.
Stěžujete si na věk. I když na to nevypadáte, je vám 45 – to není úplně běžný věk olympionika. Ve střelbě snad ano?
Běžné to není ani ve střílení. Bylo pár lidí, kteří se v tomto věku dostali na olympiádu, ale má to svá pro i proti. Můžete střílet dlouho, ale když to děláte 30 let, tak přijde únava, motivace se mění, pohled na celou věc také. Když mi bylo dvacet, sport byl samozřejmě to nejdůležitější na světě, teď vidím, že to tak není, že sport je jenom sport a únava materiá lu udělá své. Můžu sice čerpat ze zkušeností, kterých mám hodně, ale kdybych to měl teď hodnotit, tak ve výhodě nejsem. V naší disciplíně jsou na vrcholu lidi mezi 22 a 25 lety. Takže handicap věku tam určitě je. Už nepatřím k favoritům jako dřív.
Právě proto je tahle olympiáda ještě větší výzva než ty dřívější?
Budu se snažit o co nejvíc, ať to dopadne, jak dopadne. Zažil jsem pět olympiád, dařilo se mi dobře, třikrát jsem byl ve finále. Ale musím být nohama na zemi, i když věřím, že jsem neřekl poslední slovo.
Co je pro střelce ve vaší disciplíně nejdůležitější?
Těžce se to popisuje. Je to hodně faktorů. Musíte posilovat a být fit, nejen pro manipulaci se zbraní, ale i proto, že strašně moc cestujeme. Náš závod trvá dva až tři dny. Odstřílíme 25 terčů a pak třeba tři a půl hodiny čekáme na další položku. Je to roztahané, jeden den se vám daří, ale čekají vás další dva. Je to náročné na psychiku, což je zase spojené s fyzičkou. Důležité jsou reakce, musíte se pořád udržovat ve formě.
A kromě kondice musíte mít zrak sokolí.
Oči jsou podle mě strašně důležité. Mám speciální oční trénink se sportovním optometristou. Od roku 2004 mám se zrakem trochu problémy, takže používám čočky. Hodně důležitá je rovnováha, musíte udržet balanc, protože terč vyletí 110kilometrovou rychlostí, nevíte, kam poletí, jestli doleva, doprava, rovně, v různých úhlech a výškách, je třeba zareagovat tělem, když máte na jedné straně čtyři kilogramy těžkou flintu. Udržet postoj, být přesný…
Přitom to vypadá tak jednoduše… Prásk, bum a je to.
Když už jsme u techniky, je u nás ještě zvláštní, že nikdy nemíříme přímo na terč, ale vždycky někam dopředu. Tím, že letí takovou rychlostí, musíte si správný kousek přidat. Říká se tomu předsazení.
To si musíte nějak počítat?
Spíš je to otázka intuice, reflexu a cvičení, protože kdybyste se mě těsně po zásahu zeptala, kolik jsem tam přidal, tak to nejsem schopen určit. Intuitivně mířím o kousek dopředu. Je to absurdní, ale my vlastně nemíříme na terč.
To je to nečekaně komplikované.
To je a hraje tam taky strašně důležitou roli psychika a mentální stav, protože veškeré emoce, ať se cítíte dobře, nebo ne, všechno může pokazit střelu.
I pozitivní myšlenka?
Jasně, řeknete si wow, to byla super střela, vychýlíte se z křivky a příští terč netrefíte.
To je pech.
A celý ten proces, co jsem popsal, trvá půl sekundy. Musíte umět vypnout hlavu, věřit, že máte natrénováno a děláte všechno správně.
Máte nějaké informace, jak to bude na olympiádě prakticky vypadat?
Teď už je snad skoro jasné, že olympiáda bude, ale musím upřímně říct, že to s olympiádou, jak to bývalo, nebude mít nic společného. Nebudou tam lidi, budeme v totální izolaci. Budou nás každý den testovat. Pro pozitivní hrozí 14 dnů až 3 týdny karanténa, a tudíž diskvalifikace ze závodu. Ani sám nevím, co od toho čekat, ale pro sport celkově je asi důležité, aby to proběhlo. Mysleli jsme si už, že se Tokio zruší a bude až Paříž.
Těšíte se aspoň trochu?
Kdyby to bylo za normálních okolností, tak hodně. Spoustu jsem toho nacestoval, projel celý svět, ale nikdy jsem nebyl v Japonsku. A ani jsem nepočítal s tím, že se do Tokia kvalifikuju, a když se mi to v roce 2019 povedlo, tak jsem si říkal, super, kruh se uzavřel. To bude pro mě poslední, co jsem chtěl a bude to taková symbolika. Těšil jsem se, že tam pojedeme dřív, že se někam podívám, Japonsko mě strašně přitahovalo. Teď vím, že se mi to nesplní, takže se tolik netěším.
Jaké jsou ideální podmínky, které bychom vám měli přát na olympiádu?
Jasno, slunce, bezvětří a 30 stupňů.
Proto trénujete v Itálii, prostě potřebujete teplo?
Teplo má pozitivní účinky na tělo. Jste uvolněnější. I když trénujeme i v zimě, třeba v minus pěti. To vydržíme půl hodiny a pak rychle spěcháme do klubovny ke krbu. Pro střelce je prostě ideál teplo. A pro mě obzvlášť, vždycky se mi spíš dařilo v zemích, kde bylo hodně teplo, ani vlhko mi nevadí.
Je nějaká země, odkud pocházejí nejlepší střelci?
Itálie. To je Mekka střílení. Je tady největší členská základna, nejvíc střelnic, s nadsázkou se dá říct, že v každé páté vesnici je střelnice. Je to jejich národní sport. Devadesát procent výrobců zbraní, střeliva i doplňků je v Itálii. Celý svět sem jezdí trénovat, řešit zbraně. V dnešní době totiž už ve vrcholovém sportu musíte mít zbraň na míru.
Co vás ještě baví kromě střílení?
Mám rád sport. Rád se na něj dívám. Miluju tenis, hrál jsem ho od šesti let, ten si vždycky rád zahraju. Taky mě baví golf, umím při něm úplně vypnout hlavu, ale nejsem žádnej velkej golfista, dostanu se na hřiště třeba desetkrát za rok. Je mi jedno, jak hraju, tam si to můžu dovolit.
A co vaši kluci, taky sportují?
Vidí u nás, že sportujeme, takže je to taky jejich zábava. Starší dva hrají tenis, chodí na atletiku. Nezaměřujeme je nějak vrcholově, dělají to na pohodu. Nevěřím, že je dobré drilovat děti od pěti let k výkonům. To nemám rád. Myslím, že by měli vyzkoušet víc věcí, postupně se rozvíjet a sami si vybrat, co je baví a klidně až v patnácti.
A manželka?
No já jsem jí dětmi zkazil a ukončil závodní kariéru. Tolik dětí ale chtěla ona. Ráda si zaběhá, jezdí na kole, ale s třemi kluky moc času nemá, protože to je neskutečný cirkus, nechápu, jak to vydrží.
Co budete dělat, až přijedete teď z Itálie domů?
Hned v pátek bych měl jet na závody, je to na Slovensku, v místě, kde se žena narodila a žijí tam její rodiče. Takže pojedeme všichni.
Do Trnavy?
Ano, tam budu o víkendu střílet na závodech a pak zůstaneme u manželčiných rodičů, tam je pohoda, odpočinu si. Taky musím u nás posekat trávu doma i na střelnici, to je pro mě skvělá práce, budu dělat Forresta Gumpa a vyčistím si hlavu. S děckama se vykoupeme, jestli bude pěkně. Rozvezu je na jejich sporty. Na to všechno se těším.
CO JE STŘELBA NA TRAP NEBOLI POHYBLIVÝ TERČ
CO JE STŘELBA NA TRAP NEBOLI POHYBLIVÝ TERČ
Střelec vybavený dvouhlavňovou brokovnicí strefuje tzv. holuby. V minulosti se jednalo o živé holuby. Ti jsou dnes nahrazeni barevnými kotouči o průměru 108 milimetrů o tloušťce 12 milimetrů. Speciální vrhací zařízení je vymršťuje rychlostí 108 km/h do vzdálenosti 15 a více metrů.
Vlevo: David trénuje na letošní olympiádu v Itálii i doma v Česku. Dole: v Pekingu v roce 2008 vystřílel zlatou medaili.
Zažil jsem pět olympiád, dařilo se mi dobře, třikrát jsem byl ve finále. Ale musím být nohama na zemi.
