Už pět let hrajete detektiva Michala Břízu v seriálu Polda. Máte rád detektivky?

Nikdy jsem je nemusel, ale nakonec jsem si je stihl oblíbit. Dílem díky Poldovi, dílem díky analýzám stejně netknutého Viktora Preisse a částečně i načítáním severských krimi jako audioknih. Takový Jo Nesbø je už na hranici psychologického románu. Jeho detektiv Harry Hole mě zaujal nejvíc, to jak se krásně destruuje… Já ale jiné ani neznám.

Tak pojďme od detektivů k divadlu. Kterou svou současnou roli máte v Národním divadle nejraději?

Mně se asi nejvíc líbí moje role v šatně. Jsem tam skoro nejstarší, kluci mi musej různě posluhovat, poslouchat moje vzpomínky na dobu, kdy byl svět ještě v pořádku, kdy jsem byl ještě při síle a prkna, která vůbec nic neznamenají, mi praskala pod nohama.

V poslední době v Národním došlo k zásadním personálním změnám, nyní vystřídá na postu ředitele činohry Danielu Špinar režisérské duo SKUTR… Jak to prožíváte?

Já mám z té volby radost, protože proběhla transparentně a v klidu. A to v našich krajích úplně obvyklé není. Danův odchod nijak významně komentovat nechci, naprosto ho chápu a má na něj plné právo. A na SKUTR se těším, známe se dlouho a myslím, že činohru čeká období plné folklóru a naděje.

A co herecká parta v Národním?

Parta není důležitá, podstatný je jistý prvek konkurence a strachu o korýtko. My se kolikrát v šatně i popereme. Ale důležité je odpuštění. Nezlobit se do nekonečna na tu čeládku, že mi vypili zlomvazku nebo napráskali u vedení, že jsem v Shakespearovi nemístně improvizoval.

Jaké divadlo láká vás?

Dobré divadlo je vždycky dobré. Potíž je v tom, že já se už nedokážu na divadlo dívat nezaujatýma očima. Prostě už dopředu vím, co se stane, když puška vystřelí nebo když mladá kolegyně začne šeptat. Pokud si cestou z divadla dokážu říct: „Panejo, to byl nášup, to jsem nečekal!“, je to dobré znamení.

Měl jste někdy herectví plné zuby a chtěl dělat úplně něco jiného?

Tahle období se střídají s chvílemi prozření, že nic jiného neumím a že devětapadesátiletého rozumbradu nikde nezaměstnají. Takže se pokorně vrátím ke kalendáři, kam si opět zaznamenám další představení a další natáčení nekonečných seriálů.

K jakému jinému umění máte ještě blízko? Chodíte rád třeba do galerií?

Rodiče mě smýkali celé dětství po výstavách, tak nevím, proč bych tím neměl otravovat i své děti. Získají tak umělecký přehled a jemnocit, takže při pohledu na vizuální smog ve svém okolí budou plakat. Jako já.

Věnoval jste se hudbě, máte i nyní potřebu se v ní realizovat?

Nikdy jsem se v hudbě nerealizoval. Mlátil jsem do kytary a doufal, že ještě po třiceti letech po rozpadu kapely na to budou lidé vzpomínat. S láskou. A to se podařilo! Jinak rambajz patří k mládí a to je, jak se říká… pryč.

Jste jako posluchač příznivec streamingu, nebo spíš vinylů?

Před časem jsme si opět zakoupili gramofon a byl jsem u vytržení, jak překrásně to hraje… Ale v autě přenoska pořád přeskakuje a z poslechu se stává utrpení. Takže tam si naladíme algoritmus a necháme se překvapovat jeho výběrem. Vzhledem k tomu, co hrají v éteru naše rádia, je počítačová dramaturgie bezpečnější. Řezník měl pravdu (raper, který je k české populární hudbě velmi kritický, pozn. red.).

Co vy a dabing?

Musí to být něco mimořádného jako třeba naposledy seriál Fauda. Jinak to moc nedělám, protože mi to příliš nejde, zdržuji a často upozorňuji na otrocký překlad. Lidé by měli, pokud umějí číst, poslouchat své oblíbené hrdiny v originále.

Audioknihy naopak načítáte hojně. To je v tom takový rozdíl?

To je něco jiného! Načítání je cizelérská práce. Kultivuje to řemeslo, musíte se soustředit a literátovi to nekazit. Dělat na dobré knize je dřina, ale nádherná. Někdy ani dvojí přečtení nestačí. Leckdy je zapotřebí tužtička a bezesné noci. A při čtení příliš nebarvit, nepitvořit a ženské postavy vybavit něhou. A zjistit si správnou výslovnost, to je taky důležité. Nechceme přece vypadat jako blbci.

K jakým knihám tíhnete?

Mám rád jakékoli knihy o přírodě – od agamy po žraloka. Cestopisy, literatura faktu, historie, alžbětinská Anglie, Anglie dnes… Jen ty detektivky nemusím.

Rád cestujete. Co patří mezi vaše nej cestovatelské zážitky posledních let?

Loni jsme byli celá rodina ve Švédsku a v Norsku. To byla ryzí krása. Fjordy střídaly tunely, disciplinovaní řidiči a rozjívené vodopády. V zahradách zrající blumy a o tři sta metrů výš špinavý sníh. Ochutnávali jsme vodu, abychom poznali, zda jsme u fjordu, či u jezera. Poznali jsme nové vůně, nové chutě a některé opravdu kuriózní… Znáte salmiakové bonbony? Tak si posolte pendrek a znásobte padesáti.

Kam ještě plánujete vyrazit, když to půjde?

Máme obrovské plány! Madeiru, Cres na Vespách, západ a východ USA, Orlické Záhoří – také na Vespách… Miluju plánování s mapou a bedekrem. Naplánoval jsem nejkrásnější trek po Namibii! A víte, kam jsme nakonec jeli? Tak vidíte.

Máte malé děti. Jste přísný rodič, nebo je spíš rozmazlujete?

Střídám to. Děti si nikdy nesmějí být jisté, na koho doma narazí. Zlenivěly by a vybudovaly nějakou primitivní strategii, jak vás obalamutit. Cukr a bič, to je moje heslo. Ale často mě cukr tak vyčerpá, že na bič vůbec nedojde.

DAVID MATÁSEK (59)

  • Působí mimo jiné v Národním divadle (např. inscenace Audience u královny, Naši Furianti, Návštěva), věnuje se filmové a televizní tvorbě (např. Polda, Případ pro malíře).
  • Pro Nadační fond Muži proti rakovině aktuálně načetl bez nároku na honorář publikaci Rakovina: Průvodce vnitřních pocitů, která popisuje tradiční přijímání závažné diagnózy. Je zároveň i dlouholetým ambasadorem osvětové kampaně Movember, která se celosvětově snaží měnit pohled na mužské zdraví v souvislosti s rakovinou varlat a prostaty.


Zdroj: časopis Vlasta