Děti měla brzy, jak to za minulého režimu bylo obvyklé. Vzali se, sotva se muž vrátil z vojny, a pak to šlo rychle – ve dvaceti dcera, o dva roky později syn. Z malého bytu se přestěhovali na vesnici do domku po prarodičích, který si během let pěkně zrekonstruovali. Oběma dětem je dneska přes třicet a Jana je vyděšená, jaký jejich život nabral směr.

„Dcera žije v zahraničí, kde studovala a teď tam pracuje a bydlí s přítelem. Asi bych na ni měla být hrdá, protože už na vysoké škole se živila sama a všechno kolem školy nebo bydlení na studiích si zařídila sama. Ale já jsem povahou kvočna, takže mě to, že se nevídáme, trápí. Telefonáty jsou mi málo, navíc zase tak často si nevoláme,“ stýská si Jana. Navíc je podle ní nesmysl odkládat mateřství, ovšem s dcerou se o tom podle ní ani mluvit nedá – když matka nadhodí tohle téma, naštve se. Jana tuší, že podobné řeči jsou jedním z důvodů, proč mladá Klára moc často domů nejezdí. „Navíc její přítel je Fin, mluví jen anglicky, takže se s ním ani nedomluvím,“ dodává žena.

Nechtěli jsme, aby se rozptyloval brigádami

Ale ještě víc ji trápí syn. S ním to dlouho vypadalo hodně nadějně, ale teď už se Jana jeho budoucnosti dost děsí. David se na první vysokou školu dostal bez problémů a stejně hravě ji vystudoval. „Byla jsem na něj pyšná. Věděla jsem, že je chytrý, a představovala si, co všechno jednou v životě dokáže,“ vzpomíná jeho matka. Rodiče ho na rozdíl od dcery během studií živili a to i v momentě, kdy se rozhodl přibrat studium další vysoké. „Studoval náročné obory, nechtěli jsme, aby se rozptyloval brigádami. Tedy hlavně já, muž byl trochu proti,“ popisuje Jana období, které nebylo úplně lehké, protože synovy životní nároky stoupaly, zatímco příjmy rodiny kvůli jejím zdravotním problémům spíše klesaly.

Když první školu dokončil, rodiče chtěli, aby si našel alespoň nějaký přivýdělek, ale David tvrdil, že práce v oboru je pro studenty málo, a nic jiného dělat nechtěl. Jana zatnula zuby a věřila, že se všechno změní, až mladý muž dostuduje. Ale bohužel, to se nestalo. Syn sice úspěšně dostudoval i druhou vysokou, ale do práce se mu nechtělo. Seděl doma, hrál počítačové hry, chatoval s kamarády a spoléhal na výplatu od rodičů.

„Peněz máme čím dál tím míň. Jsem vyčerpaná. Nejhorší je, že ani moje nemoc synův postoj nezměnila. Doma mi s ničím nepomůže, do práce nastoupí vždycky jen na pár týdnů, ale pak řekne, že ho to nebaví, a je zase doma,“ přiznává Jana, že je v koncích. Bojí se toho, že David si s takovým postojem nenajde ani dívku, pár spíše náhodných známostí, které skončily tak rychle, jako začaly, to spíše potvrzuje.

A její muž? Ten to moc neřeší. Během let se z chlapa sršícího energií, který sice nikdy nebyl na nějakou kulturu, ale zato neustále něco kutil kolem domu, stal mrzout. Nejradši je, když ho nikdy s ničím neobtěžuje. Takže u něj Jana zastání nenašla. A kamarádky? Na vsi jich zase tolik nemá a ty, které jí tvrdí, že má Davidovi dát nějaké ultimátum, moc poslouchat nechce. Bojí se, že by svým způsobem přišla i o druhé dítě.

Pohled terapeuta, odpovídá Mgr. Jana Divoká – psychoterapeutka, www.janadivoka.cz

Pohled terapeuta, odpovídá Mgr. Jana Divoká – psychoterapeutka, www.janadivoka.cz

Naprosto chápu Janin strach ze syndromu prázdného hnízda. Přikláním se ale k postoji, že děti jsou nám „půjčeny“ na dobu, než se samy mohou vydat na samostatnou cestu životem. Myslím, že dokud nezmění svůj přístup k synovi, situace se nezmění. Věřím, že synovi umožnili s manželem vystudovat dvě vysoké školy, což ho jistě činí kompetentním najít si i práci. Určitě by bylo správné, pokud u rodičů bydlí, aby přispíval na domácnost a stravu, pomáhal s údržbou domu či bytu, nákupy a tak podobně.

Pokud syn přispívat nebude, měl by si najít své bydlení. Věřím, že výhoda takzvaného mamahotelu je značně lákavá, ale jinak, než že syna rodiče hodí do vody, se plavat nenaučí.

Jana by měla začít pečovat více o sebe, obzvláště když má zdravotní problémy. Určitě bych doporučila zajít za odborníkem (psychologem, psychoterapeutem), který by podpořil Janu, aby si více stála za svým, naučila se myslet více na sebe a své zdraví a nebála se situaci vyřešit ráznějším způsobem. Budu jí držet palce, aby v sobě našla dostatek odvahy a sil.