Matky malých dětí a matky samoživitelky jsou vedle seniorů nejohroženější skupinou ve spojitosti s inflací a rostoucími cenami. Nároky kladené na matky v naší společnosti jsou tak vysoké, že každé, byť lehké utažení šroubů může vést do pekel. Tedy k antidepresivům, k vyhoření, k somatizovaným zdravotním problémům. To nevyřeší kytka druhou květnovou neděli – a dokonce ani čokoládové bonbony, i kdyby jich byl vagon.
Starý známý Sigmund Freud přišel už před sto lety s pojmem mateřské zodpovědnosti – za životní štěstí člověka je zodpovědná matka. Od mateřské zodpovědnosti je ale jen kousek k mateřské vině. Tlak na matky zejména v posledních dvou desetiletích zvyšuje přístup, který sociologie nazývá intenzivním mateřstvím – vedle něj byl Freud stran vzbuzování mateřské viny ještě naprostý břídil!
Intenzivní mateřství je nepsaný diktát, norma, která od matek očekává, že dětem věnují maximální možný čas, energii a peníze. Ta správná dělá vše pro optimální rozvoj potomka, přičemž se řídí třemi základními principy – následováním odborných rad, zaměřením na dítě a nenahraditelností mateřské péče. Což je průšvih, protože do jediného dne musíte jako správná matka nacpat studium lékařských, výživových, ortopedických, psychologických a spousty jiných textů a volit mezi často protichůdnými názory ten, který je pro vaše dítě nejlepší. Nesmíte to ale dělat v přítomnosti dítěte, protože byste ho tím ochudila o svoji pozornost, která by měla být bezbřehá. Navíc si nesmíte skáknout ani na záchod, natož nedejbože do kina, protože jste nenahraditelná.
Koncept intenzivního mateřství pak korunuje obraz Yummy Mummy, což je americký model rozesmátých, šťastných, bohatých a úspěšných matek – celebrit, které uvolněně kloubí práci a rodičovství, a ještě u toho vypadají skvěle. Podle výzkumů se s celebritami srovnává pětina matek – a své štěstí zhusta sdílí na sociálních sítích. Obraz mateřství jako něčeho úžasného a přenádherného by měl být trestný – mateřství může udělat z ženského těla velrybí, z lidí zombie a z racionálních tvorů blekotače se spánkovým deficitem. Každá Yummy Mummy má chůvu a žádná nemá finanční starosti – ale to je to, co seriály neukazují a sociální sítě neplní.
Intenzivní mateřství je ideálem – ale právě ten tvoří podhoubí pro kritiku matek, které se rozhodnou svěřovat dítě paní na hlídání, dělit se o péči rovným dílem s otcem, dávat potomka do jeslí nebo ho poslat do školky dřív než ve třech letech. Stát matky v takovém rozhodnutí spíš omezuje, přestože tím přichází o velké peníze. Jednak tím, že je ztrácí jako pracovní sílu, jednak tím, že jejich dlouhodobé setrvávání doma devalvuje jejich schopnosti či vzdělání – naskočit po třech nebo třeba šesti letech strávených doma s dětmi do práce je mnohem těžší než být v kontaktu s prací třeba formou částečného či sdíleného úvazku. Hodně žen si tuhle možnost vybojuje – ale za příliš vysokou cenu: protože stát taková řešení přímo nepodporuje, dá často velkou část svého příjmu chůvám nebo jeslím.
Místo kytky k svátku matek bychom měly chtít víc míst ve státních jeslích, záruku jejich kvality, garantovaná místa ve školkách pro dvouleté a tříleté, mnohem nižší nároky na mateřskou zodpovědnost za školní připravenost dětí. Nejsme žádné maminky, jak nám hned po porodu začnou říkat v porodnici. Jsme matky a k tomu pořád ženy, inženýrky, divadelnice, Kláry, Petry, Jany, čtenářky detektivek, potápěčky, prodavačky, vědkyně, učitelky, lékařky. To, že jsme se staly matkami, z nás nedělá stroje na spokojenost celého světa. Spokojené bychom měly být hlavně my samy. Ale skrze výhradní intenzivní mateřství to dost dobře nejde.
KLÁRA KUBÍČKOVÁ
Vystudovala sociologii a žurnalistiku na FSS MU. Deset let působila v MF Dnes, nejprve jako kulturní redaktorka, později jako reportérka sobotní přílohy Víkend. Je spoluautorkou knihy Kapky na kameni o českých a slovenských rebelkách. Žije v Brně, má čtyři děti.