Svou kůži neskrýváte, naopak říkáte, že jste propagátorkou vitiliga – neinfekčního onemocnění kůže, při kterém zanikají pigmentové kožní buňky.

A co s tím jiného, když je to na mně tolik vidět? Hlavně v létě, kdy jsem jako mlok. Můžu to nechat jen zářit, a možná tím ukázat dalším ženám s vitiligem, že se dá nosit uvolněně a že je to přijatelné.

Kdy se vám toto onemocnění rozjelo?

Asi ve dvaatřiceti, do té doby nic. U nás v rodině „viti“ nikdo neměl ani jsem nikoho takového neznala. Začalo to pár puntíky na rukou a bílými koutky úst, pak mi „vypadly“ celé rty… Celých šestnáct let se to každoročně zvětšuje.

Byly doby, kdy jste své skvrny skrývala?

Kolem třiceti jsem měla jedno z náročných životních období, kdy jsem upadla do velkého smutku a pocitu intenzivní bezmoci. Umřela mi máma, táta už byl po smrti, oba podlehli rakovině. Otěhotněla jsem s mužem, se kterým se nedalo žít, a nebylo snadné se z toho vztahu vymanit. Ve svém životě jsem zažila několikrát hrubost a po smrti mámy se vše sečetlo. S nemocí bojovala sedm let, umírala dlouho a těžce. S mojí hypersenzitivitou (HSP – higly sensitive person, člověk s extrémně citlivou nervovou soustavou, pozn. aut.) to pro mě bylo velmi náročné. A „viti“ se objevilo pár let po těchto životních peripetiích. V době, kdy mi lékaři zjistili obrovský nárůst protilátek spojených s autoimunitním onemocněním. Pamatuju si, že jsem se zpočátku snažila „viti“ trochu zakrývat. Jakmile se mi začalo po těle šířit mohutně, záhy jsem pochopila, že maskování je blbost. A že ho musím přijmout. Důležitější pro mě bylo udržet se celkově v co nejlepší kondici, abych se mohla sama starat o syna.

Čtěte také

Cvičením doma ušetříte

Čtěte také

Domácí trénink může být stejně kvalitní jako ten ve fitku. Víte s čím cvičit?

A vaše okolí?

Dlouho jsem žila s mužem, který byl na takzvané spirituální cestě a neustále mi zaslepeně říkal, že si za to můžu sama. Prý kdybych byla mocná, schopná a čistá, tak se mi to neděje. Musím upřímně říct, že na podobné ezo rady jsem doteď opravdu vysazená. Každopádně vše směřovalo k tomu, že jsem se do čtyřicítky stala takovou hrdinkou svých dnů – v tom smyslu, že jsem vděčná za svůj život, ve kterém je „viti“ vlastně sranda. Že je důležitější usilovat o to, aby mi v mém těle bylo dobře.

Věřím, že pro mnohé ženy to ale sranda není.

To určitě není. Ani mně není jedno, jak vypadám. Ale svoje fleky miluju a snažila jsem se nemít je spojené s nějakým zlem. Je to poměrně výrazný detail, ale není to těžká ani nakažlivá nemoc. Dříve jsem to musela občas vysvětlovat lidem před masáží. Dlouho jsem se živila jako masérka a ruce byly mezi prvními částmi těla, které mi zbělaly. Teď už je ale povědomí o vitiligu mnohem větší. Když se s ním objevily první modelky světových značek, dostala tahle zajímavá zvláštnost kůže úplně jiný rozměr. Alespoň tedy pro mladší generaci.

Čtěte také

Psychická odolnost

Čtěte také

Posilte svou psychickou odolnost! Psycholožka radí, jak na to

Po patnácti letech života s vitiligem – co byste si poradila jako třicátnici, která začíná flekatět?

Samu sebe bych asi trochu propleskla, že se tím nemám vůbec zdržovat, protože s tím stejně nic neudělám. Čím dřív si to uvědomíš, Vladěnko, tím lépe se začneš zabývat celkovou kvalitou pobytu ve svém těle a života vůbec. Když z tebe lidé ucítí, že jsi se svou kůží smířená a zdravě sebevědomá, bude to v pohodě. Mimochodem, miluju reakce malých dětí: „Jé, ta paní má vyprané ruce!“ Takže to neprožívej jako hrůzu, protože to hrůza není, jsou mnohem horší záležitosti! Je ale strašně důležité, co si o tom myslí můj syn a manžel.

To mě zajímá.

Syn Filip je na mě hrdý a nějaké vitiligo úplně zbořil. Je mu osmnáct a půl a už někdy před šesti lety našel na internetu zajímavé modelky s „viti“ a všem to vysvětloval. A můj manžel Ben, jsme spolu přes čtyři roky, je úplný balzám. Bere mě celou s „viti“ jako dar a radost, máme to vzájemně. Jsem za něj životu nesmírně vděčná… Jo, nedávno mi jedna mladá číšnice říkala: „To je tak skvělé! Já bych to taky chtěla!“ Mladá generace je prostě posedlá zvláštní vizáží, tetováním… Oproti tomu znám sedmdesátiletou paní s „viti“, která si kvůli němu chtěla ve třiceti vzít život. Vždy jsem ji viděla jen s obrovskou vrstvou mejkapu a v rukavičkách nebo s dlouhými rukávy. Strašně se tím trápila, manžel její nemoc nikdy nepřijal a styděl se za ni. Prý až když umřel, přestala „viti“ tolik prožívat. Ale dodnes kvůli tomu nerada chodí mezi lidi. Je mi jí líto, plakala jsem, když mi to vyprávěla, a zároveň je pro mě odstrašujícím příkladem.

Čtěte také

Pěstování bylinek má svá pravidla

Čtěte také

Pěstujete bylinky? Myslete na kombinace, vhodné stanoviště, ale i přezimování

Říkáte „mnohem horší záležitosti“. Můžeme se zmínit o tom, že jste jako malá holčička zažívala domácí násilí?

Můžeme. Asi od tří let mě surově a tajně bila moje babička. Myslím si, že rodiče o tom nevěděli. V dětství jsem trávila hodně času sama, s mámou jsme toho tehdy příliš nesdílely. Nedostávalo se mi velké pozornosti ani péče, všichni byli rádi, že jsem nějak fungovala. Babka mě hlídala do pěti let, což jsem se dozvěděla zpětně. Všechno, i to bití, si ale intenzivně pamatuju, jen jsem si to vybavila mnohem později – v pubertě a pak hlavně když jsem se začala zabývat různými psychologickými a seberozvojovými trendy.

Myslíte, že takové trauma z dětství souvisí s vaší hypersenzitivitou? A jak se vlastně projevuje?

Určitě ano. Ale každé dítě reaguje na trauma jinak – já se stahovala do silně introvertní polohy, neustálého hledání informací a spřádání vlastních světů. Z dnešního pohledu jsem byla v pubertě takový nerd (člověk vnímaný jako nadprůměrně inteligentní až obsesivní, s nedostatkem sociálních dovedností, pozn. aut.), který pořád někam zalézal s knihou, utíkal… Pro okolí jsem byla prostě divná. A k té vysoké citlivosti – v Česku se o ní mluví asi posledních pět let. Ve zkratce jde o to, že informace i vjemy vnímáte intenzivněji, tím se vaše pozornost rychleji zahltí a snáz se unavíte. Pak se nutně potřebujete stáhnout do ústraní, abyste své zahlcení zvládla, vše zpracovala a dosáhla opět vnitřního klidu. Je potřeba naučit se najít v tom rovnováhu.

Čtěte také

Syndrom zlomeného srdce se podobá infarktu

Čtěte také

Syndrom zlomeného srdce existuje. Podobá se infarktu

Vás asi hodně baví psychologie, že?

Moc! Chtěla jsem ji studovat. Dva roky jsem pracovala v léčebně v Bohnicích a snažila se při tom dostat na vysokou, ale pak mi onemocněl nejdřív táta, pak máma. Vrátila jsem se domů, abych se o ně starala, a už jsem na své studijní plány nenavázala. Vzděláním jsem nakonec farmaceutická laborantka – vlastně taková nutnost, abych se dokázala postarat o syna, kdybych se už nemohla živit masážemi, což se také na pár let stalo.

Jaká jste masérka? Máte svůj styl?

Především miluju dotýkat se lidí, když se mi pod rukama uvolňují. A miluju, když se někdo dotýká mě. Mám štěstí, že můj manžel je mazlivý. Dotek je pro mě jeden z komunikačních kanálů, mnohem přirozenější než řeč. A našla jsem v tom obrovský smysl. Získala jsem řadu certifikátů, ale nakonec si člověk najde vlastní rukopis a cit pro lidské tělo. Vždycky jsem byla extrémně nedomazlená a nedohýčkaná, což jsem si uvědomila až v dospělosti – jak je dotýkání, a teď nemyslím jen sexuální, životadárné a důležité pro prožitek sebe sama. Tehdy vznikl můj vztah k masážím, které považuju za nesmírně léčivý nástroj. Dá se říct, že jen kultivuju dotek jako takový a zaměřuju se na stav fascií v těle – na napětí v každém jeho detailu, které se snažím odpovídajícím tlakem rozvolňovat. Při masážích se snažím udržet maximální pozornost, sílu a chuť se starat o druhé, protože spousta masérů se zahltí prací a pak vyhoří. A zásadní je vědět, co druhému udělá dobře.

Například?

Někdo potřebuje úplně rozhňácat, „rozbít“. Třeba aktivní sportovci, kteří přijdou na masáž a jsou jako beton. Nebo lidé ve velkém stresu, ti jsou jak lipové dřevo. Proto používám spoustu technik, kdy pracuju nejen dlaněmi, ale i lokty, patami… Mít thajský cit v noze jsem se učila asi pět let. A pak jsou lidé, kteří potřebují při masáži naopak hladit a ňuňat. Většina žen od pětačtyřiceti výše, které se mi dostávají pod ruce, jsou nedomazlené. Dlouhodobě postrádají, že by o ně někdo s láskou a něhou pečoval. Kolikrát se mi žena rozpláče, když jí „jen“ hladím obličej. Fyzické opečovávání těla se v naší kultuře děje strašně málo! Lidé za tím musejí chodit k masérům nebo si třeba najdou milenecký vztah.

Čtěte také

Paměť se dá posilovat

Čtěte také

Posilování paměti: odložte mobily, tablety a věnujte pozornost tomu, co jíte

Zmínila jste fascie. Co přesně to je?

Fascie jsou tvořeny vzájemně propletenými svazky vláken pojivové tkáně, které 6 obalují naše orgány a svaly. Jsme doslova protkáni fasciální sítí – představte si jakoby pavučinku kolem každého svalového vlákna. Myslím, že za dvacet let masírování už mám pro fascie vyvinutý cit. A mám osvědčený tip pro domácí péči: celé tělo vydrbávat kartáčky, abyste nejen kůži, ale právě i povrchové fascie (nejsvrchnější vrstvu pod kůží, pozn. aut.) udržovali uvolněné a pružné. Jak stárnu, dělám to skoro denně.

Kdy a proč jste se začala specializovat na pohyb, a to hlavně u žen kolem menopauzy?

Asi před pěti lety jsem procházela dalším těžkým obdobím. Stala se spousta změn, měla jsem zlomené srdce, byla jsem vyhořelá, trpěla jsem depresemi… Snažila jsem se to zvládnout sama, neměla jsem partnera, který by to se mnou sdílel. A tehdy jsem měla zřejmě panickou ataku nebo možná mrtvičku, při které mi ztuhla polovina těla, kdy jsem nemohla mimo jiné hýbat levou rukou. Musela jsem zanechat masírování včetně jeho výuky, najít si jinou práci, v zubní ordinaci… Dostávala jsem se z toho dva roky, těžce a pomalu. Do toho se mi rozjela premenopauza a musela jsem si přiznat, že už nemám takovou sílu jako dřív. S ramenem mi nakonec pomohla fyzioterapie a de facto kvůli sobě a svému současnému muži jsem začala studovat řadu trenérských a fyzio směrů.

K čemu jste dospěla?

Že nemůžu pracovat jen s rozvolňováním a hýčkajícími masážemi, ale také s tím, že tělo musíte umět postavit. Co nepoužíváte a neohýbáte, do čtyřiceti ještě nějak funguje. Ale pak už to začíná ochabovat a kolem padesátky se úplně vše sečte. A já nechci umírat jako moje máma. Třeba se to stane, ale nechci, aby to přišlo tak brzo. Proto se intenzivně věnuju zdravému životnímu stylu, zpomalování stárnutí a udržitelné dlouhověkosti. Znám spoustu lidí včetně žen v mém věku, kteří péči o sebe dlouhodobě podceňovali, a teď je jejich tělo doběhlo. Samozřejmě jsme všichni smrtelní, ale jde o to pokoušet se žít co nejkvalitněji, abychom se mohli o své tělo skutečně opřít co nejdéle. Lidé si dnes ale chtějí hlavně odpočinout od odpočívání! Hodně času totiž sedí, tím jsou paradoxně unavení, a když pak chtějí zapojit ochablé svaly, jsou úplně vyřízení. Přitom by stačilo každý den dělat jen pár drobností, aby své tělo udržovali při hybnosti.

Čtěte také

Dovolená na greenu

Čtěte také

Podzimní dovolená na greenu: Exotické i horské tipy, kam vyrazit za golfem

S jakými problémy se u žen v (pre)menopauze setkáváte nejčastěji?

Jako by jim chyběla osobní síla a moc nad sebou. Mívají pocit, že je vše proti nim – věk, kila, hormony… Často jsou to ženy se sedavým zaměstnáním, které sportovaly spíše nárazově a teď je dobíhají jejich záda. Ani nemusejí mít nadváhu, ale mají tak špatné držení těla a ochablé nebo zkrácené svaly! Trápí je vyvalené břicho, bolí je za krkem... A všechny jsou unavené tak, že nejsou schopné se denně ani projít. Přitom by jim to po čase vygenerovalo sílu, která jim chybí. Protože cesta z únavy neznamená ještě víc odpočívat. Na druhou stranu, důkladný odpočinek je důležitý – to znamená mít dobrý denní režim, kvalitně se vyspat, nepít kafe večer, nejíst na noc, zažívat pocit hladu... Je to celá škála drobných návyků, a když je ženy začnou postupně a moudře zařazovat, pomůže jim to nejen lépe stát, sedět a chodit, ale i žít. I proto jsem začala pořádat víkendové kempy pro ženy, nazvané Zraju jako víno.

Ten název se mi moc líbí!

Děkuju. Součástí bývá vzájemné opečovávání a laskavé masírování. Pak otužování, které miluju, a nemusí to být žádný Wim Hof (nizozemský extrémní otužilec, světová celebrita známá jako Ledový muž, pozn. aut.), ale klidně Priessnitz. S chladem se dá totiž zajímavě pracovat po žensku, ne tak agresivně, jak to provádějí muži. A věnujeme se samozřejmě minimalistickým tréninkům zaměřeným na posílení středu těla. Spousta žen má nefunkční hluboký stabilizační systém, tzv. core, nebo mají rovnou diastázu (rozestup přímých břišních svalů, často po porodu, pozn. aut.). Klidně deset dvacet let, protože se o ní dříve nemluvilo, neřešila se. Přitom je častou příčinou právě špatného držení těla i bolesti zad včetně vyhřezlých plotének.

Čtěte také

Jaromír Jágr

Čtěte také

Mentální kouč Jaromíra Jágra Marian Jelínek: Naučte se trénovat radost

Máte nějaký stručný návod, jak o své tělo začít lépe pečovat?

Myslím si, že šťastné tělo rovná se pružné tělo. A nemusíte mít ani viditelné svalstvo. Ve vztahu ke gravitaci má co nejpřirozenější křivku páteře a při jakémkoli typu pohybu má cit pro svou přirozenou funkci. Cílem je mít co nejvíc uvolněný fasciální systém zvlášť tam, kde jsou svaly stažené a tuhé. Zároveň je dobré mít naposilováno vše, co nás v „tanci s gravitací“ doslova nese životem a dovolí nám třeba nést břemena po schodech nebo při pádu přirozeně reagovat tak, abychom si nevymkli nějaký kloub. Abyste mohli takto fungovat, je ideální denně používat celé své tělo co nejoptimálněji. Pohyb v průběhu celého dne je nesmírně důležitý a nemusí to být nic intenzivního. Stačí správně vedená chůze, stoj, sed a vhodné minimalistické cviky pro celé tělo. Myslím si ale, že na to zčistajasna nepřijdete – že je potřeba, aby vám nějaký odborník, ať už fyzioterapeut, nebo pohybový specialista ukázal, jak na to.

Mě naprosto nadchla automasáž zad a nohou, kterou jste nám ukázala na kurzu. Malý tvrdý gumový míček a co vše se s ním dá dělat!

To jsem ráda! Když jste šikovná a víte, jak na to, doslova se celá zvalchujete – to tedy spíš pomocí masážních válců. Kdo to ale nikdy nezažil, může být překvapený, jak to bolí, zvlášť když se snažíte rozmasírovat si stažené bolestivé místo. Ale i takový sval si můžete automasáží s pomůckami uvolnit. Doslova se promačkat k tomu, že se bolesti alespoň částečně zbavíte a budete se udržovat na příjemné hranici pružnosti.

Mluvila jste o chybějící ženské síle. Kde ji čerpáte vy?

Největším zdrojem je pro mě dodržování mého denního rytmu. Jsem skřivan, co vstává v půl šesté a chodí spát v půl desáté, ideálně s pocitem hladu. Když z toho vybočím, přestávám fungovat. Prostě dobře spát, zdravě jíst a pravidelně se hýbat. Pro mě je úplný základ opravdu moje péče o mě. Šťastnou mě samozřejmě činí můj muž a syn, komunita žen, kterou vytvářím, kreativní práce, kterou rozvíjím, a individuální masáže, ke kterým se postupně vracím.

Čtěte také

Dědeček býval moderní

Čtěte také

Když se muži styděli jezdit s kočárkem: Dědeček poslal babi za uměním do Paříže

A kde má ve vašem denním rytmu místo lámání šípu o strom tlakem krční jamky? Viděla jsem to na fotce z kempu, který pořádal spisovatel a cestovatel Josef Formánek.

Jéje! Jsem posedlá různými experimenty se sebou, což mě přivedlo na jeho čtyřdenní intenzivní kemp, kde lze zažít spoustu věcí mimo komfortní zónu. Nejen lámání šípů, ale i ohýbání železného prutu krční jamkou, přechod střepů nebo žhavých uhlíků, několik hodin v potní chýši… Účastníci absolvují vše dobrovolně, navzájem se podporují, sdílejí to spolu, jako by se stali kmenem. Zažila jsem tam několik fyzicky křehkých i psychicky zničených žen, které v sobě objevily obrovskou vnitřní sílu! To mi přijde dojemné a nejcennější.

VLADIMÍRA RYCHLIK (48)

  • Pohybová specialistka a masérka s dvacetiletou praxí, masáže i učila. 
  • Zabývá se zdravým životním stylem, udržitelností pohybu a zpomalením stárnutí. Zaměřuje se na ženy v menopauze. 
  • Je v organizačním týmu Colours of Ostrava, nově je dramaturgyní jedné z festivalových zón (Meltingpot). 
  • Moderuje. 
  • Vzděláním je farmaceutická laborantka. 
  • Pochází z Ostravy, s manželem a synem (18) žijí v Hlučíně na Opavsku. 

ZDROJ: časopis Vlasta, www.zrajujakovino.cz

Čtěte také

Shopping

Čtěte také

Levné vs značkové? Styl rozhodně není o tom, jak naditou máte peněženku…

Čtěte také

Psychická odolnost

Čtěte také

Posilte svou psychickou odolnost! Psycholožka radí, jak na to

Čtěte také

Naše babičky nežily v luxusu

Čtěte také

Našim babičkám stačilo málo. Potřebujeme luxus a topit ve všech místnostech?

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Autismus? Rodiče pomohli synovi tak, že nepotřebuje asistenta. Změnili stravu