Se špatnou náladou se člověk většinou rychle vyrovná. Deprese je ale mnohem horší. Projevuje se dlouhodobou sklíčeností, úzkostí, apatií a v horší fázi i nezvládáním pracovních a rodinných povinností. To jsou tradiční příznaky, které se nedají přehlédnout. Existují ale lidé, kteří zažívají pocity beznaděje, ale ukrývají je před světem za masku dokonalosti. Uvnitř však tiše trpí a nezřídka přemýšlejí o sebevraždě.

Volání o pomoc

Pětačtyřicetiletá Karolína byla úspěšná v práci, oblíbená mezi kolegy i přáteli a vždy překypovala elánem. Všechno, do čeho se pustila, dělala naplno a s plnou vervou. Poctivě se starala o rodinu a nikdy nevynechala žádný zápas svých dětí, natož třídní schůzku. Ve volném čase pomáhala jako dobrovolnice v Domově seniorů a několikrát týdně jezdila za svými starými rodiči, aby jim nakoupila a uklidila. S kamarádkami se pravidelně scházela na pokec a dvakrát týdně chodila do fitka. Byla perfekcionistka a vše muselo být vždycky na tisíc procent. Bez perfektně odvedené práce se necítila spokojená. Pokud něco nestihla, styděla se a připadala si k ničemu. Nikomu se nikdy nesvěřila, že uvnitř ji trápila temnota. A pak se jednou pokusila o sebevraždu. Naštěstí ji včas našel manžel. Po zotavení a hospitalizaci začala docházet na terapie, kde po mnoha letech konečně našla příčinu, proč tak moc prahla po tom, aby byla perfektní. Pokud máte pocit, že vám příběh Karolíny někoho připomíná, je načase zbystřit. Není totiž jediná, kdo pod maskou dokonalosti skrývá beznaděj.

Čtěte také

Minulý rok oslavil Petr Jákl starší osmdesáté narozeniny

Čtěte také

Osobní strážce Václava Havla Petr Jákl: Prezidenta bránil beze zbraně

Velké tajemství

Lidé, kteří trpí skrytou depresí, obvykle nechtějí o svých problémech nahlas mluvit. Jak říká psycholožka Margaret Rutherford, svůj stav totiž nevnímají jako depresi. Lidé v depresi jsou přece smutní. Nechodí s kamarádkami na víno, nemají diář plný schůzek a aktivit, nechodí na kurzy keramiky či do fitka. Lidé v depresi jsou přece viditelně smutní, apatičtí nebo podráždění. Nemyjí si vlasy a polehávají v posteli i ve dne. Jenže v tom je právě ten rozdíl. Podle Margaret Rutherford lidé se skrytou depresí nechtějí přiznat svou sklíčenost, protože se mimo jiné obávají cejchu spojeného s duševní chorobou. Ne, že by dnes byly deprese něco neobvyklého, ale stále je to tak trochu stigma. Jen málokdo vykládá na potkání, že má psychické trable. Podle průzkumu, který se prováděl nedávno v Národním ústavu duševního zdraví, by každý osmý dotazovaný Čech ukončil přátelství s člověkem, u kterého propukla duševní nemoc. Přitom o problémech s psychikou dnes mluví nahlas i hollywoodské celebrity a členové britské královské rodiny. Díky tomu ukazují „normálním“ lidem, že člověk může být úspěšný a schopný ve svém oboru a současně ho může užírat uvnitř deprese.

Čtěte také

Ženy si častěji než dřív balí kufry a odcházejí...

Čtěte také

Proč ženy balí kufry a odcházejí od mužů? Kvůli mytí nádobí a ponožkám to není

Touha po dokonalosti

Perfektně skrytá deprese není duševní porucha, je to „jen“ syndrom, tedy soubor příznaků. Pravděpodobně jste velcí puntičkáři a neustále se z něčeho obviňujete, máte silný smysl pro odpovědnost, usilovně se soustřeďujete na úkoly a úspěch je pro vás měřítkem vaší hodnoty, nemáte soucit sami se sebou a možná máte doprovodné psychické potíže, jako je třeba porucha příjmu potravy, obsedantně kompulzivní porucha, úzkostná porucha nebo závislost na návykových látkách. Jste asi taky silně přesvědčeni, že základem psychické pohody je vděčnost za to, co máte. Sedí to? Pak se vám asi uleví, když si přiznáte, že tudy cesta k psychické pohodě nevede. A že perfekcionismus je sebezničující. Jak říká Brené Brown, autorka knihy Dary nedokonalosti, dosáhnout dokonalosti je nemožné, protože nikdy nemáme pod kontrolou to, jak nás vnímají druzí lidé. „Čím více lpíme na dokonalosti, tím zběsileji usilujeme o dosažení tohoto nemožného cíle. Ocitneme se v kolotoči nesmírného úsilí, po němž následuje ostrá sebekritika.“ A dost často pád až na dno.

Čtěte také

Každý si své poslední rozloučení představuje jinak

Čtěte také

Ekologické pohřbívání: A po smrti ať ve mně hnízdí ptáci

Zdroje perfekcionismu

Podle psycholožky Jitky Douchové mohou kořeny perfekcionismu spočívat nejen ve vnitřní nejistotě a pochybnosti o vlastních kvalitách, ale můžou je podporovat i získané vzorce chování z původní rodiny nebo požadavky jednoho z rodičů na nás v dětství. „Moje klientka Karolína ke mně chodí čtyři měsíce na terapie. Střídají se u ní stavy úzkosti až depresí se stavy normálu, typická je zvýšená citlivost, která jí komplikuje život. Byla vychovaná perfekcionistickým otcem, který prioritně dbal na její prospěch, jiná známka než jednička nebyla dost dobrá, před každou písemkou se s ní učil do noci třeba pět hodin, ne tím, že by jí principy z matematiky či fyziky vysvětlil, ale nutil ji, aby si na to přišla sama. Kdykoli udělala chybu v úvaze, nastal křik a napětí doma houstlo. Otec byl sám perfekcionista, který kladl nejvyšší nároky na sebe, proto i na dceru a z jeho strany to byl největší projev lásky, jinak to neuměl. Vůbec netušil, jak ji zraňuje a poznamenává do života, protože žila v neustálém strachu, že nebude perfektní podle jeho představ. A stejné nároky na sebe klade Karolína nyní i v práci a doma a je v neustálém stresu,“ vypráví psycholožka příběh ze své praxe. O tom, že mnohé současné rodiny žijí ve zběsilém tempu, které se nepochybně může podílet na vzniku perfektně skryté deprese, hovoří i psychoterapeutka Margaret Rutherford. „Jestliže se každé z vašich tří dětí věnuje dvěma sportům, chodí nejméně do jednoho kroužku a musí psát domácí úkoly, musíte pravidelně připravovat mnoho dokonalých svačin, pomáhat s psaním mnoha školních úkolů a sledovat mnoho utkání, a kromě toho samozřejmě nesmíte zanedbávat svou práci. A přesto se patrně domníváte, že pokud omezíte své zapojení nebo delegujete odpovědnost, nejste dobrým rodičem – a snad se dokonce považujete za neschopného člověka. V důsledku toho všeho vkládáte do každého nového úkolu ještě více energie a snahy a vaše vyčerpání se stává další věcí, kterou musíte dokonale skrývat.“ Je nutné krok za krokem opouštět představu, že musíte být vždy dokonalí. Jinak se ze svěrací kazajky, kterou perfekcionismus je, nikdy zdraví nevyhrabete.

Čtěte také

Bosá chůze prospívá zdraví a ulevuje od bolesti

Čtěte také

Bosá chůze ulevuje od bolesti. Vybudujte si domácí senzorický chodník

Klec, která dusí

Sebevražedné myšlenky začaly moji kamarádku Hanku přepadat kolem pětačtyřicítky. Nikdo od ní do té doby neslyšel žádné stížnosti, kariéru měla rozjetou, dětem se ve škole dařilo, ale aby všechno zvládala, musela vynaložit velké úsilí. I proto byla neustále pod tlakem. Najednou si uvědomila, že takhle už dál nemůže. Nechtělo se jí žít. Nechybělo, aby strhla volant do protisměru. To byla poslední kapka. Začala chodit k psycholožce a poprvé otevřeně mluvila o tom, jakou úzkost uvnitř svého nitra skrývá. Mně to řekla až po několika měsících a já na ni zůstala v údivu zírat. Ani na okamžik mě nenapadlo, co prožívá. Vždy byla přece tak dokonalá a perfektní. Usměvavá, vtipná, úspěšná, atraktivní. Psychoterapie jí pomohla, ale čas od času její perfekcionismus vystrčí růžky. Přehnané nároky na sebe sama je nutné řešit. „Promítají se totiž významnou měrou do našich sociálních vztahů – partnerských, profesních, přátelských. Je to nejen problém vnitřní, který nás vede k vlastnímu omezování, ale je to klec, která dusí i druhé. Je frustrující žít s perfekcionistou, který to, co vyžaduje od sebe, vyžaduje i od druhých. Nevědomky se vlastně dopouští v některých podobách až psychického teroru vůči lidem ve svém okolí,“ vysvětluje Jitka Douchová. Ne vždy je ale perfekcionismus signálem, že trpíte skrytou depresí. Může být součástí mnoha jiných duševních chorob. Na druhou stranu je dobré si uvědomit, že pokud se potýkáte s únavou, potlačovanou úzkostí a zoufalstvím, které raději skrýváte, jednou by se mohly vymknout kontrole a propukne u vás klasická klinická deprese. Začněte tedy něco dělat, jinak vás to smete. Váš život nemusí být dokonale promyšlený ani perfektní. Není ostuda dělat chyby a nemít všechno pod kontrolou. Tak udělejte první krok a bude vám líp.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Nepodceňujte to. 7 tipů, jak naučit své děti prvky sebezáchrany ve vodě

Psychoterapeutka Jitka Douchová,

www.jitkadouchova.cz

Kořeny perfekcionismu mohou spočívat nejen ve vnitřní nejistotě a pochybnosti o vlastních kvalitách, ale můžou je podporovat i získané vzorce chování z původní rodiny nebo požadavky rodičů v dětství.

Jak se zbavit perfekcionismu

  • Prvním krokem je uvědomit si, že není možné být ve všem stoprocentní. 
  • Pokud na sebe kladete nepřiměřené nároky, stáváte se štvancem a štěstí vám to nepřinese. 
  • První cestou ke změně a zlepšení psychického stavu je stanovení si priorit. Zamyslete se, v čem je pro vás opravdu podstatné být „dokonalý“ a v čem je možné ubrat.
  • Je důležité umět naslouchat druhým a přijmout od nich zpětnou vazbu. Jejich kritiku nebrat jako útok, projev nespravedlnosti, nevděčnosti a křivdy. Zkusit pohled zvenčí naopak přijmout a zamyslet se nad ním. 
  • Pokud si opravdu nedokážete pomoct, i když se snažíte, pak je na řadě návštěva odborníka. Důležité je v rámci psychoterapie hledat prvotní příčiny. Na jejich základě je možné lépe s perfekcionistickými rysy pracovat.

 

Zdroj: časopis Vlasta, jitkadouchova.cz

Čtěte také

Lenka Zychová

Čtěte také

Nová Vlasta: Rozhovor astrofyzičkou Lenkou Zychovou a nepořádek v dětském pokoji