Mnohé ženy se děsí okamžiku, kdy jim jejich ratolesti oznámí, že budou babičkami. To ale rozhodně nebyl případ Dity, ta se své role prarodiče nemohla dočkat. „Nikdy jsem o tom nepřemýšlela tak, že to, že se stanu babičkou, znamená, že jsem stará. Kolegyně z práce se stala babičkou ve čtyřiceti a byla z toho pár týdnů dost rozhozená. Vůbec jsem to nechápala, já jsem se vnoučat už nemohla dočkat. Když se Nela dala dohromady s Kubou a já jsem viděla, jak je šťastná a spokojená, začala jsem pomalu přemýšlet, kdy se asi babičkou stanu já. Těšila jsem se, až si budu s vnoučaty hrát na zahradě, hlídat je, když bude potřeba. Zkrátka a dobře, na roli babičky jsem se těšila.”
Nevyptávala jsem se, ale vyčkávala
Nela s Jakubem se před dvěma roky vzali, začali stavět domeček, ale o dětech nepadlo ani slovo. „Mladí po svatbě hodně cestovali, oba mají práci, kterou mohou dělat i na dálku. Nela se navíc věnuje i něčemu na svých sociálních sítích, popravdě se v tom úplně neorientuju. Každopádně je to, co dělají, evidentně baví a jsou v životě spokojení. Za to jsem samozřejmě hrozně ráda. Jen jsem pořád vyčkávala, kdy konečně přijdou s tím, že čekají miminko...
Nechtěla jsem se jich pořád vyptávat, říkala jsem si, co když se o miminko snaží a nedaří se jim to. Přece se jich nemůžu ptát. Takže jsem tohle téma raději neotvírala. Mluvila jsem o tom jen s manželem, ten mě pořád uklidňoval, že je na všechno dost času, že v dnešní době si páry pořizují děti později a že mají Nela s Kubou prostě čas, ať je hlavně nikam netlačím.
No, ale není to tak dávno, kdy jsem to už nevydržela a Nely jsem se zeptala, kdy vlastně s Kubou plánují děti. Vlastně jsem ani nečekala žádnou konkrétní odpověď, žádný přesný časový údaj, nic takového. Nela vypadala hrozně zaskočeně, chytla mě za ruku a povídá: Mami, víš, my s Kubou děti neplánujeme. Vůbec....”
Snažím se to pochopit, ale nejde mi to
„Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Moje Nela že nechce mít děti? Nechce mít rodinu? Nikdy nebudu mít vnoučata? Cože? Všechno se mi sesypalo. Začala jsem brečet, viděla jsem, že Nele to je líto. Snažila se mi k tomu ještě něco říct, ale vůbec jsem ji neposlouchala. V hlavě mi pořád jenom běželo: Nikdy nebudu babička. Moje dcera nikdy nebude mít rodinu. Pořád a pořád dokola. Ptala jsem se Nely, co to má znamenat. Snažila jsem se uchlácholit tím, že si to třeba ještě rozmyslí. Jen vrtěla hlavou, prý děti nikdy nechtěla a Kuba to má stejně.”
Ten den se Dita s Nelou hrozně pohádaly a od té doby spolu pořádně nemluvily. Jsou to asi dva týdny. „Nela se naštvala, protože prý nemám pochopení. Opakovala, že to je její život a může si ho žít po svém. Já jsem zase opakovala, že mě na to mohla alespoň dopředu připravit. Řekla mi, že si nemyslela, že jsem tak staromódní, upjatá a netolerantní. Já jsem jí zas řekla, že jsem si nemyslela, že je tak sobecká. Pak jsme po sobě ještě chvíli křičely, obě jsme brečely, a pak Nela práskla dveřmi a odešla.”
Jsem naštvaná... Hlavně na sebe
„Došlo mi, že svou dceru vůbec neznám. Netušila jsem, jaké má sny a že jsou ty její sny a plány tak odlišné od těch mých. Vím, že je to její život a nic s tím neudělám. Taky vím, že se spolu usmíříme, máme krásný vztah a věřím, že tohle ustojíme. Co ale netuším je, jak se vyrovnám s tím, že se mi nikdy nesplní to, k čemu jsem celý život směřovala. Najít si partnera, založit rodinu, vidět své děti vyrůstat – hotovo. Vidět vyrůstat jejich děti, pomáhat jim. To se nestane. A já žádné jiné plány na stáří nemám. Takže co teď? Svým způsobem jim to nedokážu odpustit...”
Pohled odborníka: Mgr. Kristýna Bělehradová, online psychologická poradna MOJRA.cz
Pohled odborníka: Mgr. Kristýna Bělehradová, online psychologická poradna MOJRA.cz
Životní role jsou pro každého z nás velmi důležité. Máme od nich nějaká očekávání, tak trochu nás v různých obdobích života definují a často formují naše chování a očekávání od ostatních. Je naprosto pochopitelné, že Dita z příběhu se cítí rozčarovaná a zklamaná, že dcera nenaplní její očekávání a neumožní jí stát se tím, co očekávala. Takováto zpráva by zasáhla každého, a ač to zní jako klišé, čas s vyřešením takových pocitů pomůže.
Podobně jako při vyrovnávání se s jinou ztrátou, i se ztrátou nějakých životních představ se člověk vyrovnává v několika fázích – nejprve popírá, nechce tomu věřit, pak následuje hněv, smlouvání, deprese a nakonec smíření, ať už se sebou samotným, s druhým člověkem nebo s realitou. Dita by měla dát sobě i Nele čas, čas najít k sobě navzájem cestu v tomto novém kontextu a stejně tak najít cestu k sobě samotné a k tomu, co jí tato nová životní realita může přinést dobrého. Pokud by se Ditě nedařilo s tím vším srovnat, i s takovýmto trápením může pomoci psycholog, nemusí na to být sama.
Kontakt: www.mojra.cz
