Portrétovala jste české dokumentaristky pro knihu rozhovorů nazvanou Ženy o ženách. Jak se vám fotily známé osobnosti?

Autorka knihy Barbora Baronová za mnou přišla, jestli bych ty ženy chtěla ztvárnit. Předtím jsme spolupracovaly například na knihách Slečny a Intimita, kde jsem fotila obyčejné ženy. Jak přistupovaly k intimitě, jak se vyrovnávaly s určitým handicapem nebo životními problémy. A najednou Bára přišla s úspěšnými ženami, které vyprávějí o životě jiných. Měla jsem z toho trochu strach.

Proč?

Když jsem fotila známé osobnosti dříve, měla jsem zkušenost, že to vnímaly spíše jako nucené zlo. Takové focení si neužívám, protože je tím nechci obtěžovat. Fotografování vnímám jako sblížení lidí a chci fotit už jen tak, aby to bylo lidem i mně příjemné. Proto jsem se toho obávala. Že si budou více hlídat své soukromí a svůj obraz, který o nich skrze fotografii můžu podat.

A jak to dopadlo?

Postupně jsem zjišťovala, že je to individuální. Ženy velkých jmen si udělaly čas, uvolnily se. Byl to zážitek, na který nezapomenu. Ať už setkání s Helenou Třeštíkovou, nebo Olgou Sommerovou. Naopak u žen věkově blíž to někdy drhlo, cítila jsem, že to nebylo úplně komfortní. Pak jsem se snažila to přefotit, protože jsem nebyla spokojená.

Kdy jste s fotografií spokojená?

Vždy mám prvotní koncept, do kterého se chci nějakým způsobem vejít. Přemýšlím o tom, rozhodně to není náhoda. V reálu je to do jisté míry improvizace, musím se na daného člověka naladit. Chci, aby fotka působila přirozeně a člověk se při focení cítil dobře, což je na fotkách hodně poznat. Aby pak řekl: „Mám z toho radost!“ nebo „Není to tak špatné.“ Ale pohled žen na sebe sama je velmi kritický, všeobecně jsou pod tlakem. Nejlepší je ukázat jim fotky až za pět let.

Takže žádné strojené úsměvy?

K fotkám, na kterých se ženy smějí, přistupuju s profesní deformací. U stylizovaného portrétu vnímám úsměv jako klišé – podbízení se a vědomé manipulování s tím, že žena musí být za všech okolností šťastná. A tak to nemusí být. Naopak mě inspirují portrétní mistři Richard Avedon, Diane Arbus nebo August Sander, kteří zobrazovali člověka v jeho přirozenosti. V jeho tváři vidíte vrásky, které se mu dělají, když se hodně mračí nebo když se usmívá. Ale nemusí se smát na fotografii v ten daný moment. Dost si tím ale nabíhám, protože lidé o sobě často nechtějí šířit obraz smutku.

Zmínila jste svou zkušenost, že ženy jsou ke svému obrazu velmi kritické…

Souvisí to s vývojem postavení žen ve společnosti i s tím, jak jsme byly vychovávané. Předpokladem ženy je být dobrá manželka a matka, a tím jsme byly formovány. Realizovat se prací bývá z pohledu našich maminek špatná volba. Nejlepší je, abychom všechny měly děti, což může spoustu žen traumatizovat. Ne každá se chce realizovat tím, že je matka, byť to s odstupem času může hodnotit jinak. Ale je úžasné mít možnost volby a nést zodpovědnost sama za sebe, za své rozhodnutí, byť může být špatné. Nenaplňovat obrazy našich rodičů a společnosti orientované na výkon je pro ženy pořád těžká úloha.

Právě Barbora Baronová se mi zmínila o vašem společném pobytu v Austrálii, kde vás prý infikovala feminismem?

Do Austrálie jsem za ní přijela v květnu 2017, kdy tam pobývala v rámci doktorátu. Do té doby byl pro mě feminismus extrém. Kdysi mi jeden postarší kamarád řekl: „Ty se chováš jako Chytilová!“ Vnímala jsem to tehdy dost negativně. Po příjezdu mi Barča vyprávěla své zážitky a v pěti větách použila pětkrát slovo feminismus. Vylekala jsem se, měla jsem pocit, že mě staví do role, kdy bych se měla vůči mužům vymezit. A to jsem úplně nechtěla. Nejsem bojovník, a když dojde na lámání chleba, spíš zbaběle mlčím a nechám si vše líbit, protože nemám odvahu.

Co a jak se tam změnilo?

Setkala jsem se tam s inspirativními a nesmírně sympatickými ženami. Třeba antropoložka Diane Bell! V sedmdesátých letech dělala výzkum mezi aboriginskými ženami (Aboriginci jsou původní obyvatelé Austrálie, kteří se stali oběťmi genocidy, pozn. red.). Odborná veřejnost, hlavně muži, ji nepodporovali s tím, že už tam nemá co zjistit. Ale ona věřila, že mezi tamními ženami existuje nějaká vnitřní síla a schopnosti, které vědci nemohli odhalit už proto, že jsou to muži. Na vlastní pěst se během mateřské vydala i s dcerou mezi domorodce a objevila tajné léčebné rituály, což byl obrovský vědecký úspěch. Najednou jsem viděla sílu ženy a její schopnost pohlížet na věci jinak než muž. Nechci tím říkat lépe, ale jinak – inovativně, a tudíž prospěšně.

A jak to vnímáte po svém návratu z Austrálie?

Hodně citlivě, otevřelo mi to další způsob vnímání a pohledu na věc. Navíc pracuju v mužském kolektivu (učí na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, pozn. red.) a většina těch mužů byli moji profesoři a posledních šestnáct let jsou mými kolegy. Po návratu jsem trochu vylekala svého muže (fotograf Petr Hrubeš, pozn. red.), říkal mi, že přece nemůžu být extrémní. Dívali jsme se spolu na film a mě to přestalo bavit, protože tam hráli samí chlapi. „Co blbneš, vždyť jsme se kolikrát dívali na film, kde hrají samé ženy! Proč tohle řešíš?“ nastavoval mi zrcadlo. I když zrovna on je určitě feminista, nesmírně mi pomáhá, což by ostatní muži nedělali. Takže si můžu dovolit být k tomu tématu otevřená.

Jak jste spolu dlouho?

Nedávno jsme to počítali, ale zase jsem to zapomněla. Ale hodně. Idě je šestnáct, Elince dvanáct. Prošli jsme si různými manželskými krizemi včetně zamilování se jinde – prostě vším, co prožívá asi hodně lidí. Je to o tom, jestli to vztah ustojí. Zpětně to vidím vlastně pozitivně, protože jsme pořád spolu.

Zároveň tvoříte fotografické duo. Jaké to je úzce spolupracovat s manželem?

Právě ve chvílích, kdy vztahová linka partnerství klopýtá, to má obrovské plusy. Máme zodpovědnost nejen vůči dětem, ale i práci. Navíc máme společnou řeč, o některých pracovních věcech už se nemusíme bavit, protože víme, jak to udělat. Nedovedu si představit, že bych tvořila sama, a to už jsem se naučila být samostatná fotografka. Když jsem poprvé otěhotněla, chvíli jsem si myslela, že už fotit nebudu. Ale pak jsem zjistila, že bych chtěla. Ale bylo to komplikované, protože jsem byla na Petrovi technicky hodně závislá.

To vnímáte jako minus vaší spolupráce?

Ano. Na jedné straně mi pomáhá, ale co by se stalo, kdyby tu nebyl? Zvládla bych to vůbec? Na začátku jsem třeba nejezdila autem, a když jsme jeli fotit daleko, tak spolu a on řídil. Postupem času jsem tyhle věci odbourala a dá se říct, že jsem teď samostatná. Ale stejně mám strach žít sama se dvěma dětmi, bez muže. Na druhou stranu může být takový strach pozitivní v tom, že jsme spolu v krizových situacích zůstali a hledali cestu, jak to napravit, aby nám spolu bylo zase dobře.

Co přesně znamená v praxi, že je váš muž feminista?

Třeba výborně vaří, mnohem lépe než já. Když týden není doma, protože točí, vařím své tři druhy polévek, které děti už nesnášejí. On s láskou experimentuje a holky mu to vždy pochválí. A nedělní obědy? To je jeho privilegium, úplné rituály. Právě když byl náš vztah na hraně, uvařil, všechny nás svolal, strávili jsme společně čas u stolu a mělo to pro rodinu neskutečnou váhu.

Co přineslo do vašeho života mateřství, rodina?

Do té doby byl člověk středobodem svého vesmíru a řešil sám sebe. S narozením první dcery se vše změnilo. Jsem trochu extremistka – když něco dělám, tak naplno. Takže jsem začala pořizovat speciální hrnečky, kupovat mrkev bez dusičnanů a zůstávat v noční košili, když jsme nikam nešly… Dnes vidím, že to bylo až moc. Ale daly mi neskutečně mnoho. Je to asi nejvíc, co jsem mohla v životě zažít – absolutní lásku k dětem.

Láska je i téma vaší disertační práce.

Týká se hranic lásky. Uvědomuju si, že láska je determinována časem, zkušenostmi, kulturou… Zajímá mě, co je v dnešní společnosti považováno za lásku a co už je patologie. Nebo naopak je to něco, co si nemůžeme vůbec dovolit? Měla jsem období bezhlavé zamilovanosti, kdy jsem si říkala, jestli by nebylo lepší od rodiny odejít. Uvědomovala jsem si, jak je to vše křehké. Ale vždycky jsem se snažila rodinu mít, bylo to pro mě nejvíc.

Máte náctileté dcery. Jaká jste byla v jejich věku?

Úplně jiná. Moji rodiče nebyli umělci, otec byl velmi dominantní a maminka submisivní. Jejich vztah byl založený spíš na závislostech. Vždycky jsem chtěla žít jinak než oni. Období puberty pro mě bylo jedno z nejtěžších v životě. Ale pozitivní je, že si už z té doby nesu svou velkou empatii, vidění v souvislostech a nesoudím. Díky tomu tvořím a mám potřebu hledat extrémní příběhy lidí, kteří vybočují mimo společnost a se životem se perou. Lákají mě víc než úspěšní lidé, kteří jedou na vlně. To je sice super, ale mě to neinspiruje. Propady a spodní místa jsou pro mě větší výzva.

Co se dcerám snažíte předat?

Že je mám ráda a mají ve mně vždy oporu. Chtěla bych, aby našly to, co já – smysl v tom, co budou dělat. Práce je jistota v nemoci nebo tehdy, když se děje něco v osobním životě, co vás může paralyzovat. Když pracuju, neležím s depresí, každý den vstanu, umyju se, obleču a někam jdu a něco vidím. Ale nechtěla bych, aby byly workoholičky, protože sama cítím, že jsem workoholik. Chtěla bych, aby měly rodinu a uměly relaxovat.

Jak se vám dařilo skloubit roli matky a umělkyně, když byly dcery malé?

Pořád jsem měla výčitky. I proto, že moje maminka říkala: „Stojí ti to za to? Budeš toho litovat, až tě děcka přestanou potřebovat.“ Výčitky jako daň za to, že jsem se narodila v generaci a v rodině, kde nebylo běžné se realizovat prací. Myslím, že dcery to budou mít už jinak.

Prý pracujete na tisíc procent. Umíte relaxovat i při focení?

Určitě. Když vyfotím a vím, že se to povedlo, je to pocit, jako bych si něco šlehla. Nemusím jíst, mluvit, jen sedím a točí se mi hlava euforií. Dostávám se při tom do úplně jiného světa, který je úžasný. Ale odpočívám i při sportu, o víkendu chodíme plavat, a taky na procházkách v přírodě. Bydlíme na krásném místě v podhůří Beskyd.

Proč žijete na venkově?

Že si to můžeme dovolit, je luxus. Z Beskyd pocházím, prioritou je pro mě být blízko své rodině, mamince, bráchovi… Praha je pro mě synonymem uspěchaného světa. S manželem jsme už tolik cestovali, žili jsme v Německu, chvíli jsme měli dům asi osmdesát kilometrů od Prahy, když jsme jí chtěli být blíž. Ale zjistila jsem, že mi rodina strašně chybí. Díky tomu, že ji máme blízko, můžeme odjet na měsíc někam fotit, protože o holky bude postaráno. Bez maminky a bráchy by to vůbec nešlo.

Děláte ve své práci kompromisy?

Snažím se je nedělat. Mám už tolik výzev a nabídek, že si dobře rozmyslím, jestli půjdu do kompromisu, byť dobře zaplaceného. Nechci mít špatný pocit, který mi kazí sebevědomí a víru, že mohu fotografií pomáhat nebo formovat svět. Kdysi jsem udělala myšlenkově výborný projekt, se kterým ale nejsem vizuálně plně spokojená. Byla to pro mě škola v tom, že se nemám snažit všem vyhovět.

Už léta učíte. Co vám to přináší?

Kontakt s tím, jak se fotografický jazyk mění. Teď jsou úplně jiná témata a také více žen fotografek, které jsou mnohem progresivnější. Učení mě udržuje v bdělosti a cítím tam i mateřský podtext. Někdy vnímám, že jsou studenti ve stejné pozici jako kdysi já. Že jsou v něčem křehcí a stačilo by málo, aby s tím sekli. Snažím se jim předat svou zkušenost – že je v životě možné vše, pokud si to dokážete představit a jít za tím. Že můžete skrze fotografii změnit pohled lidí, a třeba i zákon. Ale někdy mívám i pocit vyhoření. V tom mi hodně pomáhá doktorát, který mě posouvá.

Kam?

Více jsem se přiblížila tomu, že fotografie je terapie, která může změnit nejen můj pohled, ale i pohled celé společnosti. A to je pro mě zlomové. Fotka je jednoduchá informace, působí na naše city, může nás zasáhnout skrze prožitek. Třeba žena s jedním prsem – že se vůbec nechá vyfotit, a tím se považuje za rovnocennou a krásnou. A když to vidí jiná žena s rakovinou prsu, může si říct: „Aha, i s jedním prsem můžu fungovat a cítit se dobře.“ A to je nejvíc.

DITA PEPE (1973)

DITA PEPE (1973)

• Oceňovaná česká fotografka.

• Učí na Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě, kterou i vystudovala.

• Fotografii vnímá jako způsob komunikace a terapie. Otevírá otázky sociální tematiky, identity, genderu.

• Spolupracuje s nakladatelstvím wo-men, především na knihách o ženách.

• S manželem Petrem Hrubešem tvoří fotografické duo.

• Pochází z podhůří Beskyd, kde žije se svým mužem a dvěma dcerami (16 a 12).

www.ditapepe.cz